Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Valašská padesátka – pasti, pasti, pastičky

14.9.2004 10:56

O valašských hřebenech a „bajkování“ na nich jsem mnohé slyšel a něco málo na vlastní kůži zkusil. Tak možnost vyzkoušet si místní terény mě na první pohled zaujala. Padesát kilometrů přece není tak moc, abych to nezvládnul – drsná realita tohoto závodu s dlouholetou tradicí mi ovšem dala jasně najevo, že není padesát jako padesát.

Bookmark and Share

Jubilejní desátý ročník Valašské padesátky startoval 4. září ’04 v 11:00 před prodejnou Intersport Anděl na Vsetíně. Prezentace byla pouze v sobotu od 8:00 do 10:00, ale ještě v půl jedenácté bylo vidět přijíždějící borce. Při příjezdu na místo prezentace a startu mi začalo docházet, že toto asi nebude akce, na které jsem byl zvyklý. Všude se to hemžilo pouze borci v týmových dresech se sponzory, kolo bez nášlapů by jeden pohledal. „Kde jsou sakryš strejdové z hospody v teplákových soupravách?“ honilo se mi hlavou a hnedka potom „kurňa, co tady dělám, to asi nebude žádná masovka!“. V hlavě mi začal rašit plán na nenápadný ústup, ale nakonec sem si přeci jenom rozmyslel. „Nějaké ty kilometry naježděné mám, 50km není tak moc a převýšení píšou 1100m .. to nějak dojedu“. Vyzvednul jsem si startovní číslo (zajímavé bylo, že se čísla přiřazovala až podle toho, jak si ho kdo přišel včas vyzvednout) a tašku od sponzora. Vzhledem k velmi lidovému startovnému (200kč) mě nepřekvapilo, že jsem nedostal pamětní tričko, ale přeci jenom nějaká drobnost jako upomínka by potěšila. Startovní čísla se zastavila kolem čísla 200. V půl jedenácté uzavírají policisté místo startu pro dopravu, ale kupodivu se ještě nikdo necpe do předních linií na start. Až kolem tři čtvrtě na jedenáct se začínají první borci stavět na startovní čáru. Žádná tlačenice, každý se může postavit kam se mu zachce. Já jdu někam do půlky startovního pole, kde jsem původně chtěl také dojet. Ani si nepamatuju, jestli zazněl startovní výstřel, když se všichni dali do pohybu. Pořadatelé vybrali velmi vhodné místo pro začátek závodu: široká rovinka, poté stoupání po uzavřené silnici. Díky tomu je při nájezdu na úzkou pěšinku pole tak roztrhané, že nikdo nikomu nebrání v plynulé jízdě (alespoň tedy kolem mne). Stoupání je hned zpočátku smrtící, místy přerušené kratičkým technickým sjezdem. Ten první mne ujišťuje, že sjezdy zde nejsou pro odpočinek. Jedu těsně za zadním kolem borce přede mnou, který najednou odskočí na stranu. Samozřejmě já nestačím zareagovat před hlubokou kolejí plnou lepkavého bahna. Přední kolo se podsmýkne, odrazí se od jedné stany rigolu a já s celým kolem si elegantně lehám na rodnou hroudu. Naštěstí mi ještě zbývá dost sil, tak se zvedám a rychle jedu dál. Po sedmi kilometrech prudkého stoupání se dostáváme na relativně rovnější úsek pod Dušnou. I zde se skrývají mnohé pastičky v podobě různě hlubokých kaluží plných bahna. Každý má možnost vybrat si vlastní cestu, ne všechny jsou ale správné. Závodník pár metrů vpředu se rozhoduje, že kaluž projede zleva. Z nenápadné louže se vyklubala asi metrová jáma zatopená vodou. Jediné, čeho si stačím všimnout je přední kolo mizící pod hladinou a barevný dres plachtící vzduchem na druhou stanu. Od té chvíle raději následuji příkladu kolegů, kteří nebezpečná  místa opatrně přenášejí. Nějací nadšenci hlásí přibližné pořadí: 120tý, to není vůbec špatné. Po této zábavné vložce přichází další v podobě stoupání po cestě „zpevněné“ kameny (každý kolem sedmi centimetrů v průměru). Udržet se zde v sedle ubírá hodně sil. Tenhle tankodrom ústí na asfaltovou cestu k hotelu na Cábu. Je to prakticky jediný asfaltový úsek na celé trati. Chytám se dvou rychlých závodníků a nechávám se vyvést do táhlého stoupání, ale na jeho konci je tempo už dost zběsilé, tak zvolňuji. Jsem teprve na jedenáctém kilometru a do cíle ještě hodně daleko. U hotelu končí asfaltka a začíná asi nejzábavnější část celého závodu. Technicky náročná stezka, chvíli z kopce, dost po rovině, krátká prudká stoupání. Po úmorném stoupání ožívám a užívám si každou zatáčku a dokonce několik méně technicky vybavených jezdců předjíždím. Občas se otevřou krásné výhledy do krajiny, ale na jejich vychutnání to chce jet tuhle trať jako celodenní výlet. I v tomto úseků na nás čeká mnoho pastí v podobě nevinně vypadajících loužiček, které si podle hlubokých otisků pneumatik a celých kol vyžádaly již nejednu „oběť“. Na 28. kilometru je občerstvovačka, na které jsou banány, tatranky a ionťák v dostatečném množství. Ještě víc je ale turistů na dalším úseku. Někteří fandí, většina uskakuje z cesty a zmateně kroutí hlavami, mnozí dokonce nabízejí slivovičku na povzbuzení. Vrchol je asi dvacet ležících polonahých turistů rozvalených na louce a chytajících poslední paprsky sluníčka. Docela jsem jim závidím. Ze Soláně začínáme znova urputně stoupat, ale to už cítím nedostatek tréninku. Nejvíc mě bolí ruce, protože není ani metr, kde by si mohly odpočinout. Nohám se už nechce zrychlovat před koncem kopce, nechávám lehké převody a postupně mě dohání ti, které jsem předjel na hřebeni. Vedle trati stojí skupinka bajkerů, říkají průběžné pořadí. 130. Zmohl jsem se na otázku: „Kolik mám na prvního, jestli už mám začít jet“. Strmé stoupání střídá ještě strmější a pomalu dochází i mentální síly. Těch kopců je přeci jen moc a to jsme teprve v půlce. Letmý pohled na tachometr mi dává najevo, že máme nastoupáno již 1100 výškových metrů. To měl být „příděl“ na celý závod. Několik pohodově jedoucích borců mě předjíždí, nezvládám již ani je dojíždět ve sjezdech, protože rozklepané ruce nemají potřebnou jistotu vedení stopy. V sedle u Třeštíku stojí nadšenec, který informuje o trati: 200m prudké stoupání a potom asi kilometr lehčí a sjezd k další občerstvovačce. Na tom prudkém stoupání plném kořenů (za jiných podmínek přímo lahůdkovém) odevzdaně slézám a tlačím. Ostatní vedle mě na tom nejsou o nic lépe. Jediný kdo kolem nás jede je asi 60ti letý pán s úsměvem na tváři. Ještě jeden hutný sjezdík a jsem na druhé občerstvovačce. Obsluha utěšuje, že už jenom tři stoupání a je konec. Bohužel jsem se již nedozvěděl, že každé to stoupáníčko je několik kilometrů dlouhé. Na jednom z nich dostávám do obou stehen zároveň urputné křeče. Svalím se na zem a snažím se jich nějak zbavit. Ani po několika minutách neustupují, tak nezbývá než odevzdaně pokračovat. Každé šlápnutí je hotové utrpení. Konečně delší sjezd po šotolině. Nechávám ruce i nohy odpočívat a proti svým zvyklostem se nikam neženu. Bohužel není ještě všem kopcům konec. V  prudké zatáčce stojí odevzdaně jeden z jezdců a ukazuje na táhlé stoupání před ním. S jeho slovy: „dneska už další kopec fakt ne“, se plně ztotožňuji. Už skoro nevím jak se jmenuji, ale dojet musím. Se svěšenou hlavou šlapu na večerníčka, předjíždí mě dívky, senioři, seniorky, ale je mi to jedno. Hlavně dojet. Tachometr ukazuje 56km a na pořadu dne je už pouze sjezd do cíle. Žádná honička se nekoná, nechávám kolo jet setrvačností a v poklidu protínám cílovou pásku u hotelu Horal. Akorát se dozvídám, že právě skončila A.S.A. Bike show, kterou jsem chtěl vidět. Škoda. Nezbývá než sníst valašskou klobásku a dokonce si dávám i pivko, na které mívám chuť málokdy. Dneska jsem si ho každopádně zasloužil. Nakonec jsem byl ještě zahanben vyslechnutím příběhu onoho dědy, který mě předjížděl před druhou občerstvovačkou. Na start závodu dojel po vlastní ose ze Všeminy (30km), celý závod výborně odjel (60 km + vyhrál svou kategorii!) a ještě po vlastní ose šlapal zpátky z Karlovic domů (50km). To vše ve věku nad 60 let. Jako třešnička na dortu zněla jeho hláška: „To ně zas moja roba vynadá, že sú dlúho z chalupy“. Klobouk dolů! Abych to nějak shrnul. Ze všech 4 závodů, které jsem letos objel byl tento jednoznačně nejnáročnější. Přiblížily se k tomu pouze TransBrdy (je pravda, že si vybírám spíše snazší a kratší maratony). Jen velmi málo úseků by se dalo označit za mírně náročné. K podcenění z mé strany přispěl i nesprávný údaj o celkovém převýšení. Můj výškoměr CatEye AT100 se zastavil na hodnotě 1820m, což je oproti udávaným 1110 metrům docela rozdíl. O náročnosti svědčí i průměrná rychlost vítěze, která byla „pouze“ 21 km/h! Organizace byla z mého pohledu bezproblémová, značení vyhovující (slyšel jsem, že někteří bloudili – je fakt, že já jsem měl dost času hledat značky na stromech). Na nepřehledných křižovatkách by pořadatel rozhodně neuškodil. Startovné lidové, občerstvovačky neoplývají výběrem, ale vše podstatné jsem tam našel. Klíčová otázka, jestli se příští rok vrátím, visí zatím nezodpovězena ve vzduchu. Uvidím jak proběhne příští sezóna, jestli budu lépe připraven. Valašská padesátka je holt tvrdá zkouška na závěr roku. Lukáš Budínský Další informace, foto a výsledky: http://www.sportovox.cz/V50

Diskusní fórum pro: "Valašská padesátka – pasti, pasti, pastičky"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Související články

Žádné související články

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |