Salzkammergut trophy - první závod v cizině
10.8.2004 09:56
Koncem zimy jsem v práci unavený rutinou a povinnostmi zasurfoval po oblíbených bajkařských serverech a našel reportáž ze Salzkammergut Trophy. Byla velmi čtivá, popisovala strasti na velmi náročné, ale prý krásné trati. Stálo tam také, že v roce 2004 se na stejném místě pojede mistrovství světa UCI. I dostal jsem nápad: nemaje najeto ani sto kilometrů, už jsem se viděl na trati.
Později mi do solidně rozjeté bajkařské sezóny vpadla celkem náhle úplně prioritní avšak kupodivu nebajkařská událost – svatba! Ovšem ne nadarmo zastávám v práci post projektového koordinátora – proč nevyužít dlouhodobě naplánovanou akci (Trophy) a nesladit ji s oficialitou. Stačilo termín svatby umístit týden před MS a rozšířením bajkařského víkendu v zahraničí vznikla tradičně-netradiční svatební cesta spojena s cyklistickým soustředěním.
Po živé korespondenci s pořadateli jsme byli přihlášeni a mohli jsme vyrazit na Salzkammergut Trophy 2004. Já s kolegou Džastem jsem zvolil klasickou maratónskou trať 101 km s převýšením 3648 m, na kratší 40 km trať se chystal další člen Margl Bike teamu Filip.
Jak vše probíhalo?
Navečer před dnem D jsme se zaregistrovali v základní škole v Bad Goisernu. Dostali jsme číslo s mapkou převýšení závodu upevnitelnou na řidítka, složili zálohu 45 Euro na čip (mimochodem vracelo se jen 40 Euro) a šli okukovat stánkaře a vystavovatele. A bylo na co koukat hlavní náměstí v tomto malém (lázeňském?) městečku se proměnilo v bajkařskou pouť s vyvolávači akcí i bubenickým orchestrem (po několika hodinách docela otravné).
Na druhý den jsme dorazili auty i s našimi krásnějšími polovičkami kolem deváté, do desíti jsme poskládali kola a zařadili se do mezinárodního startovního pole. Stálo zde ve dvou vlnách cca 800 bajkerů a bajkerek. Rozdělení do vln bylo na vlastním posouzení – do první se měli zařadit Ti, kteří si troufali zajet čas pod 6h 30 min. Pochopitelně jsme se zařadili do druhé vlny, kde vládla velmi přátelská a družná atmosféra. Počasí jakžtakž – 18 stupňů a oblačno, nadmořská výška 500m.
V 10h ostře odstartovali jezdci z první vlny, o pět minut jsme je následovali my. Start vedl na úzkou silnici, ale jelo se velmi ohleduplně (alespoň v mém výkonnostním okolí), vždyť trať poskytne na předjíždění ještě spoustu příležitostí. Po 300 m průjezdu vesnicí se trať hned ubírala do kopce. Nejprve po asfaltce, ale záhy už po klasické šotolince, která se stále víc utahovala. Už na konci druhého kilometru jsem slézal. Důvodem byl 50 m strmý úsek, skoro stráň, ale hlavně zde slézali všichni a kromě pár akrobatů to vyjet nedokázal nikdo. Začátek jak řemen, úplně odpočatý, nažhavený do závodění a už tlačím!
No pokračování bylo ještě těžší. Ve výšce 800 m jsem byl ze stoupání tak hotový, že jsem musel opět tlačit. Poté jsem se do prudkého kopce rozjížděl na několikrát. Vrchol kopce byl až na pátém km ve výšce 930 m, tedy převýšení 430 m hned zkraje. To byl pro začátek slušný záhul, něco takového jsem ještě nejel. Nahoře byla nádherná „panorámata“, ale nebyl čas po nich koukat a raději hups do lesa a v lehkém bahýnku dostoupat až na zlom stoupání.
Mezitím mě předjelo několik jezdců. Pustil jsem se z kopce za nimi a po pěti km pořád z kopce jsem jich pár předjel nazpět. Byly to ale rovnocenní soupeři jedoucí i v zatáčkách rychle a předjíždění chtělo celkem odvahu. Následovalo stoupáníčko s převýšením slabých sto metrů a další dlouhý sjezd až pod úroveň výšky startu. Na 20. km jsem projel první bčerstvovačkou, v plné jízdě přebral banán a během 100 m před vjezdem do lesa ho do sebe bleskově vsoukal.
Následovaly rovinatější úseky po užších cestičkách a potom průjezd městečkem. Tam mě dostali pořadatelé se svojí důsledností. Projíždíme podél dravější říčky a najednou koukám, že na boku 4 metry široké asfaltky stojí potápěč v neoprenu, ploutvích a s bombou. Byl určitě připravený vrhnout se do metr hluboké říčky a zachránit tonoucí bajkaře a možná i jejich dvoukolé mazlíčky! Ve městě byla přerušena veškerá doprava a dost lidiček na nás pokřikovalo Bravo už na 20. km.
Trať se začala opět utahovat a pak ještě víc a my jeli pořád dál a dál po slušné cestě do kopce. Zařadil jsem pivní placku a jal se vytrvale stoupat. Po třech km stoupání se náhle odbočilo ze šotoliny na užší kamenitou cestu prokládanou bahnem a kamením. Co chvíli mi zadní kolo podklouzlo, takže jsem vždy kousek potlačil a pak se obtížně rozjížděl. Ostatní na tom byli vesměs ještě hůř. Ve výšce 770 m n.m. přešla lesní cesta do blátivé pěšiny, kde většina tlačila až pod skalnatou suť, kterou bylo nutné přelézt.
Pak najíždíme opět na šotolinku a začínáme klesat. Bohužel ne dlouho. Po 300 m najednou prudká odbočka vlevo do lesa, hned zkraje 2m vysoká stráň, na kterou se nevyhoupne asi nikdo a pak další prudké stoupání. To se s mým těžkým převodem nahozeném při klesání nějak nesnášelo, takže jsem v poklidu tlačil dalších 100m. Následoval průjezd podél skalního převisu s nádhernými výhledy.
Hned další metry tratě skýtaly další vychytávku – průjezd 2m širokým a stejně vysokým tunelem. Zkušení pořadatelé tunel nasvítili žárovkami napájenými z vrčících generátorů. Na krátké rovince se tlačili fotografové a snímali naše úsměvy pokřivené námahou. Následoval druhý, ale už kratší tunel. Ten jsem projel už docela suverénně.
Pak už pouze sjezd do Bad Goisernu. No „pouze“, to bych tomu sjezdu křivdil. Byla to vůbec první technická pasáž tratě, ale stála za to. Hlavně lesní sešup zablácenou kolmou stezkou. Tahle pasáž byla vyloženě trialová a dala se jet jen „na srdíčko“. Uprostřed jsem hodil lehkou mrchu do strany - smyk na blátě a následné položení na levou nohu. Dál už jsem tlačil jako ostatní. Uprostřed sešupu byl 1,3 m vysoký skok, tak ten nerisknul nikdo a i seskočit ho byl problém. Podél trati tu byla spousta diváků, kteří se báječně bavili.
Pod blátivým kopcem byla klesající asfaltka pokrytá doneseným bahnem. Chtěl jsem naskočit a jet, jenže ouvej – kola se skrz bláto vůbec netočila. Takže jsem nejprve rukama čistil obě kola od bahna. Podél asfaltky natahali místní lidi hadice a účinně pomáhali zbavovat kola nánosů bahna. Bohužel u prvních dvou improvizovaných myček byly dlouhé fronty. Teprve v půlce asfaltového sjezdu, který jsem kvůli bahnitým odpadům z kol sjížděl celkem opatrně, vidím kutilskou wapku a u ní jen dva špindíry s bajkama. Ochotný pán mi kolo důkladně propláchnul a já mohl naskočit a jet dál vstříc prvními průjezdu Bad Goisernem.
Těsně před vjezdem do města bylo nutné podjet hlavní silnici podjezdem do něhož vedly schody. Všichni přede mnou slézali z kol a taky fanoušci k tomu gesty a pokřikováním nabádali. Já si to však projel už v tréninku takže jsem pevně stisknul řidítka a šup do tmy a projet pod silnicí. Předjel jsem přitom 3 bikery a hned měl lepší pocit. Dojel jsem na náměstí, během minuty doplnil ionťák do camelu, občerstvil se a prvních 30 km jsem měl úspěšně za sebou. Čas kolem hodiny a tři čtvrtě mě celkem uspokojoval a už jsem si linkoval, že celkový čas by mohl být něco přes šest hodin. Do svých kalkulací jsem však nezahrnul klesající teplotu, začínající mrholení a náročnost trati. Po dvoukilometrovém průjezdu městem se silnice stočila opět do kopců.
Po úzké asfaltce jsme ostře stoupali a v nekonečných serpentinách vzhůru. Zpočátku jsem statečně šlapal a dýchal co to šlo, v půlce jsem měl krizi a musel si i odskočit – byla to však falešná výmluva - nedostal jsem ze sebe víc než pár kapek. Zahanbeně jsem opět nasednul a začal stíhat skupinku, která mě mezitím s veselými poznámkami předjela. Dostihl jsem je před vrcholem, chvíli jel za nimi, pak šel ze sedla a už jsem jim poodjížděl.
Nahoře byla další skupinka nadšených diváků, kteří skandovali mé jméno vyčtené ze startovního čísla. Věděl jsem, že bude následovat delší sjezd, takže jsem z posledních sil rozpumpoval nohy a vesele na ně troubil z dětské houkačky upevněné na řidítkách. Za zlomem následovala zatáčka vpravo. Ostře to ve slušné rychlosti nakláním a chci ji elegantně projet. Jenže ouha, na mokrém asfaltu mé bahnem stále trochu obalené pláště ustřelily a já spadnul na bok jako podťatý. Okamžitě u mě byli diváci a ptají se co mi je. Mám solidně odřený loket a trochu i koleno. Sedím na zadku, kolo dva metry ode mě a jsem trochu otřesený. Lámanou němčinou odposlouchanou od Vávry a Šteindlera odpovídám, že vše je „Ales gute“ a mojí hlavní starostí je zapnout si rozepnuté hodinky. Těžce vstávám, zvedám kolo a pouštím se z prudkého kopce dolů. Cestou nahlas skučím a stírám tekoucí krev. V kopci jsou zdravotníci, ale mají zrovna někoho v parádě a mě se nechce čekat, takže valím dál.
Dole hned začíná další stoupání a ne ledajaké – na sedmi kilometrech vystoupáme přes pět set výškových metrů a po lesních štěrkových cestách vyšplháme do výšky přes 1000 m n.m. Cestou začalo silněji pršet a teplota klesá pod 10 stupňů. Říkám si, že nízká teplota bude trochu tlumit bolest v lokti a proto větrovku vytahuji dost pozdě až když jsem pořádně prokřehlý. Při následném nekonečném sjezdu proto skoro necítím prsty.
Cesta přechází v užší pěšinu plnou kamenů – kluzkých i pěkně vratkých. Jedu ostře a postupně dojíždím jednotlivé bajkery. Ti navíc postupně odpadají a skoro všichni to z kopce po zablácených šutrech tlačí. Měl jsem za sebou stokrát horší podmínky při letošním Bike Sabbathu v Luhačovicích, takže to vzdát nemůžu a s pískajícími brzdami valím pořád dál. Sjezd trval přes deset kilometrů a občas to bylo opravdu maso. Takový dvěstěmetrový sjezd zablácenou sjezdovkou rozhodně stojí za zmínku. Sjel jsem ho celý a jen závěrečný skluz na příčnou cestu dal pluhem se zablokovanými koly a jednou nohou na zemi. I na následné cestě bylo zkraje přes třicet centimetrů bahna a většina opět tlačila. Já si to nemohl dovolit, protože v kopcích už jsem přestával být stejně silný jako ostatní.
Dole se průběh tratě prakticky opakoval: opět stoupání z 500 do 1050 m n. m., jen namísto sedmi kilometrů nám na to měly stačit čtyři. Naštěstí byla nahoře na Tauernkreuzung výborná občerstvovačka. Apaticky do sebe soukám tyčky PowerBar a Enervit, přikusuji rozinky a zapíjím to ionťákem. Abych měl nějakou motivaci, vsugeroval jsem si, že mě stíhá kolega z Margl bike teamu Džast, kterého jsem viděl naposledy kilometr po startu. Raději znovu nasedám a spouštím se na výšku startu závodu. Pomalu přestalo pršet a teplota stoupla na úžasných 13 stupňů, přesto jsem po dešti prokřehlý a vůbec necítím prsty na rukou a nohou.
Další nejprudší stoupání mě však bezpečně zahřeje, protože na dvou kilometrech cestou přes Perneck nastoupáme dalších 400 metrů. Následuje tentokrát kratší sjezd a nejdelší stoupání až na Hütteneckalm ve výšce 1200 m n. m. Těsně před vrcholem toho mám opravdu dost a už už to vzdávám a chci tlačit. Jenže jsou tu opět skvělí diváci a na nejvyšším bodě komentátor s megafonem hlásící jmenovitě průjezdy jednotlivých nešťastníků. Zatnu zuby a trhaně a vestoje projíždím aplaudujícími štrůdlem.
Konečně lze říci, že je to do cíle jen kousek (15 km) a pořád z kopce. Dlouhým táhlým sjezdem zatáčku za zatáčkou se řítíme zpátky k cíli. Pořadatelé nás však potrápí ještě jednou. V cestě je již jednou absolvovaný blátivý sjezd, který je po průjezdu tisíců kol v totálně nejezditelném stavu. Volím mírně odlišnou taktiku – netlačím, ale na třesoucích se nohou přenáším bajk na rameni. Přes čtyři sta metrů kloužu dolů a jen dávám pozor, abych sebou nepraštil do toho marastu, případně abych si nevyvrknul kotníky. S jedním krátkým odpočinkem se mi to daří. Dole se už čištěním kola nezdržuji, jen s ním několikrát klepnu o zem, rukou strhnu největší vrstvu bahna a jedu do cílového prostoru.
Zbývající tři kilometry mě provází suchý skřípot zabláceného řetězu a také zanesená a rozhašená SID RockShox vidle vypovídá poslušnost a nepruží. Přesto opět projíždím podjezd i závěrečný sjezd strání k cílové rovince. Tam už fandí několik tisíc lidí a dojetých závodníků. Nejprve zahoukám a pak nesmírně unavený a pomlácený, ale vítězně projíždím cílem na zadním kole na 292 místě z 510 klasifikovaných závodníků v čase 7:42:33.
Potkávám manželku Hanku, dostávám najíst cílové dobroty, myji kolo a lehce i sebe a odřeniny. Pak jdeme čekat na kolegu Džasta. Deset minut nic, půl hodiny nic, hodina nic – asi to s tím vsugerovaným pronásledováním nebylo reálné. Po dvou hodinách už mám vážné obavy zda se mu něco nestalo nebo jestli nevzdal. Džast však prokázal bojovné srdce a vůli - 10 hodin a dvě minuty bojoval s tréninkovým mankem, náročností tratě a technickými problémy (po sjetí špalíků nebrzdila zadní brzda), aby dokončil na 499 místě. Zároveň potvrdil fakt, že Margl Bike team absolvoval tratě Salzkammergut Trophy v plném počtu (kromě mě a Džasta dojel také Filip kratší trať 40 km na 285. místě).
Jak si vedli opravdoví šampióni?
Nejlepší muž Galler Roland dal těch 105 km s převýšení 3600 m v zimě a bahně za neuvěřitelných 5:04:11, nejlepší žena Schlager Evelyn zaostala hodinu 6:05:07. Oba jsou místní, avšak ani Češi se neztratili. S 39 závodníky jsme po Rakousku a Německu byli třetí nejzastoupenější zemí a v soutěži teamů jsme získali za domácími DT Swiss Merida Austria druhé a třetí místo konkrétně teamy Felt Race team Ústí n.O. a GS Technik Jistebnice.
Největší obdiv si však zaslouží ultramaratonci, kteří výše popsanou extrémní trať absolvovali nadvakrát. Vyhrál Hödlmoser Thomas za 10:58:41, náš Petr Kučera z Drásal teamu Holešov skončil s časem 11:50:55. Že i žena může předvést takřka nemožné dokázala jediná klasifikovaná účastnice šestatřicetiletá Kobin Louise z USA - 14:10:32. Slyšel jsem s ní rozhovor v cíli a prostě jsem nechápal, kde se to v této drobné sympatické ženské bere.
Závod jako řemen!
Co napsat závěrem? Jestli jste to dočetli až sem (máte můj obdiv) musí vám být jasné, že to nebyla procházka. Salzkammergut je závod jako řemen a svým charakterem se zásadně odlišuje od těch našich. Žádná kaskáda technických úseků, žádné nebezpečné předjíždění, vše bylo o hlavně fyzičce a vytrvalosti v kopcích na solidních lesních cestách. Byl to závod se vším všudy. Tedy I s organizací na jakou jsem v Česku dosud nenarazil. Bylo zatím vidět nadšení I pořadatelskou zkušenost. Co mě ale úplně a zcela dostalo byla divácká kulisa, cyklistikou žil celý týden doslova celý region a podél trati fandil snad každý (přitom cyklistů jsem tam v týdnu před závodem ve srovnání s našimi terény potkal minimálně). Takovouhle atmosféru u nás zatím nenajdete a proto se vyzkoušení velkého závodu v Rakousku určitě vyplatí
Poznámka: Část fotek byla s laskavým souhlasem převzata ze serveru www.salzkammergut-trophy.at
Související články
Žádné související články
Související publikace
Žádné doporučené mapy
Fotogalerie
Žádné fotogalerie