Cannondale Rallye Sudety 2004
14.9.2004 11:18
Jakožto v poslední době již tradičně, jsem po první zářijové sobotě poněkud fyzicky vyčerpán. Dá se říct, že se mi nechce žít. Bolí mě záda až někam ke kolenům. Při jakémkoliv pohybu ve mně podivuhodně praská. Cítím svalovou hmotu i na místech, kde snad ani není. Ještě, že se Sudety jedou až v září. Kdyby se jely v květnu, biková sezóna by se tím pro mě poněkud zkrátila
Letos jsem se v nějakém pomatení smyslů ještě přihlásil na Meridu. No snad se mi podaří prodat lupen a budu jen přihlížet trápení jiných ze stánku s občerstvením. Pro tento rok jsem si z obrovské nabídky bikemaratonů pro své tělo vybral vražednou trojkombinaci, která nekolidovala s ČP MTBO. Dle zkušeností a referencí jsem zvolil:
BIKEMARATON DRÁSAL
BESKYDTOUR
CANNONDALE RALLYE SUDETY
Tu Meridu (pokud neprodám lupen) si dám jen tak na pohodu. Prostě pojedu na krásu. Užiju si občerstvovaček - nebo taky ne a zase umřu.
Ale teď o Sudetech:Po loňském úspěchu, kdy jsme se s Václavem Chlibkem štengrovali až do konce, jsme si vyjeli startovní pozici v první lajně. Nemuseli jsme tudíž spěchat a držet si místo na startu. Prostě jsme přišli stoupli si před 700 lidí a čekali na výstřel z děla. První zrada, která s udála: chyběly tradiční mažoretky. Asi už jsou starý a nechce se jim vstávat.
Start se nám oběma povedl, výjezd do sedla Váhy jsme zvládli v ostrém tempu a vyhnuli se tím špuntu jež vzniká při sjezdu z asfaltu na šotolinu. Kupodivu nás ani nepředjeli nedočkaví "baťůžkáři". Koho budeme předjíždět v závěru? Náš poslední člen PELL´S MTBO TEAMU, Ivo Šorf, zvaný Pivoda musel startovat někde zezadu. No čekat na něj nebudeme, má dost natrénovaný, aby nás dojel.
První okruh zvaný Malé Sudety (38km) jsme de facto prolítli jako závodníci bez zastávky na první občerstovačce. Prémie při průjezdu Teplicemi byla již vybraná od eliťáků, tak aspoň občerstvení. Banán do kapsy, doplnění flašky a začíná se závodit. Nemáme moc velkou ztrátu na první fleky, ale na vývoj závodu to nemá moc velký vliv. Václav je poněkud v útlumu, začínám cítit šanci, jede se mi dobře, Pivoda v nedohlednu. Musím se krotit, vím že pro závodění je lepší se rozhodnout až tak na 80-tým kiláku.
První velký kopce, Václav se za mnou táhne jak smrad. Do kopce mu ujedu 100 metrů a sjezd. Už slyším rachot fulu za zády. Zase je přede mnou. No nic, vypadá to špatně, bude bojovat. Pohybujeme se kolem 140-tého místa, což je pro začátek dobré. Jen ti baťůžkáři se kolem mně nepohybují, že by mistrovství ČR v maratonu přilákalo silnou konkurenci?
Občerstvovací stanice na Slavným zase nezklamala. Poslední místo, kde se vyplatí to zabalit z rozumu. Václava začínám ztrácet, už ho jen cítím za sebou. Božanov - občerstvovačku prolítám, jen měním bidon za ionty nabitou bombu. Koncentrace iontů by mi roztrhla svalovou hmotu ve stehnech. Asi do flašky, kterou jsem obdržel, zapomněli dát vodu.
Na sucho si tedy dávám Božanovský špičák - tlačím kolo. Vzpomínám na mého kamaráda Šňupce, pro kterého se tento kopec stal mnohokrát osudným. V roce 2002 zde usnul a ukončil tím šňůru startů na Sudetech. Ze vzpomínek mě vyruší bušení do pedálů za mými zády. Václav - nesmrtelná teta.
Na 74. kilák dojíždíme spolu. Občerstvovačku v Machově projíždíme na můj vkus poněkud rychle. Václav chytil druhej dech. Já začínám ztrácet ten první. Chrstnu do sebe trochu polívky z kelímku a vzhůru do jednoho z nejhorších kopců na světě. Cestu na Bor museli udělat už někdy dávno jen proto, aby tudy nemohl nikdo projet na kole. Je to pomsta ekologů, cestářů, lesáků, zemědělců, domorodců... všem bikerům. Pokaždé, když tudy jedu (jednou za rok) se mi zdá, že někdo otočil schválně šutry z horizontální polohy do vertikální.Václav zase umírá. Pokračuji sám, drobně se propadám v pořadí.
Občerstvovačka na 88. kiláku v Nízké Srbské napoví. Předjíždím ženskou, která zlomila patku u přehazovačky. Jede na prostřední talíř a nějaký prostřední kolečko. Je nabušená, radím jí, ať to zabalí, ale ona jede dál. Její tempo do kopce k občerstvovačce nejsem schopen akceptovat. V Nízké Srbské nám do konce chybí ještě 34 km. Vydatně občerstvuji, dokonce sundávám helmu. Ne, nebojte nevzdávám, musím si opláchnout hlavu. Mám úžehoúpaloúnavu a čekám na mrtvého Václava. Když vidím v jakém je stavu, odjíždím se slovy "teamy se dojíždí i s kolenem v ruce". Václav to také ví - je to tvrdý borec, určitě dojede.
Pohodovější část mezi Nízkou Srbskou a Hlavňovem mi bohužel k pohodě nepomohla, už se trápím, jedu na dojetí. Občerstvovačka na hrázi rybníka v Hlavňově je jedním z nejpříjemnějších míst, je zde taková pohoda, že by zde klidně mohl být i cíl závodu. Chuťové buňky a celej pajšl mám poněkud rozhozenej. Kombinace pivo s kolou a puding s tvrdým sýrem mi s odstupem času připadá nejedlá. V tu chvíli to byla prostě bomba. Potkávám Edu Folprechta, kterého jsme v poslední chvíli před startem draftli do teamu. Jen kdyby náhodou někdo zabalil, samozřejmě jen z důvodu defektu. Eda to zabalil!...... Prosím ho ať jede (jde) se mnou. Nezlomil jsem ho, prostě nemůže.
Jsem ve stavu, kdy nechápu jakým způsobem bych se mohl dostat na Hvězdu. Je to stav, kdy začnete chápat jak je možné, že Redklifová na olympiádě zabalí maraton 6km před cílem a nemůže jít. Od Edy se dovídám, že Pivoda se pohybuje někde do 200. místa a tudíž musí být někde kousek za mnou. Václav už padá každých 300 metrů do škarpy v křečích. Kolem jedoucí soupeři ho krmí různýma protikřečovadlama v různých baleních. Nic platné, prostě to musí dojít. Zkuste si ujít v křečích 30 km s tretrama na nohou a kolem.
Hvězdu skoro celou tlačím. Obávaný sjezd z Hvězdy se pokouším trialově zvládnout. Bohužel seskakuji z kola a padám podél pískovcových skal dolů za aplausu krvechtivých diváků. Prý to sjelo asi 20 lidí z 800. Teď už mi chybí pouze Ostaše. Tento kopec mi nikdy neseděl, tak nechápu proč se na něj musí jet dvakrát. Padáme dolů do Dědova, na asfaltovým úseku sbírám poslední síly k tomu nejhoršímu, co nás ještě čeká. Dědovský stoupání, pod kopcem dávám zase pivo s kolou. Hroznej kopec, nedá se jet a nedá se tlačit, ale už je to doma.
Začínám cítit Pivodu v zádech. Je za mnou. Václava předjel ve stoupání na Hvězdu při jeho nedobrovolné zastávce ve škarpě. Tupě na něj hleděl z maliní a nezmohl se ani na slova podpory.
Je zde cíl. Mohutně finišuji se třemi soupeři, jednoho dávám, ale druhý (určitě dráhař) mě zařízl. Končím na celkovém 176 místě. Pivoda dojíždí 2 a půl minuty za mnou na 187 místě. Zasloužené pivo v cíli. Pro tuto chvíli jsem táhl celý Sudety stokorunu v kapse. Dojíždí Václav, evidentně si tento nádherný závod prožil. Jeho 303. místo je velkým příslibem do klasifikace teamů.
Co závěrem? Už teď je jasné že jedu zase, Pivoda říkal, že jede taky. Václav to je jistota. Ještě zlomím pár kamošů a příští rok nás na tomto jednoznačně nej, nej .... maratonu bude kupa. Doufám, že se pro příští rok pořadatelům podaří přemluvit mažoretky, trochu vylepšit sorťák na občerstvovačkách a zkrátit vyhlašování. Pak na Sudety bude jezdit mraky lidí, protože takovej terén a přírodu kolem nikde jinde nenajdete.
Ještě jedna věc: Napíšu organizátorům, aby se už konečně na příští ročník dalo přihlásit elektronickou cestou. Kopírování přihlášek a zasílání poštou je jak ze středověku.
Poděkování na závěr: Všem organizátorům, manželce za podporu a fotky, teamovým kolegům a firmě Pell´s za kolo Schwinn (které šlapalo jak fík)
Pavel Bureš