Malevil
13.5.2004 10:47
Už od začátku týdne jsem sledovala předpověď počasí a navzdory naslibovaným přeháňkám doufala, že příroda nás jen tak straší. V pátek už jsem se začala smiřovat s deštěm, s bahnem. Mým předsevzetím pro tento den tedy bylo a)přežít, b) když to půjde, dojet do cíle.
Sobotní probuzení bylo optimistické, venku žádný déšť, ani velká zima, …. I start byl pro mne příjemným překvapením. Čekala jsem davy cyklistů srocujících se na náměstí v Jablonném. Místo toho byl za startovní páskou jen malý chumel nedočkavců a ostatní v klidu startovali postupně. Z pelotonu se na první louce vytvořil had, ale i ten se brzo roztrhal a tak se příjemně pokračovalo po dobře značené trati. Tu lemovalo už na začátku několik spravujících nešťastníků.
Pro někoho je 100 km závod, pro mě je to skoro celodenní výlet – samozřejmě s občerstvením. Bohužel po každé svačince následuje kopec, takže si nejde jídlo vychutnat a následně udržet ;o) – pak už záleží na každém, kterou variantu zvolí ;o) Při jízdě jsem potkala pár cyklistů, kteří stejně jako já, pojali závod jako „Tour de občerstvovačka“. A dokonce i takových, kteří si našli minutku na můj technický problém ;o) - moc díky!
Zhruba první polovina odsýpala, bylo vidět, že všichni ještě mají sílu závodit. Postupně se i zvětšovaly mezery mezi skupinkami. Jelo se krásnou krajinou. Všude kolem lesy, občas se otevřely výhledy na zvlněné panorama Lužických hor, temné mraky halily některé z kopců, louky byly pokryté kobercem kvetoucích pampelišek a lesy se nádherně zelenaly čerstvými lístky stromů. Malé vesničky kterými jsme projížděli i ty, ze kterých jsme viděli jen střechy v údolích nebo protilehlých svazích, dokreslovaly pocit klidného horského prostředí. Hraniční přechod jsme prosvištěli a stoupali směrem na německý Oybin, potkávali pěší turisty a NĚKDY je i předjížděli. Německá část byla vedena trochu víc terénem a v jedné pasáži se nedalo jinak než z kola slézt. (i když věřím tomu, že se najde pár „machrů“, kteří sjedou všechno). Když mě míjelo pár sprinterů z krátké trasy, říkala jsem si, že bych se asi měla nad svou rychlostí zamyslet, přesto jsem nezrychlila a jen zírala, jak rychle stoupají do kopce a snaží se prokličkovat mezi „kopcovými vodiči“. Ti jen zvolna postupovali (někdy i v dvojstupu) vzhůru opíraje se o svého železného oře.
To už byla ale „vrchařská prémie“ na Hvozd, kterou jsem vyfuněla daleko za zády jezdců startujících o hodinu později než my! Přesto jsme byli povzbuzováni, jak česky, tak německy. A konec stoupání jsem poznala podle toho, že mě pán s fotoaparátem požádal o úsměv … myslím, že tu fotku nemám zájem vidět.
Ani nevím, že jsem přejela hranici zpět na českou stranu. Rozdělení tras a občerstvení. A něco, bez čeho bych se na jaře bez najetých kiláčků neobešla - krize (jako vždy mezi 60-80 km), tu bych pojmenovala jako „kochací“ úsek. Tady jsem si víc než jinde užívala krásné přírody, lesa, … a vůbec mi nevadilo, že trasa vede po pevných cestách a krásně mi usnadňuje prokousání se k cíli. Když nohy konečně přestaly stávkovat, už to bylo do cíle něco přes 20 km. Cesta se už jen mírně vlnila a spěšně nás vedla k cíli na Ranči Malevil. Ještě krátký strmý sjezdík … a jsem v cíli…
Asi jsem dojela ve správnou chvíli, protože mě nečekala ani fronta na závěrečný žvanec, ani jsem nemusela dlouho čekat na umytí kola. Nejvíc oceňuji limitovaný počet startujících a tím i možnost jet podle svých možností a ne podle toho, kde špunt jet dovolí, větší bezpečnost při sjezdu, kdy se nemusím bát, že mě borec, který „to pustil“, sestřelí. Je pravda, že v některých úsecích jsem se ohlížela, jestli opravdu jedu dobře a občas jsem si připadala, že jsem v lese na výletě sama a o tom, že jedu správně, mě utvrzovaly jen stopy po kolech a červenobílé značení trasy. Musím dodat, krásné trasy.
Ze 509 startujících na dlouhé trati dorazilo do cíle v časovém limitu 437, nejrychlejší čtveřice za neskutečný čas – pod 4 hodiny.
J.S.
Kompletní výsledky na www.paklisport.cz
Související články
Žádné související články
Související publikace
Žádné doporučené mapy
Fotogalerie
Žádné fotogalerie