Krkonošský maraton – můj oblíbený
15.7.2004 12:08
Ne nadarmo se říká, že dobří holubi se vracejí. Zvláště tam, kde se jim líbí. To je i případ GT krkonošského maratonu, jehož 40 km „dlouhá“ trasa mně přirostla k srdci. Z minulého ročníku zůstalo to dobré, zejména kvalitní organizace a trať v krásném prostředí kolem Lomnice nad Popelkou.
Propozice pro letošní rok slibovaly několik změn – přesun startu na náměstí v Lomnici a zařazení závodu do prestižní MTB VELO série a Enervit A.S.A. Cupu.
Z minulého ročníku jsem odjížděl se slibem, že příště přijedu už opravdu závodit. A vše vypadalo nadějně. Koncem dubna 1000 najetých kilometrů, forma v rámci možností výborná. Potom přišlo rychle za sebou několik „morových ran“ – termín odevzdání diplomky, státnice, zlomený prst na noze a 10 dní antibiotik. Výsledek? Téměř dva měsíce bez kola. Není se co divit, že takticky zvolená dovolená v okolí Lago Di Garda se zcela minula účinkem. Místo jako chrt z výškového tréninku jsem zpátky přijel jako lazar z první světový. No co, dva dny na regeneraci před závodem snad budou stačit.
Přestože předpověď počasí neslibovala žádný zázrak, bylo sobotní probuzení víc než optimistické. Krajina zalitá sluncem a modrá obloha s bílými obláčky vlila energii do žil. Pohled na teploměr s 14ti stupni krapet srazil hřebínek - proč je ten start v tak nekřesťanskou hodinu? – takhle musíme vstávat před sedmou a v osm už být před chalupou nacvaknutý v pedálech. O mně ani tak nejde, ale vůči naší hostitelce je to trochu nešetrné ;o).
Byl jsem zvědav co přinese změna startu. Upřímně jsem doufal, že startovní špunt z loňského ročníku bude minulostí. Z mé strany zůstalo trošku nepochopeno řazení v areálu skokanských můstků a následný hromadný přesun na místo startu. Všichni jsme díky tomu byli nuceni nadvakrát stát v chumlu a mrznout. Už se ale přiblížil okamžik startu.
Můj tradiční spolujezdec Dušan stačí ještě říct: „Doufám, že se nebude zase střílet z děla, jinak se pose…….“ když jeho slova přehluší rána při které se třesou okenní tabulky. Celé startovní pole se hrne dopředu jako jeden muž (včetně přítomných žen). Moje strategická varianta je chytit se nějaké sličné vodičky (rozuměj sličnou slečnu s přijatelným tempem) a vyvést se co nejrychleji na kopec. Ihned po startu musím v duchu zatleskat pořadateli, protože se jede plynule a i ze zadních startovních pozic lze bez problému předjíždět. Cesta je široká, kopec dlouhý, pole se trhá – to je moje představa o ideálním startu. Navíc zjišťuji, že nohy slouží víc než dobře (ono 6000 nastoupaných metrů za 4dny na Gardě asi přeci jen k něčemu bylo). Neohlížím se dozadu ani do stran a neustále zrychluji. Potají doufám, že Dušan se nějak drží v závěsu. Stoupání po startu do Morcinova je přibližně 4km dlouhé s převýšením 150m. Po prvním sjezdu se ohlížím o on nikde, tak zastavuji. Čekám asi dvě minuty a pořád nepřijíždí. Nu co, mám chuť závodit, tak nasedám a jedu dál.
Až do 25. kilometru probíhá vše podle loňského scénáře, což mě mírně uhoupalo. Již jsem se těšil na průjezd viaduktem a sjezd k občerstvovací stanici, když jeden z pořadatelů ukazuje, že mám jet někam do lesa. Chvíli si nejsem jist, jestli jsem nezapomněl nějakou pasáž z loňska. Krpál, co se přede mnou tyčí mě ujišťuje, že tohle jen tak nezapomenu. Na první křižovatce mi pořadatel na otázku „zda změnili trať“ s viditelně ironickým úsměvem odpovídá „drobátko“. V nečekaném kopci přichází krize, stehna tuhnou a nechce se vůbec šlapat. Naštěstí se mi po boku vynořila vodička s dobrým tempem, neváhám a dupu do pedálů o mnoho urputněji. Jak jsem pořadatele proklínal, po vystřízlivění jim musím podruhé zatleskat. Tato objížďka totiž vede mimo silnici, v lese. Sem tam bahýnko, ale všechno sjízdné. Velmi příjemně to celou trasu oživilo! Nestačím se kochat, technický sjezd střídá rychlá šotolinka a tu zase bahnitá rokle. Krize je zažehnána.
Po tomto zpestření se přiblížila občerstvovací stanice, kterou jen projíždím a v rovnoměrném tempu zdolávám Tábor. Nahoře pořadatel oznamuje, že jsem 190. To byla pro mne pozitivní informace, protože jsem měl našetřené síly na závěrečný „spurt“. V druhém výjezdu do Morcinova již vstávám ze sedla a předjíždím několik borců, stejně tak jako ve sjezdu do cíle. Bohudík jsem věděl o posledním kopečku před cílovou rovinkou, který dokáže pěkně rozhodit. Projíždím cílem v čase 2:20 a na 171. místě. Spolujezdec neměl takové štěstí, v prvním sjezdu z Morcinova prorazil duši, takže byl předjet všemi výletníky a musel hodně dohánět.
Oproti minulému roku jsem si pěkně zazávodil, měl jsem o 12 minut lepší čas na náročnější trati. V celkovém pořadí jsem se posunul z 270. na 171. místo! To znamená, že za dva roky jsem na bedně ;o))
V cíli již jen gulášek s chlebem a počkat si na slibovanou Bike Show. Prvních deset jezdců ze 100km trati si to rozdalo na technickém 250m dlouhém okruhu, který absolvovali celkem 10x. Pro diváky to bylo velmi zajímavá podívaná. Jezdci i přes 100 km v nohách jeli nadoraz za nadšeného povzbuzování všech přítomných.
Abych to objektivně shrnul:
Klady:
výborná organizace
výborné značení plus na každé křižovatce pořadatel
kvalitní občerstvení (na trati i v cíli)
nízké startovné
pěkné a kvalitní triko s logem závodu
odstranění špuntu na startu
zatraktivnění trasy zařazením více lesních cest
A.S.A. Bike Show
Zápory:
měření času bez čipů
dlouhá pauza mezi vyhlášením výsledků
Jak je vidět, tak zůstává už jen ruční měření časů, které ovšem není nijak významným záporem, vzhledem k faktu, že na startu nevzniknul nijak významný špunt. Z ohlasů na stránkách pořadatele je patrná ještě výtka k výběru a hlasitosti kapely. Také vyhlášení výsledků včetně tomboly nemuselo být po tak dlouhé době (i když tombola byla losována tak, že všechny ceny našly své majitele – což je plus oproti minulému ročníku).
Lukáš Budínský