Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Bikerský sabbath - legenda pokračuje

10.6.2004 02:20

Na start se postavily dvě stovky nenormálních lidí, kteří se rozhodli vyslyšet výzvu pořadatelů za obnovení závodu horských kol na Luhačovicku. Díky zarputilosti závodníků, které neodradilo ani to nejhorší počasí vytvářející nesmírně náročnou trať, a enormnímu nasazení pořadatelů se podařilo ještě více:nejenže vznikl základ pro novou tradici, ale na dřeň prožitý závod dal vzniknout legendě nové. A tak ať žije Sabbath bloody, pardon Bike Sabbath!

Bookmark and Share

Aleš Procházka coby hlavní pořadatel se přes velkou snahu (nebo právě kvůli ní) při pořádání tohoto podniku nevyhnul podvodu na závodnících – jednu dobu sliboval na pořadatelském webu teplé a slunečné počasí. Tak to se opravdu nekonalo. Aleš to částečně napravil, když zprávu opravil na to, že se pravděpodobně nebude na trati prášit. To bylo ostatně zřejmé na první pohled po příjezdu do místa dění – škvárové hřiště pod sportovním centrem Radostova v Luhačovicích bylo vystaveno celou noc dešti, který jej proměnil v jednu velkou louži. Podle pokynů pořadatelů jsme v této louži zaparkovali a  společně s ostatními auty tak zaplnili celé hřiště. Cestou k registraci. Která byla v pěkně sportovní hale jsme s kámošem Seikem míjeli stany kolem nichž šplouchala voda.  V nich strávili noc ty nejzarytější bajkeři.                       U prezentace jsme byli rychle vyřízeni – každý dostal obálku se vším potřebným (číslo, mapa, tyčinky,carbosnack, reklamní materiály,…). Do startu zbývala ještě hodina, a tak jsme spolu s většinou ostatních zamířili do restaurace. Tam jsme si dali pivečka a párečky  a při pohledu na hustě padající déšť začali rozjímat o smysluplnosti našeho počínání. Když už jsme se dohodli, že do toho půjdem, zavolal kamarád Filio a oznámil nám, že to vzdává, že v tomhle počasí na to nemá. To se mu to vzdávalo, když byl doma v teploučku a nemusel se stydět před ostatními. Naproti nám zrovna rozprávěl sympatický páreček a borec zrovna polemizoval, že by do toho šel, ale že pětistovka je na něho moc a nevyplatí se to. Tak mu Seiko hodil udičku, že mu přenecháme Filiovu registraci za stopade. Nebojsa hned začal couvat, jenže jeho partnerka ho začala povzbuzovat s tím, že jinak by to s ním stejně nebylo k vydržení. Takto jsme startovní pole rozšířili, tedy alespoň zkraje, protože ten přesvědčený borec to v tom marastu stejně po třiceti kilometrech vzdal asi měl proč a hlavně nebyl vůbec sám.   Po této úspěšné agitaci jsem se šli přestrojit. Přestože hustě pršelo a bylo jasné, že mokru nikdo neunikne, převlékali jsme se stejně jako většina ostatních v relativním suchu auta. Zcela zbytečně, což se ukázalo cestou na 200 metrů vzdálený start. Dorazili jsme minutu před startem, já se jentaktak stačil vymočit do přeplněné strouhy vedle silnice a už se startovalo. Startovní pole cca 200 jezdců, 2 oldtimerů (jezdci na původních kolech  vyrobených před rokem 1996) a 8 jezdkyň se vydalo po asfaltce do táhlého kopce. Jelo se svižně, ale nijak překotně.  Po pár stech metrech jsem se dostal z vedoucí skupiny spíše do středu pole. Po vystoupání kopce, se tempo opět prudce zvyšuje. Pomalu se posouvám opět dopředu a po pěti kilometrech konečně vjíždíme do terénu.   Kaluže na silnici vystřídalo při vjezdu na lesní cestu hluboké bahno a po dvaceti metrech se už tlačilo. A tlačilo se poměrně dlouho, přes tři sta metrů klouzali nohy bajkerů po podmáčeném jehličí, v bahně a přes kořeny a větve. Pak jsme opět naskočili do sedel, za podkluzování obou kol jsme se (ne)řízenými smyky hrnuli po výborně značené trase vpřed.  Každou chvíli někdo padá, ostatní ho objíždějí, někteří přitom padají taky nebo se aspoň odráží v posledním okamžiku nohama od země. Voda, bláto a srážející se dech zneprůhledňují skla brýlí. Špatná viditelnost, manipulace a zoufalé pročišťování brýlí vedou k dalším pádům. Oči i ústa mám plná bláta, obě kola jedou většinou ve vysoké vrstvě bahnité hlíny nebo v horské bystřině vytvořené v korytech po lesních strojích.   Přes nesmírnou náročnost jízdy nebo právě kvůli ní mě závodění paradoxně velmi baví a závodím s chutí. Kolem 20. kilometru se mi přihodila opravdu unikátní věc. Jedu celkem svižně a s odstupem za vytáhlým hubeným jezdcem. Ten najíždí bahnitým korytem do hnědé, osm metrů dlouhé louže. Ujel v ní tak metr, když se mu přední kolo propadlo o půl metru a milej bahnitej tak měl jedinečnou možnost umýt se. Ochotně ji využil a natáhl se do louže celý. Působilo to tak komicky, že jsem se rozesmál. Poučen jsem se přesunul do druhé koleje a připraven na loubku jsem se opatrně ve stoje a s těžištěm co nejvíce vzadu vrhnul do louže. Jezdecká zkušenost a vrozená obratnost mi vydrželi až doprostřed louže, kdy se mi náhle přední kolo také propadlo a i s řidítky zmizelo pod vodou. Zadní kolo se dostalo do vzduchu, pedály vypnuly a já předvedl elegantní šipku. Následovalo delfíní prohnutí a takto jsem pod vodou projel těsně nade dnem celou louží. Postavím se, louže mi sahá skoro až k pasu, brýle mám na krku a překvapeně i pobaveně koukám kolem. Ostatní se panicky vyhýbají louži a ani se nesmějí. Slyším výstižnou větu asi od projíždějícího oldtimera, který tu taškařici viděl: „My jsme takoví cipi, proč tohle děláme?“   No co? Oklepal jsem se a posílen novým silným zážitkem, jsem se vydal na další strastiplnou cestu. Po pár dalších kilometrech v tom marastu mi začíná přeskakovat přehazovačka a brzdy se stávají měkkými. Naštěstí po sjezdu v technických serpentinách následuje druhá občerstvovačka v Horní Lhotě. Dostalo se mi excelentního servisu – obětaví pořadatel se hned chopil bajku, proudem vody z hadice ho očistil, řetěz a lanka promazal olejem. Já mezitím ochutnal nabízené dobroty  - banán, pomeranč, hrozinky, a skvělé koláčky. Následně jsem převzal celkem seřízené kolo a vydal se vstříc nejdelšímu stoupání. Začínalo docela nenápadně, ale po cestě do mírného kopce následovala podmáčená louka, kde jsem měl zařazen druhý nejlehčí převod. Ta louka byla nekonečná, pohled na dlouhou  klikatící se pěšinku byl strašně deprimující, raději jsem sklonil hlavu a makal a makal. Za loukou byl les, kde se stoupání ještě více utáhlo. Odtud už jsme další dva kilometry tlačili až na rozcestí pod nejvyšším kopcem Komoncem. Při tom škobrtání jsme se s okolojdoucími shodli, že zde někdo při návrhu trati dost „ujížděl na kopce“. Od rozcestí se už dalo opět jet na kole. Před vrcholem Komonce, byla vrchařská premie Ferdus. Sice jsem o ní nevěděl, přesto jsem se zařekl, že stoupání vyjedu. Před vrcholem kamenitého úseku stál pořadatel a motivoval jezdce lepením coby odměnou za vyjeté poslední stoupání. V závěru jsem vyměkl, přesto mi ho jako cenu útěchy předal. Přitom mi přiblížil další pokračování – víceméně pohodový sjezd až k další občerstvovačce.   Až taková pohoda to nebyla. V tom blátě to bylo opět maso, ale po vysilujícím stoupání to byla příjemná změna. Po jednom delším sjezdu následovala prudká odbočka vlevo, kde směr udával další obětavý pořadatel. Brzdím, ale moc mi to nezpomaluje, proto musím jet rovně dokud nezastavím. Pořadatel uskakuje a diví se – že to většině lidí už moc nebrzdí mu evidentně nedochází. Další občerstvovačka v Dolní Lhotě nás na chvíli vysvobodí z bláta. Opět je zde možné omýt kola, vyčistit brýle  a jídlem a ionťákem doplnit energii. Za třetí občerstvovačkou se nad cestou skví transparent: „Do cíle 8,7 km. Buď chlap, vzdej to!“ Vlastně už není ani proč, kolo je čisté a zrovna vylezlo slunko. Jen tachometr usvědčuje pořadatelé z další nepravdy – do cíle zbývá ještě 12 km. Sil už moc nemám, jedu celkem bez elánu, naučeným tempem a na setrvačnost. Brzdy jsou i po seřízení dost mizerné – přední nic moc, zadní už skoro vůbec nezabírá  a navíc se nevrací. Ke všemu jsem několikrát prošlápl -  zanešený ořech způsobuje výpadky přenosu síly na zadní kolo.   Nakonec jsem se vykodrcal na přejezd asfaltky nad cílem, kde mě pořadatelé ujišťují, že do cíle zbývají 2 km. Následuje sjezd po louce. Snažím se dojet jezdce přede mnou, ale je moc vepředu. Zkouším to více pouštět, ale bez brzdného účinku je to o hubu. Několikrát se odrážím nohou od země. Jezdec je už jen padesát metrů přede mnou, když na dohled od cíle přišla ostrá zatáčka vlevo. Jel jsem příliš rychle, brzdy selhaly úplně a zatáčka vynášela. Sice jsem to klopil, i tak mě to však vyneslo až k plotu na kraji cesty. Tam jsem zachytil rohy na řidítkách o drátěný plot, ty se mi  vytrhly z rukou a už jsem letěl po hlavě dolů. Po několika kotrmelcích jsem se oklepal, ohledal sebe a kolo a znovu nasedl. Pod kopečkem následoval vjezd na asfaltové hřiště se šikanou vymezenou mlíkem. Jenže namísto očekávané cílové rovinky nás trať zákeřně vyvádí zpět do lesa. Jedná se o pěkný podraz, který si nepěkně zahrává s psychikou všech ztýraných jezdců. Zvláště pak výjezd 15 metrového stoupání (za ním to vypadalo na pokračování do kopce), následné překonání lávky nad potokem a jílovitá stráň na druhé straně. Na lávce byl kobereček proti klouzání, tak jsem to risknul. Horší bylo zdolání posledního kopečku – jíl klouzal jako hrom a musel jsem tretry zasekávat do svahu a kolo táhnout za sebou. Nahoře si se mnou opět zle zahrál ořech – protáčím řetěz a dolů musím sjet jen samospádem. Následuje poslední ostrý kopec do skutečné cílové rovinky. Na rozdíl od většiny ho sjíždím, ale pod ním raději seskakuji a kolo do cíle kvůlivá vynechávajícím ořechu dotlačím těsně před jedním pronásledovatelem na 42. místě.                     V cíli byl opět k dispozici velmi solidní servis. Byla zde možnost v klidu umýt kolo, pojíst a popít zasloužený gulášek s pivečkem. Posedět pod stříškou či slunečníky a přitom  stále sledovat špinavé, ale většinou spokojené závodníky dojíždějící do cíle. Úplně špičkové byly sprchy ve sportovní hale. Po jejich použití bylo možné shlédnout trialovou show zakončenou rekordními skoky na 14 palet. Po 17. hodině se konalo vyhlášení všech kategorií. Uznání si zasloužili všichni, nicméně absolutní vítěz, který tuto šílenou trať absolvoval s průměrkou 26 km/h získává opravdu absolutorium. Závod dokončilo cca 120 jezdců a z osmi závodnic dojely celkem dvě. V kategorii seniorů zvítězil pan Ryšavý ročník 1942, který činem prokázal, že odvahu, elán i dobrou kondici si lze udržet až do důchodu. Musím jen souhlasit s jeho slovy, že pořadatelé vše zvládli výborně, trať byla skvělá a díky počasí měla tu výhodu, že se skutečně neprášilo. Za sebe ovšem můžu prohlásit, že pro příště by mi trochu prachu na trati navadilo :-)    

Diskusní fórum pro: "Bikerský sabbath - legenda pokračuje"

Názor Autor Datum a čas
Re: průměrka paw 11. 6. 2004, 13:02
RE: Bikerský sabbath... Filio 10. 6. 2004, 22:48
RE: Bikerský sabbath... 10. 6. 2004, 10:18
RE: Bikerský sabbath - legenda pokračuje
s průměrnou rychlostí vítěze se autor asi maličko sek - nebyla nahodou 20,6 km/h bajku zdar

Související články

Žádné související články

Související publikace

Žádné doporučené mapy

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |