Krátký, ale vydatný!
13.5.2003 10:10
Tak letos jedu na Malevilu krátkou trasu. Sice jsem už dva měsíce přihlášený na dlouhé trati, ale zákeřná nemoc zhatila moje plány. Nemám natrénováno. Mé línější JÁ si mne ručičky…
Den D -1:Prezentaci provázejí nejasnosti kolem mého startovného, navíc potřebuji přeložit do kategorie krátké trati – zkrátka typický potížista. Čipař mi ještě přečipovává čip (omlouvám se všem češtinářům) – a během chvíle jsem vyřízený. Tak tady to jde jako po másle.
Den D:Na startu zabírám v davu strategické místo. Za mnou přešlapuje už jen slabá padesátka pohodářů. Nezbytné mažoretky, pár výkřiků do tlampače a už je to tady. Čelo pelotonu se pohnulo. Teď se pohnul střed pelotonu – a my pořád na místě. Až teď. Už i my jedeme. První desítky metrů se klikatí na můj vkus trochu úzkou ulicí. Tady si zatím nepolepším. Až dále nastupuji a snažím se probojovat co nejvíce dopředu – než sjedeme z asfaltu. Silnici opouštíme a uhýbáme vlevo. Tady je ta rohož. Piští jak pominutá. Konečně terén. Trochu nahoru, trochu dolů, louka, tráva, bahýnko – celkem to utíká.Na prvním občerstvení nestavím, jenom kontroluji zda odpovídá vzdálenost – mám přesně 23. kilometr. Průměr 18 km/hod. Hmm, to není tak zlý. Ještě si to udržet. S optimismem vjíždím do druhé části trati.
Konečně začínají kopečky. Ne že bych se na ně až tak těšil. První stoupání, druhé stoupání, sjezdík. První červené vykřičníky – zatáčku málem nevybírám. Tady bych čekal výraznější varování. Nebo že bych byl ve sjezdu takový drak? Další levotočivá zatáčka. Vpravo registruji kohosi, jak loví svůj stroj v houštině smrčků.„Dobrý…?“ volá na něj někdo přede mnou. Odpověď už neslyším – je o něj postaráno – jede se dál.Ajaj, záda. Tohle je ale nějaká nová bolest, tu ještě neznám. Ve stoupání tedy jedu více ze sedla, abych zádům ulehčil – což částečně pomáhá. Po výjezdu z lesa se otvírá louka se záplavou pampelišek a s výhledem na lužické kopečky. Tenhle pohled typický pro Malevil mě vždycky dostane. Chvíli se kochám. Hezké ale krátké. Znovu zabořím hlavu do řidítek a dupu a dupu.
Další občerstvovačka. Piju jonťák a jedu dál.„Deutschland!“ ozývá se za mnou místní borec. Vítej v domovině.„Ja, ja“ přizvukuji mu. Na více má slovní zásoba a zkrácený dech nestačí.A zase les a nahoru a dolů. Ve sjezdíku míjím malotraktor naložený kládami. Vpravo se mi necelý metr od hlavy mihne vyděšený obličej místního chasníka. Tak to bylo o fous.
40. kilometr. A je to tady – krize. Pokaždé zlomový okamžik. Vyznačuje se palčivou chutí na pivo, kladením si otázek typu „mám já tohle zapotřebí?“ a pochybováním o smyslu desítek tréninkových hodin. Tep je v pohodě, ale stehna už nestíhají. V kopcích zařadím lehčí převody a ve sjezdech opočívám – co jiného s tím.Technický sjezd po pískové pěšině se mi daří sjet „čistě“ – předjíždím dva tři „chodiče“. Jen tak dále.
Sláva - poslední občerstvovačka.„Mineralwasser?“ ptám se obsluhy a ukazuji na kemílek.„Ja!“No nic, byl to nějaký jonťák. Můj saský přízvuk asi utrpěl vinou zadýchání. Tak jdeme na to. Usedám na kolo, ale brzy pochopím, že ani letos Hvozd v sedle nevyjedu. Hned na začátku špalír bikerů tlačí své stroje. Pokoušet se kličkovat mezi nimi nemá cenu. Alespoň jich pár předejdu. Po krizi už ani památky, jenom utkvělá myšlenka na pivo z ní zůstala.Na Hvozdu si odpouštím panorámata a mažu rovnou dolů. Na rozcestí tratí se mě pořadatelé ještě snaží nasměrovat rovně na „stovku“. Na jejich hru nepřistupuji a nekompromisně uhýbám vlevo na „svou“ krátkou trasu.Ještě trocha problémů s kamenitým technickým sjezdem – nejprudší úsek zvládám stylem „koloběžka“.
A teď už jenom dojezd. Jestli propozice nelhaly, je to necelých 6 km. Tak to trochu rozbalím. Tady to už poznávám – závěrečný rozbahněný úsek společný s dlouhou tratí. Přede mnou si bikerka zavalená svým bajkem dopřává bahenní lázeň. Nemůže vypnout klipsnu. Chabě se jí snažím pomoci na nohy a už zase dupu dál. Vlevo slyším lomoz z prostoru dojezdu. Lehce mě ovane vůně klobásek. Díky bohu, už nemusím absolvovat okliku kolem Jezevčího vrchu – tak jako na dlouhé trati v minulých letech. Sjíždím po louce, následuje rovinka.Přede mnou poslední potenciální soupeř. Ze solidárnosti ho nechci předjíždět, ale vleče se tak, že ho na rohoži přeci jenom míjím. PÍP – rohož ohlásila 4 hodiny a 4 minuty. No, mohlo to být lepší. Ale já si najdu nějaké zdůvodnění, proč mi to nejelo. V tomhle jsem vážně dobrej…
Závěrem? Na tachometru mám „pouhých“ 57 km, ale po pravdě řečeno – zadarmo to nebylo!
Pavel Cyprián
Související články
Žádné související články
Související publikace
Žádné doporučené mapy
Fotogalerie
Žádné fotogalerie