Karpatský Sram maraton 2004, Velká nad Veličkou
14.7.2004 12:49
Když jsem hledal nějaké závody za kterými bych nemusel trápit starou Škodovku přes celou republiku, nabídl mi internet Karpatský maraton, součást Mountfield bike tour 2004. Na netu jsou propozice, a i když o závodu toho na stránkách moc není, vše potřebné jsem našel.
Bydlím půl hodiny autem od centra konání závodu, Velké nad Veličkou. Vlastně je to co by přes dva kopce kamenem dohodil. I proto jsem si říkal, že když to mám pod nosem, proč si to nezkusit projet ještě před závodem. Hodně lidí to dělá, tak proč se nepřidat. A taky že ano, v sedm večer odjíždím z práce, v osm jsem u startu a do té doby než se setmí projíždím úvodní třetinu trati. Po asfaltu, pak do kopce v lese… bylo bahno a skoro tma. Kvůli soumraku jsem raději obrátil řídítka směrem k domovu. Cestou domů je mi zima, je po dešti a navíc se musím ještě prodírat potokem, mokrou loukou a podobnými radostmi. Také skoro přejíždím pár šneků co mi vbíhají pod pneumatiky z trávy.
Čtyři dny před závodem si jedu projet další část závodu, zase na večer. Tentokrát z Nové Lhoty, přes Javořinu – kde jako vždycky fouká, do Vápenek. Tentokrát se nic hrozného neděje, i když zase dojíždím za tmy. Ve čtvrtek se vracím naposled, tentokrát si vezu kolo autem..i tak do Vápenek přijíždím po osmé a Slunce už zapadá. V první zatáčce, po deseti metrech, jsem atrakcí pro obyvatelstvo a padám na zem. Odnáší to pravá noha. Projíždím si další část, ovšem do Strání se řítím z kopce už za šera, z něj pak už zase za tmy. Nastává zábavná část tréninku, kdy je třeba se rozhodnout zda mi stačí svit světlušek na 10km cestu lesem, nebo to objet po asfaltu nějakých 25… Vyhrává nerozum a jedu dál lesem. Po půl hodině se obracím, protože jsem špatně odbočil. Už je úplná tma, svítím si na cestu telefonem. Volá taťka, kde jsem, jestli nebloudím někde v lesích. Uklidňuji ho lží že už balím u auta a za chvilku mne mají doma… Po lesní asfaltce se nakonec v jedenáct večer dostávám opravdu k autu a jedu domů.
Ještě pár poznámek k tréninku – protože jsem tam odjezdil dvě třetiny po tmě, neměl moc cenu. Světlušky opravdu lákají do močálů jako bludičky. A když jedete v noci v lese bez světel, telefon moc nedosvítí. Je lepší zvednout hlavu a orientovat se podle toho kde je díra mezi hustým lesním porostem – tam vede cesta…možná. Při trénování můžete přijít k odřeninám, které potom stačí zamazat takovým tím modrým roztokem (Novika, v každé lékárně) a při závodě pak vypadáte že fakt jezdíte na doraz… nikdo nemusí vědět že je to odřenina z pádu v 10km/h po ujetých 10 metrech :o)
Den před závodem sleduji šílené předpovědi počasí, všude prý prší a fouká. Tady svítí Slunko a je teplo, jen navečer přijde krátká bouřka. Ještě mi volá Víťa z Koryčan, jede krátkou trať (50km/1200m) a chce také vědět jestli koupit pneu do bahna. Jedu na prezentaci, bohužel o půl hodiny později než skončila. Hodní pořadatelé mi ale i tak dávají tašku s číslem, trikem, mapou, lístky na jídlo a tombolu… Doma pak večer leštím kolo, jelikož je za těch pár dní hezky zaprasené od bahna a trávy z Karpatských luk se mi zamotaly do přehazovačky, brzdy jsou probržděny. Pak upevním číslo 27 na řídítka… óó, jak krásně barevně ladí s představcem. A jdu spát. Než usnu, vzpomínám si ještě na všechno co mám udělat, tak znovu vstávám, mažu řetěz, balím batoh, čistím zuby a v posteli ležím zas až v jednu ráno.
Vstávám brzy, ale než se dostanu z peřin, už je to tak tak. Takové lenošení “ještě chvilku” se nevyplácí. Venku svítí slunko a zpívají ptáčci a nakonec všecko včas stíháme. Škodovka s tíhou čtyř lidí, dvou psů a jednoho kola si to jenom sviští a hodinku před startem dlouhé trasy (85km/2200m) nás vítá Velká nad Veličkou a pořadatel na silnici nás navádí na parkoviště. Parkujeme, snídám tři piškoty, soukám se do dresu. Hlavní je nic nezapomenout, hlavně jídlo. Do kapes si strkám pár tyčinek, protože jakmile mne na trati přepadne hlad, musím ho zahnat. Kdyby ne, budu v háji. Zbytek věcí strkám do batůžku. Víťa Šlampa tady byl už před námi a u svého auta se taky chystá, i když má ještě čas. Po půl deváté jdeme na start, já se jdu ještě trochu projet, trochu zahřát.
Na fotbalovém stadionu je celé zázemí závodu i start. Na startu už postávají první jezdci, tak se také stavím. Mám pocit že stojím docela vepředu, ale i tak je kolem dost místa, žádné mačkání jako na masových závodech nepociťuji. Další z pocitů je ten známý, že si myslíte že jste na něco zapomněli… ale vzpomenout na co, to už je těžší. Na startu jsou ještě další od nás z města, tak si povídáme. Půl minuty před startem si konečně vzpomínám, že mám hrozně volné boty. Na poslední chvíli si je přitahuji, ještě pusa od Šárky na rozloučenou a už je tady startovní výstřel v 9 hodin. Všichni jednou objedeme hřiště po běžecké dráze (kde je na okraji trávníku uvázaný neviditelný drát a někdo na to doplácí, motá se a padá.) a hurá do ulic, čeká nás šest kilometrů po asfaltu.
Čelo závodu, už v okamžik startu ode mne vzdálené na půl kilometru, jede za policejním vozem, bezpečnost je zajištěna. Přidávám se k jedné ze skupinek, která ovšem šlape šílené tempo, takže na to kašlu. Když to přepálím na začátku, první kopec nerozdýchám. Však si jeďte, já si vás pak podám v kopci…
Projíždíme chatovou oblastí Filipovské údolí kolem říčky po lesní asfaltové cestě. Následuje konečně terén, a zrovna do krásného kopce. Když se vysápeme na Kubíkův vrch (683mnm), jede se chvilku rovně a pak čeká všechny sjezd k chatě Megovka. Sem tam kličkování mezi kořeny a stromy, jámy bahna a podobné věci mne nemohou rozházet. Dolů to pěkně sviští, a je mi divné že mne nikdo zatím dolů kopce nepředjel. Vždycky mne všichni předjížděli dolů kopce a já jim to pak oplatil ve stoupání. Cesta je ale zatím dobře zvládnutelná, až kousek před koncem se sjezd stává obtížnější a docela prudký. Minulý rok jsem tady šel pěšky na výlet, a sjet to na kole mi připadalo jako sebevražedný nápad. Rok se s rokem sešel a bahno, kameny a kořeny se míhají pod pláštěm, a už je tady chata, obecenstvo fandí a tak honem, zase do toho šlápnout a kupředu. Kupředu pár desítek metrů, pak je tady bláto a cesta nás vede přes potok do úzké uličky mezi keře, znova do kopce. Tak chvilku tlačíme, je tady kluzko a úzko. To je to místo kde jsem skoro přejížděl ty šneky, také jsem tady předtím tlačil. Když vyjdeme na louku, už se nasedá a jedeme. Pomalu, ale jedeme. Klukovi přede mnou nejdou zacvaknout nášlapy, jak to tak sleduji jsem rád že mám na nohách tenisky za 149 korun.
Z louky na krátkou kamenitou polňačku a z ní na další delší asfaltové stoupání, které se táhne od Nové Lhoty až pod Šibeniční vrch, kde se napojuje na turistickou značku. Po asfaltu se jede dobře, do kopce udržuji strojové tempo 14km/h. Pojídám tyčinky, usrkávám z batohu ionťák, míjím ovečky na pastvě, mne míjí děda na Babetě. Mám chuť se ho chytnout a vyvézt se nahoru. Svítí Slunko a spaliny motorky na chvilku zaneřádily vzduch, což docela rozdýchávám. U cesty též stojí naši, povzbuzují a fotí. Po asfaltu dofuním k občerstvovačce ale nestavím, pití i jídla mám dost. Zahlédnu ale melouny a banány.
Tady, na Šibeňičáku (707mnm), se zavěsím za jednoho kluka, a už se ho nepustím. Z vrcholu, kde stojí křížek a je tam ohniště se naskýtá pěkný výhled, od Hodonína až na Chřiby v dálce. Dále se trať noří do lesa a vede po houpavé cestě po Javořinu. Cestou potkáváme traktor na stahování dřeva, jede v protisměru a vyhneme se v pohodě. Následuje jedno prudké stoupání – na stromě je vesele napsáno 24%. Na nejlehčí převod si to šinu nahoru, kluka přede mnou mám už za sebou, a tak se ohlížím jak jede. A najednou traktor, otáčí to, a jede za mnou. Pořád blíž a blíž. Já točím nohama co to jde, ale ta potvora se přibližuje pořád blíž.. a už mne má. Tak raději seskočím a zbytek stoupáku vyběhnu a traktoru umožním průjezd. Hned na další rovince se kolem něj proženu čtyřicítkou, tak mu patří, traktoru. Na lesní cestě jsou louže, sucho, kamení a větve, jede se po ní ale pěkně rychle.
A už jsme na rozcestí pod Javořinou, tady vede krátká trať do leva dolů, dlouhá si odskočí doprava, nahoru a hned zpátky. Výjezd na vrchol je po kamenité cestě a jede se v obou směrech. To je dobře značeno několika značkami u trati, stejně jako i celá trasa je značena bez nějakých chyb. Zase jsem zavěšen za jedním člověkem, a jak si to šlapeme nahoru, ti šťastní a rychlejší už sviští dolů kolem nás. Jeden takový neví že napříč prudkou zatáčkou je hluboký výmol a při pokusu předjet soupeře ho to rozhodí a brzdí v kapradí. Nahoře není les, otevírá se další výhled. Nejede se až k televiznímu vysílači, ale u rozcestí “Javořina vrchol” se otáčíme. Mimochodem, právě se nacházíme na Slovensku. U kontroly která hlásí že jsme někde kolem padesátého místa se otáčíme a šupem dolů. Cesta na Javořinu (970mnm- horská prémie. 27.kilometr) trvala ze zdola asi 40 minut, dolů do Vápenek to jede jak kuna a jsem tam za 8 minut. První se jede z vrcholu po kamenité rozbité šotolině s kousíčky asfaltu, to ještě potkávám jezdce v protisměru. Když míjím rozcestí kde trať odbočuje nahoru nebezpečí obousměrné jízdy je pryč a pouštím to dolů co jen zatáčky dovolí.
Z široké cesty se odbočuje na úzký turistický chodník s kameny, ten mám projitý pěšky a tak tady jedu vcelku bez problémů. Na kraji ale už dva lidi mění duši, a vždy po nějakém delším kamenitém úseku se někdo takový najde. Stezka jede lesem pořád dolů, a najednou se to stane – předjíždím! Já předjíždím někoho dolů kopce! To se mi ještě nestalo. Povzbuzen touto skutečností se ještě sebevražedněji pouštím dolů, cesta přechází nakonec v asfaltku s nebezpečným zbytkem zimního posypu. A už se jako blesk řítím do Vápenek, další chumel lidí tady povzbuzuje, já si vehementně najíždím do prudké zatáčky… a brzdím na rychlost chůze, protože tady jsem při “tréninku” vytřel zem kolenem. Ale zatáčka je pravoúhlá a sjezd zde končí. Dál se zase drápeme nahoru, pak zase dolů, divím se že opět předjíždím z kopce i do kopce. Les nás kolem 50. kilometru vyvrhává do Strání-Květné, kde různě projíždíme městem, polem a humny. Také tady čeká lákadlo občerstvovačky, nestavím, ale ty koláčky vypadají skvěle…
Cesty se mění kolem Strání, a vlastně v celém závodu pořád, od asfaltu, přes hlínu a travnaté louky, po jízdu po kamenech velikosti pěsti. U trati stojí a povzbuzuje hlouček dětí…ptají se jestli nechceme na cestu nanosit nějaké kameny…
Ze Strání se ploužím nahoru “několik” výškových metrů na Horní kopec (607mnm), v noci tady někde létaly ty světlušky a já bloudil. Teď vím kam jet přesně, značení navádí bez chyby, a na složitějších či nebezpečných místech jsou odbočky zajištěny pořadateli. Objíždíme kopec Lesná, nakonec na něj také vyjíždíme. Tady jsem před rokem spal pod širákem. Projíždíme loukou, zase jedu za jednou skupinkou. Pod loukou je předjíždím, jedeme kolem další boudy a odbočuje se do lesa na tenkou lesní stezku. Už vím! Tady jsem šel před rokem s batohem! Musím si dát pozor, je tady takové místo… minulé léto jsem tady viděl, kterak se jeden cykloturista zabodnul do výmolu a udělal loping přes řídítka. A dneska je to tady navíc rozbahněné. V pohodě si jedu co nejrychleji, vlastně ne v pohodě, bolí mne ruky a jedu taky rychle že už mám strach brzdit. Taky mi plandá blatník a těším se až se urve, spadne pod kolo a já sebou seknu.
A už je to tady, to je určitě to výmolové místo! Brzdím, je to prudké, zadkem jdu až dozadu pod sedlo… a hop – skočil jsem předním kolem přesně doprostřed. Já vím že mi to bylo souzeno. Už se válím v bahně, je to pošušňáníčko, kluk co jede za mnou se válí na mě. Omlouvám se mu, ostatním taky, rychle odhákneme kola a už zase uháníme dolů. Ještě trošku náročný vjezd na asfaltu, pořadatel nás upozorňuje, naštěstí se teď o zem nezastavuji a už jedu po asfaltu zas do Vápenek. Ostatní za mnou. Chci se napít.. ale to je divná chuť… mám hadičku na pití totálně od bahna. Dívám se na sebe a vidím, že jsem celý jak prase, napůl vyválený v blátě. No co už, umyji to v cíli. Hlavně že byl dopad do měkkého. Ve Vápenkách, které projíždíme už po druhé, se spojuje dlouhá a krátká trať. Dlouhá startovala v devět, krátká v jedenáct. Na obě odstartovalo kolem 150/200 lidí. Jedu, míjím poslední občerstvovačku a ani se raději nedívám jaké dobroty tam mají. Chroupám poslední tyčinku z kapsy, mírně od bahna. Zase projíždíme chvilku obcí, pak humny, lesem, pár rozbitých blátivých úseků a zas na asfalt. Přidávám se ke dvěma lidem a ve skupince šlapeme přes Suchovské Mlýny, do kopce až k Suchovu. Chlapci mají v kopci nějak moc energie, a nakonec se dovím že jedou krátkou trať. Po čase mi ujíždí, hlavně když jedeme do dalšího táhlého kopce. Na kopci nad Suchovem zas do lesa ale pořád nahoru. Sem tam mne někdo dojede – podle toho jak je svěží a čistý poznám že jede krátkou. Pak mne dojíždí méně svěží a méně čistí kluci co jsem s nimi předtím jel a vymetl bažinu. Už se jich nepustím, i když v kopci pár metů zaostávám, k mému podivu jim stíhám ve sjezdech. Trojice, které o pět metrů vzadu v tu chvíli sekunduji já, se po nekonečném konečném stoupání a klesání ocitá konečně zpět ve Velké.
Po polní cestě se navzájem stíháme, je to rychlé a já vím že nebudu stačit. Od toho pádu mám v přehazovačce a v každém zákoutí ozubení bahno a trávu, což docela znemožňuje lehké šlapání. Pak přichází překvapení. Malý kluk na mne nevině volá “teď jeďte doleva, ale budete trošku mokří...” Ještě jsem si nestačil přebrat význam téhle věty a za zatáčkou se objevuje brod řeky. Tak o tomhle jsem nevěděl. Rychle podřazuji a nakonec to projíždím bez většího problému, nejlepší je že se trochu omyji od bahna, které pomalu zasychalo v tuhý krunýř jako sádra na noze. Chtěl jsem kousek toho bláta ze sebe odstranit, tak jsem odtrhnul takovou větší kuličku z nohy… áááůů! Zaschly mi do toho chlupy a právě jsem si depiloval část nohy. Lepší to bude odmočit pod sprchou.
Za brodem jedu zase ve skupince, po výjezdu z brodu mi ale všichni tři pomalu unikají, a už na to kašlu. Daleko za mnou nikdo není, tak už v pohodě dojíždím ke křižovatce, pořadatel je i tady a tak projedu ke stadiónu, trošku nevím kam jet, nemůžu trefit a trochu brzdím, no ale ne dlouho a už vjíždím na hřiště. Ještě potkávám ty tři v protisměru, poslední ostrá zatáčka, z radosti to chci projet smykem a skoro se nabodávám na zábradlí. Zábradlí je ovšem vystláno kvůli takovým jako já, takže případný pád by byl zmírněn. Pomalu projíždím cílem, hlasatel hlásí moje číslo, jméno..jsem slavný:o)
V cíli ještě prohodím pár slov s těma klukama a vysílám mamku pro maso a něco k pití. Uplatňuji poukázky na jídlo i pití, a za chvíli se cpu dvojitou porcí uzeného. Guláš bych ocenil víc, ale hlad se neptá co jíš. Zbytek dojídá můj věrný pejsek, co tady byl s našima.Po jídle čekám s Šárkou ještě před cílem na Víťu z krátké, měl by brzo dojet. Zanedlouho je tady. Chvíli po něm se v předposlední zatáčce v areálu někdo vyseká. Ještě chvilku se promenádujeme po cíli, já špinavý jak prasátko, a tak se jedu domů osprchovat, mám to kousek. Zároveň odvážím psa a rodiče domů.
Za hodinku jsem zpátky, Víťa už tady má také osobní podporu a tak si kupujeme čaj, tatranky a piknikujem v trávě u cíle. Stále dojíždějí další jezdci, určitě toho mají také dost. Počasí je docela příjemné, před chvilkou ještě padalo pár kapek, ale celý den nepršelo. Hlavně že nepraží Slunko jako ráno. Čekáme na výsledky, já nakonec skončil 35 na dlouhé, Víťa Šlampa tuším kolem 66 místa na krátké, byl to jeho první závod. Probíhá vyhlášení vítězů, šampaňské stříká všemi směry a fronta u bufetu je čím dál delší.
Díky dobrému zázemí, stánkům s jídlem, hospůdkou, sprchám a vůbec všemu čekáme na losování tomboly, napětí už se mne netýká, vím že určitě zas nic nevyhraji. Zahazuji z legrace lístek do větru, a hned nato se ozývá moje číslo! Ještě že jsem ho nevyhodil moc daleko. Takže se to do pětice povedlo, a já vyhrál i něco v tombole! Pak se jako mávnutím proutku většina lidí rozprchla, tak ještě chvilku sedíme na uvolněných lavičkách a pak jedem také domů.
Třetí ročník tohoto maratonu byl jeden z menších podniků, ale z mého pohledu dobře uspořádaný a vyvedený. Trať dobře zabezpečená a i na docela velké procento zpevněných cest zajímavá. Jídlo bylo, sprchy byly, zázemí, nějaký program také. Napříště pojedu snad zase, a do té doby budu nosit triko s profilem trati a vytahovat se sousedům, jaký že jsem to sportovec, že mám pořád odřené kolena.
Vítek Huspenina
Další informace o závodě:
Více než 300 závodníků si přišlo změřit své síly na třetí ročník mezinárodního závodu horských kol Karpatský SRAM maraton do Velké nad Veličkou. Pořadatelé přichystali dvě trasy 50 km a 85 km s horskou prémií na vrcholu Bílých Karpat - Velká Javořina, s nadmořskou výškou 970 m.
Nejrychlejším v hlavním závodě byl slovenský jezdec Vladimír Oprenčák z teamu Kelly’s bicykles Piešťany, který zvládl trasu 85 km v těžkém terénu s časem 3:41:50. Svou vynikající formu potvrdil i vítězstvím na horské prémii. Druhý v cíli byl Svatopluk Janečka z DT Swiss bike Zlín teamu a 3. místo obsadil břeclavský jezdec Milan Bachman z Mongoose Blue Bike teamu.
Jako doprovodný program proběhly dětské závody a ukázky mistra světa v biketrialu Vlastimila Hynčici. Počasí závodu přálo, soutěžící netrápila ani velká vedra ani déšť.
Výsledky na www.cyklocentrum.hodoninsko.com