KRÁLOVSKÝ ZÁVOD NA ŠUMAVĚ POJEDENÁCTÉ
1.6.2004 12:05
Letošním závodem načal Král Šumavy druhou desítku své úspěšné historie. Během té doby si díky výborné trati, krásné okolní přírodě, skvělé práci klatovských pořadatelů a především přízni účastníků vybudoval neochvějnou pozici mezi nejvyhlášenějšími cyklomaratony. Tu si jistě upevnil i letos kdy se na jeho dvě maratonské tratě vydalo přes tři tisícovky příznivců horských kol.
Krále jsem jel poprvé v sedmadevadesátém roce minulého tisíciletí. Byl to shodou okolností můj první závod. Strašně jsem se nadřel, ale přesto jsem tento nejmasovější MTB závod dokončil. A od té doby to tak dělám každý rok, jen ta trať se mi stále prodlužuje. Ze 70 na 90, pak na 95, 100 a letos na 101 km (dle oficiálních údajů, jinak všichni naměřili o něco větší délku). Každým rokem přijíždím lépe připraven, na výsledcích je to občas vidět, ovšem na mém stavu na konci tratě vůbec ne – jsem vždy úplně vyždímaný. Asi to tak má být, no a jak to bylo letos?
Tentokráte pořadatele aplikovali limity na počet startujících. Vyhrazených 3200 míst se naplnilo již zkraje května. O vysokém zájmu svědčily i četné výměny peněz a přihlášek, které se v případě nemocí realizovaly přes internet. Základní škola, kde se všichni v předvečer závodu prezentovali hučela jako úl. Okolí se samovolně přeměnilo v závodnické ležení, závodníci a jejich doprovod zde rozbili své stany, mnozí se uložili jen tak pod širák. Ti co nebyli připraveni na bivakování v teplotách blízkých bodu mrazu pak těžce bojovali o každou hodinu spánku. Já vybojoval skoro dvě.
V pět vyšlo slunce (dobře jsem to viděl), to byl signál pro nocující, aby přestali předstírat spánek a začali se chystat na start. Ten byl pro dlouhou trať stanoven na půl osmou. Přesně v ten okamžik padl výstřel a přibližně tisícovka statečných se z Klatovského náměstí vydala na trať. Startoval jsem s kolegou z Margl bike teamu Jardou Opltem ze zadní části pole (na start jsem dorazil 3 minuty před vyjetím). Dlouhá trasa má výhodu v tom, že závodníků je zde přece jenom méně. Většina z nich si je dobře vědoma, že na závodění má času dost a dost – startuje se tedy s většími ohledy na ostatní. Prvních 100 m se popojíždí, ale pak už svištíme naplno.
Roztáčím to na čtyřicet a snažím se dostat dopředu. Prosvištíme městem a za Klatovami se zvedá první kopec stále na hlavní silnici. Pohled na mravence trmácející se přede mnou mi dává jasnou představu o aktuální pozici a začíná mi být jasné, že dneska si zapředjíždím. A jdu do toho s chutí, první kopečky ani neregistruji, po každé zatáčce se chodí ze sedla a akceleruje. První větší stoupání je na Hejno. Jsem už v první půlce a dost vepředu, takže se všechno jede, špunt se vytváří až za námi. Následují další kopečky a pořád se stoupá na hlavní hřeben Červ (609 m n. m.), přes Krištín a Střeziměř až na Boudovku (729). Na 18 . km je pitná občerstvovačka, kde nikdo kolem mě ani nezpomaluje a hurá přes Velhartice na Borek (859). Nejsem žádný vrchař, takže jedu nadoraz, snažím se v kopcích neztrácet a na rovině a hlavně z kopců předjíždět. Kolem mě je to přehlídka nádherných kol – hlavně na Králi jsou vidět kam zase technika pokročila.
Zkraje stoupání za Velharticemi se tlačí, přišla voda a s ní odešla cesta. Není tedy zbytí a my škobrtáme vzhůru. Jedeme dále a v tom největším stoupání náhle nechci věřit očím – dojíždím chlápka v džísce, džínových kraťasech, keckách na odrbaném kole bez nášlapů a klipsen. Jede vybaven a vystrojen jako na tancovačku, ale šlape statečně a svaly na lýtkách napovídají, že už něco najezdil takže je to možná recese. Za Borkem se kupodivu také sjíždí, ale to jen aby se za Hlavňovicemi (2. občrstvovačka na 25. km) nastoupalo až nad 900 m n. m. Nejvyšší bod trati 960 m n. m. Umrlčí prkna a vrch Keple jsou na 34. a 36. km. Tak tady už cítím, že tohle tempo nemůžu vydržet. Naštěstí se dalších 15. km víceméně klesá. Ke slovu se dostávají brzdy a mé sjezdařské sklony. Pouštím to z kopců až mě ruce brní a do zatáček se vměstnávám jen stěží.
Rozdělení tras je u Zahrádek na 50. km. Ještě před tím si však všichni užili dva brody. Chce to mít odvahu a pustit to napříč proudem v dostatečné rychlosti. Jedu to přesně takto a voda mi stříká i přes hlavu, dosahuje ke kolenům. Pak už jen několikrát šlápnout a jsem na druhé straně. Když to znáš, a nikdo tam před Tebe nezahučí naštorc je to sejf. Mě to obojí vyšlo parádně a až večer na videu jsem viděl jaká to taky občas byla legrace.
Ale dost už legrace, jsme za půlkou a opět se stoupá a opět do výšky přes 900 m a hned dvakrát. Nejprve přes Čachrov kolem kopce Plošina a pak před Děpolticemi na Křížový vrch. Na začátku kopců nasazuji tempo, ale ve dvou třetinách už nestíhám s dechem ani psychicky, řadím lehké převody a snažím se to odkroutit jak se dá. Ke vší smůle jsou všechny ty kopce jezditelné – všechna čest pořadatelům za vytyčení tratě, ale takto si člověk fakt neodfrkne. Mezi těmi stoupáky je naštěstí vynikající občerstvovačka v Městišti. Zde poprvé zastavuji, cpu se rozinkami, pomeranči a doplňuji ionťák. Při popocházení s kolem po boku mezi stoly s pestrou nabídkou dobrot, se mi stala opravdu unikátní věc – píchnul jsem zadní kolo. A to jen tak - bez viditelného důvodu. To však na věci nic nemění, díra je díra a nezbývá mi než vyměnit duši. Zabralo to i s pomocí pořadatelů devět minut.
Doplněnou energii ze snědených dobrot jsem bezezbytku vyčerpal na již zmíněném Křížovém vrchu a následném Želivském hřebeni. To už nezávodím s ostatními, ale s časem. Dopředu jsem totiž vyhlašoval, že bych rád pokořil hranici šesti hodin. Na osmdesátém kilometru mi do tohoto limitu zbývá necelá hodina, takže s očima na tachometru se snaží zůstávat nad 20 km/h. Moc optimisticky to nevidím, ale bojuji jak jen to jde. Naštěstí využíváme nastoupaných metrů a sjíždíme z hřebene dolů. Poslední zpestření trati je poslední brod, dostává se mi posledního osvěžení při hladkém průjezdu a už je tu také poslední občerstvovačka v Rovné. Ač nerad (s ohledem na čas) musím něco pojíst (s ohledem na hlad) zastavuji a při jídle se s obavami přeptávám na charakter zbytku trati. Slečnami jsem uklidněn, že už je to v pohodě, prý jen dva malé kopečky.
Kopečky si představuji jinak a děvčata by měla vrátit vysvědčení z matematiky. Stejně jsem jim nevěřil, už to tu znám, jenže jsem tak vyšťaven, že potřebuji chlácholení. Takže hodně ztěžka vystoupám na Javor, kde se dlouhá trať spojuje s kratší, jakžtak v tempu se dohrabu i na Loretu a sjíždím dolů na táhlejší rovinky. Do limitu zbývá 12 minut a vysněných 100km už mám na tachometru. Délku potvrzuje i tabule u trati, jenže jsme uprostřed polí a Klatovy nikde. Morálka klesá opět níž a tempo udržuje již jen naděje na blízký cíl. Ještě využívám své tempařské schopnosti a zavěšuji se na konec vláčku čtyř borců, který mě veze další dva kilometry. Nestřídám a zuby nehty se držím těch šílenců. Nakonec ve vláčku zůstávám jen já a nejnadupanější týpek. Přejíždíme hlavní silnici, stáčíme se doprava a přes louku vzhůru do dalšího kopce k lesu a domkům. Tady mě již definitivně docházejí síly a předjíždí mě postupně tak deset lidí. Na tacháku mám 103 km a já proklínám nejen sadistické pořadatele, ale hlavně sebe za to, že jsem si neprojel dojezd. Na kopci se naštěstí odkrývá výhled, který znám – oba dojezdové ovály. Jenže se jede jen po jednom – pořadatele i zde upravili trať. Tentokrát se nekonají žádné spurty kolem stadionu, žádné pajdání po schodech, ale naopak dva technické retardéry a nově zbudovaný dřevěný sjezd do cílové rovinky.
Krátký spurt a projíždím cílem této nádherné sportovní akce.
Dívám se na hodinky a zjišťuji, že limit jsem překročil o 40s. Nu což, je to zlepšení o 43 minut oproti loňsku a lze to klidně na ty hodiny zaokrouhlit. Spokojen a s hrdostí na podaný výkon si jdu dát pivečko a klobásku a pivečko a gulášek a pivečko… Po půl hodině dojíždí kolega Jarda, probereme u pivečka zažitky a společně jdeme mýt kola. Fronta byla předlouhá, ale pěkně to odsýpalo a kvalitní wapky zbavily kola nánosů bahna natošup. Kola jsme dali do úschovny a šli se podívat na výsledky. No a tam jsem zažil další pozoruhodnost – čas mi naměřili na 5:59:59,6. Tím jsem o 4 desetiny překonal svůj limit původně vytyčený pro 100 km trať. To mě vyneslo na pěkné 233 místo z 909 klasifikovaných závodníků absolutního pořadí.
Jaké byly ty důležitější výsledky? Králem Šumavy se letos stal méně známý Kristián Hynek, který časem 4:05:08 o pět minut pokořil Martina Horáka a již ostřílené borce Radka Dítě a Vénu Hornycha. Královnou se stala Barbora Radová z Pržnova, která trať projela v čase 5:34:09. Kralevicem na kratší trati se za 2 hodiny 59 minut a 21 s stal Luboš Kondis, protějškem na stupních vítězů mu byla Lubomíra Kalinová z Banské Bystrice.
Pěknými doplňky celé akce byly i vystoupení freestylových ekvilibristů Spacemana a jeho kolegy. Trochu zdlouhavá byla tombola, nic proti výhrám, ale určitě by to chtělo zapracovat na jejím zatraktivnění (to platí i pro ostatní závody). Večer završila vystoupení rockových kapel Cocotte Minute, střídaná rockovými King Size. Ty už jsme ovšem neshlédli celé a příjemně unaveni jsme se s Jardou Opltem z Margl Bike Teamu vydali do stanu podstoupit další souboj tentokrát s mrazivou nocí a ve spacáku.
Pavel Macháček
Foto: www.sumavanet.cz
Související články
Žádné související články
Související publikace
Žádné doporučené mapy
Fotogalerie
Žádné fotogalerie
Odkazy
Žádné odkazy