GT Bike Sabbath Luhačovice 2004
7.6.2004 15:20
Téměř celý týden pršelo. Po krásně slunečném Králi Šumavy se zatáhlo, a z nebe bez přestávek padaly potoky vody. Ještě ve středu jsem naivně věřil předpovědi, že bude v sobotu polojasno, a na Bike Sabbath bude svítit Slunce. S postupem času ale naivita ustupovala do pozadí před zataženou jednolitě šedou oblohou.
Přihláška byla poslána, takže vycouvat ze závodu se mi nechtělo, čtyři stovky by byly v háji. Takže v pátek vyrážíme na prezentaci do Luhačovic, centrum závodu Radostova nalézáme na první pokus. Vše rychle a bezproblémově vyřízeno, a za chvilku držím v rukou obálku se vším potřebným k zítřejšímu závodu. Prohlížím si alespoň start a cílový dojezd, všude je mokro (jak překvapivé) a velké louže. Začíná opět pršet, tak se jedeme domů připravit, vyspat a těšíme se na zítřek s myšlenkou že třeba nebude pršet.
Ráno mne budí bubnování vydatného deště na okno. Malá snídaně, sbalit věci do auta a vyrážíme. Pršet již nepřestane. Přijíždíme k areálu a navedeni pořadatelem parkujeme na škvárovém hřišti. Voda je všude, a tak se ani příliš neobtěžujeme dávat si pozor na kaluže ostatní vodní nástrahy. Start je za půl hodiny a tam stejně zmoknu. Montáž kola, poslední úpravy, převlečení, mazání a už se šplhám po schodech ke startu.
Na startu stojí kolem 270 podobných nadšenců. Za krásně chladivého slejváku se v 10:00 startuje, prý na výstřel, ale já nic neslyšel. Možná proto že jeden nedočkavec vedle mne troubil (kvákal) na dětský klakson a křičel “jedéém!” Tak tedy, vzhůru vodnímu dobrodružství. Všem se počítá čas od startovního výstřelu, čipy zatím nebyly. Ani to nevadilo, nemusel jsem shánět pětikilo na zálohu.
Jedem do kopce po uzavřené asfaltce, za chvíli ovšem šup do lesa. Není žádná zácpa, všichni se na cestu vejdou a už na začátku se pole docela roztáhlo. V lese začíná to, co jsem dosud nezažil. Bláto. Všude. Někde je lesní pěšina tak podmáčená, že nelze šlapat, některé kaluže jsou tak hluboké že nejdou projet. Kam se hrabe Král Šumavy a jeho brody. Dres mám promoklý už dávno, teď mám už konečně vodu i pořádně v botách, z přilby mi kape do oka. Brýle nelze použít, bláto se i přes blatníky v mžiku nalepí a ušmudlá skla. Ze začátku dokonce chvilku v lese většina tlačí některé nesjízdné a téměř neschůdné úseky. Postupně se skupiny rozpadají na menší a menší, odstupy se zvětšují a nakonec jedu spolu se 4 – 6 lidmi za sebou. Lesní cesty i přejezdy přes louky jsou tedy promáčené, plné klouzavého bahna, ve sjezdech slizkých kořenů a kamenů. Bahenní lázně Luhačovice.
Vysvobozením byly průjezdy obcemi po asfaltkách a občerstvovací stanice. První dvě občerstvovačky projíždím bez zastávky, mám vše potřebné s sebou. Camel s ionťákem a nějaké sladké tyčinky.
Na trati byla při delším výjezdu na kopec Komonec průjezdní prémie – kdo projede bez šlápnutí na zem asi 30metrový kamenitý úsek k vrcholu, dostává hned do kapsy sadu lepení Ferdus. Jakmile přijíždím k této prémiové taškařici, po třech metrech slézám z kola a zbytek dotlačím.. však už jedno lepení mám, dostávalo se při prezentaci. Borec za mnou to vyjíždí, sice je to pomalejší než kolo vytlačit, ale zvládnul to. Stydím se..
Pořadatel který vydává na vrcholu lepení lživě a soucitně povzbuzuje “Chlapi, šlapejte! Do cíle to už není ani 7 km.. určitě ne víc jak 15!” .. chtěl jsem mu věřit, ale pohled na tachometr mi našeptával pokořující pravdu, ještě zbývá kolem pětadvaceti.
Už po startu mi přišlo, že mi nebrzdí moc brzdy, ale stále to bylo v pořádku. Po 40 km v bahnité brusné pastě se mi špalky obrousily takovým způsobem, že brzdové páky šly zmáčknout až na řídítka bez jakéhokoli účinku. Bez brzd jsem projel delší úseky po hřebenech, ve sjezdu jsem si pak připomněl techniku brždění z mládí – nohama o zem. Ovšem v uskákaném terénu to moc dobře nelze, a bota byla rázem protržena o kámen. Díra v botě byla z jednoho pohledu výhoda, všechna voda vytekla konečně ven. Pomalu přestává pršet.Když mne ve sjezdech někdo dojede, pouštím ho raděj přede mne. V jednom výjezdu ujíždím klukům co jeli se mnou, jen proto, abych při jízdě z hřebenu dolů zazmatkoval a zmátl i je, tím že jedu najednou v protisměru. Na stromech u trasy se totiž objevila značka X – tedy znak “tudy cesta nevede”. Bohužel nikde nebyla ani odbočka kudy bych jet měl. Toto se pro mne stalo jediným slabým místem na skvělé akci. Po chvíli zkoumání si ostatní všimli značky pro přímý směr, a tak se jelo dál. Jinam to ani nešlo, ale než bych zabloudil, raději jsem počkal na ostatní.
Svištíme dolů, jeden ze skupiny jede dopředu, aby nám v zápětí předvedl jak se dá sesednout z kola při 30km rychlosti.. Běžel šikmo do lesa, možná podívat se zdali nerostou hříbky. Já bez brzd v jedné vracečce skoro zajíždím vousatého pořadatele. Mu to asi moc nepřišlo, ale já měl plno práce s tím nezajet ho a stočit to alespoň do strouhy. Při dalším sjezdu už stavím a krátkou servisní pauzou zprovozňuji částečně brzdu přední. Když za ni zatáhnu, zní to jako bruska když řeže beton. Na špalcích totiž nezbylo moc materiálu určeného k vrcholným brzdivým výkonům a tak jediné co brzdí je kovový vnitřek špalku, v ráfku mám ihned nádhernou rýhu.
To že jsem si dotáhnul jen přední brzdu se ukázalo jako fatální chyba, ale také je to důvod proč tohle vůbec píšu. Bolí mne totiž všechny kolena, lokty, břicho a prsty, takže nemohu nic než sedět a psát, a to jen pravou rukou, na levé mám 3 prsty z pěti ovázané náplastí. Když jsem si užíval nově nabytých vlastností brzdy, přišel hrozně uskákaný úsek před vjezdem do obce – takové betonové příčky s kamením a vůbec bordelem. Ve snaze nezalomit to zase rovně do příkopu a vybrat blížící se zatáčku beru za brzdu více než snese, ta pobízí přední kolo které se náhodou zrovna valí na mokrém kameni k zastavení. Já se zastavil o 10 metrů níže. Vodní vak na zádech mi v tu chvíli připadal hrozně pohodlný a chtěl jsem zůstat ležet na zemi co nejdéle. Bohužel to by mne ti za mnou asi zřídili. Hned u mne jeden z pořadatelů, mladý kluk jemuž tímto děkuji za pomoc. Posbíral jsem kolo a uhnul z cesty. Přišel takový ten malý šokový stav, kdy je vám špatně z právě prožitého traumatu. Dýchám zhluboka, pořadatel mi dává do pořádku kolo. Je na mne asi nehezký pohled, nabízí mi pití. Nakonec tam chvilku stojím, sleduji kterak mi stéká krev z kolen do bot, z loktů na dlaně. Jako každý jsem celý zaflákaný bahnem od hlavy až k patě, tak děkuji za tetanové injekce ve škole. Pomalu vedu kolo dál, za chvíli nasedám a sjíždím obcí dolů, pak šlapu nahoru… přehazovačka XT vypovídá poslušnost a k rozmyšlení jestli vůbec zařadí nebo ne si dává tak půl minuty na každý stupeň. V kopci tedy sesedám a tlačím, nechávaje z sebou zkrvavenou stopu. Rány si omývám ionťákem z hadičky. Přichází ještě velmi dlouhá, mnohametrová zaplavená cesta, ale dá se v pohodě projet, není to tak hluboké. U třetí občerstvovací stanice konečně zastavuji, přijíždí i kluk ve žlutém co si předtím udělal výlet do lesa kvůli kolejím z bahna. V těch kolejích jsem měl namále také mnohokrát. Stavíme tady oba, před našimi pády jsme jeli také docela blízko. Omývám si rány vodou, někdo se děsí mých zkrvavených nohou. To mne nevyvede z míry, už je mi docela lépe, mlsám dobré koláčky. Vůbec, asi začnu zastavovat na občerstvovačkách častěji, když tam mají takové dobroty!
Po chvíli se vydávám vstříc dalším kopcům, už se blíží cíl! Projíždím pod transparentem nataženým nad cestou, stojí na něm “Do cíle zbývá 8km. Buď chlap a vzdej to.” Vážně o tom přemýšlím a rozhlížím se proč to vzdát zrovna tady. Bohužel kolem krom domků nevidím žádné mísy s koláčema, tak jedu dál. Přicházejí průjezdy jako vždy -les, bláto (stříká do ran), úzké uličky z keřů (keře strkají větve všude, nejvíce však do očí a ran) a louky. Pak louka poslední, pořadatel hlásí poslední kilometry do cíle. Daleko za mnou, ani přede mnou není nikdo, nikam raději moc nespěchám. Brzdy žerou ráfek a já se stejně nechávám unést a poslední loukou s vysečenou trasou jedu rychle. Brzdy hrozivě kvílí, jako by se přesýpal štěrk. Už… poslední prokličkování mezi stromy, krátký prudký sjezd, vjezd na stadión, cíl… co to? Proč je tady ty páska? Tady včera nebyla! Hrozná věc od tvůrce trati. Nechá vyřízené, zničené, závodníky těšící se na guláš vjet na stadion, odkud je ovšem zanedlouho vykáže zpět do lesa ke zdolání posledního kilometru trati. Znova bahno a prudký svah k potoku. Slézám z kola, tady to snad udělal každý! Přecházím lávku a škrábu se po kluzkém prudkém břehu nahoru. Hurá, asfalt, další sjezd do cíle a teď už doopravdy konec.
V cíli si mne odchytává komentátor a chce po mne odpověď na otázku “Co vede lidi k tomu, aby se tak zřídili a ještě za to zaplatili?” Nevím co jsem odpověděl, určitě nic duchaplného. Jediné co si pamatuji bylo že jsem řekl “Mám hlad” a šel si na guláš. Ani dnes nevím co mne k tomu vede. Zábava? Možnost být v blízkosti podobně smýšlejících lidí? Že se mohu vytahovat a ukazovat odřeniny holkám? Nevím. Ale když se mne taťka zeptal jestli mi to stojí za to, odpověděl jsem kladně. A rozhodl se k pořízení kotoučovky alespoň na předek.
Do cíle mne kolo dovezlo na 32 pozici, po všem co se mi stalo nečekané umístění. Co na tom že přes hodinu a půl po vítězi :o)
Další moje kroky vedly k umývárně kol kde jsem opláchnul od nánosů kolo a zhruba i sebe. Naši mi zašli pro guláš a párek v rohlíku, minerálku. Guláš mi chutnal, a jak ho doma nikdy nejím, zde jsem ho slupnul hned. Další příjemná věc byly sprchy, kde se dalo vymýt bláto z oděvů i těla. Teplá sprcha ve sportovním centru, to byl opravdu příjemný zážitek (bohužel náhradní suché boty jsem zapomněl doma, to už tak příjemné nebylo). Trochu jsem umyl poranění a ze sprch hurá ke zdravotníkům a milou paní doktorkou, která mi všechny odřeniny pečlivě ošetřila.
Pak dojížděli další závodníci i závodnice (kterým se dostalo patřičných ovací a cen), proběhla trialová exhibice, pak začalo znovu pršet. Díky dobrému zázemí nemusel nikdo moknout, restaurací a přístřešků bylo dost. Zašli jsme na čaj a když pomalu opět pršet přestávalo, začínalo vyhlášení výsledků. Pak druhá část trialu bratrů, která spočívala ve skákání do výšky na palety. Jen si zkuste vyskočit na 14 palet… Následovala tombola, ve které jsem nejen že nevyhrál GT Avalanche 0.5 , ale nevyhrál jsem ani malé lepení na pneumatiky. Nevadí. Po tombole jsme narvali všechno do auta a vydali se vstříc domovu s teplou postelí, horkému čaji a dezinfekčnímu peroxidu. V Luhačovicích byl ještě naplánován koncert kapely D.U.B a další zábava, rozum byl ale silnější a jelo se domů.
Celá akce se mi jevila jako dobře připravená, s dobrým zázemím i tratí. A jak poznamenal jeden z vítězů, na trati se rozhodně neprášilo. Z krajinných rozhledů moc nebylo kvůli dešti a mlze, ale v některých okamžicích se ukázalo i slunce a pak to bylo krásné. Z organizačního hlediska jsem nenašel žádnou chybu až na ty matoucí křížky v lese, absence čipů vůbec nevadila. Také vypsání kategorie historických kol (do 1995) bylo zajímavým počinem. Teď už jen doufám že se podaří obnovit tradici tohoto závodu a příští rok se sejde více než letošních 270 jezdců. Stojí to za to.
Vítek Huspenina
Foto: Martina Kučová a Aleš Linhart