Mamut BIKE 2005 – střídavě oblačno
6.6.2005 09:13
Jarní maratonská sezóna je v plném proudu. Každou sobotu se nás snaží pořadatelé rozličných podniků nalákat na krásné tratě v prostředí majestátných hor či na bohatý doprovodný program. Čím mne nalákal pořadatel MiKo Cycles na druhý ročník Mamut BIKE do Přerova vám neřeknu.
Ještě v zimě jsem prohledával seznamy závodů v blízkém okolí a nějakým způsobem se v mém plánu objevilo datum 14.5.2005 s popiskem Mamut. Proč ale zní titulek střídavě oblačno, ačkoliv celý den krásně svítilo sluníčko, se z následujících řádků jistě dozvíte.
Přerov a jeho okolí jsem dosud znal pouze z nesčetných cest vlakem z Prahy na Vsetín. Musím říct, že jsem měl silné pochybnosti, kde v této téměř rovinaté krajině chtěl pořadatel najít vhodnou trať pro maraton horských kol. Na druhou stranu jsem k němu vzhlížel s nadějí, že trasa nebude nijak extrémně náročná převýšením a bude vyhovovat mému turistickému pojetí. Jako vždy bylo mým cílem si užít super den s bandou stejně potrefených jedinců.
Zázemí celého závodu je umístěno v areálu Dětského tábora Čekyně, čímž je elegantně vyřešeno ubytování. Již brzké sobotní ráno naznačovalo, že meteo rosničky tentokrát nebyly zmateny globálními změnami počasí a vylezly na správný stupínek svého žebříčku. Sluneční paprsky na blankytné obloze mne naplnily optimismem. Hodinová cesta ze Vsetína do Přerova, kde byla prezentace a slavnostní start, proběhla bez problému a díky informacím na stránkách pořadatele nebyly sebemenší potíže ani s parkováním v těsné blízkosti startu.
Již na parkovišti jsem věděl, že jsem zde správně. Auta plná kol, kolem nich pobíhající různobarevní - papouškům podobní – lidé/závodníci. Cestou k registraci mne vyplašil startovní výstřel a dlouhý had cyklistů vyjíždějících z náměstí. Naštěstí jsem nezazmatkoval a včas si všimnul slabých rámů, divných zakroucených řídítek a nepohodlného předklonu všech účastníků. Letmým srovnáním s mým kolem jsem dospěl k závěru, že tohle jistě budou ta silniční kola, která mají start o hodinu dříve.
Na náměstí bylo relativně prázdno. Po dotazu na registraci jsem se dozvěděl, že stačí sledovat šipku toalety a tam už to uvidím. V malé místnůstce (ne, naštěstí to nebylo přímo to WC) se mačkalo mnoho potenciálních závodníků, kteří dostávali startovní čísla a po složení zálohy i chip pro přesné měření času. Dostalo se i na mne, má registrace byla v pořádku až na drobný detail, že jsem byl na chipu označen za ženu. Chvíli jsem přemýšlel, zda využít nabídnutou výhodu a posunout se ve své kategorii o pár míst vzhůru, ale nakonec jsem se „prásknul“ pořadatelce. Dozvěděl jsem se, že to je běžné. V počítači je to prý zcela jistě správně, pouze se to nedobře vytisklo. No ehm, jako softwarový inženýr jsem sice trochu zapochyboval o zlovůli tiskárny měnící mi pohlaví, ale nakonec sem to vzal. Dovezl jsem si téměř prázdnou (mé první mírné zklamání) tašku z registrace zpátky do auta a trochu se ještě projel Přerovem. S přítelkyní jsem byl domluven, že ona si v klidu projde obchody a než já stihnu objet svou porci kilometrů, tak autem dojede k cíli kde budu zvěčněn naším fotoaparátem.
S blížící se devátou hodinou se začalo náměstí podobat pestrobarevnému mraveništi. Ke svému překvapení se nekonalo jinde obvyklé zabírání předních startovních míst již hodinu před startem. Až když kostelní hodiny ukázaly „za pět minut devět“ se všichni jako jeden muž přemístili před startovní čáru. Já se v klidu postavil na úplný chvost. V devět hodin pan starosta slavnostně odstartoval. Na náměstí byl pouze slavnostní start - ten ostrý měl být někde pod Čekyňským kopcem. Záplava kol se vydala za asistence policie na spanilou jízdu skrz město. Náhodní diváci na chodnících a v autech jistě nebyli tak nadšeni jako já. Po dlouhé době zase změřím své síly, vyzkouším kam se nyní po lepším tréninku zařadím. Krátký pohled na sporttester však zkrotil mé nadšení, protože tep blížící se k číslu 180 před ostrým startem nevěštil nic dobrého. Rozhodl jsem se ho ignorovat, protože tempo neustále gradovalo. Nikde jsem si nevšiml označení, zda jsem již minul ostrý start. Po vystoupání na kopec nás pořadatel odklonil do terénu.
Od této chvíle jsem byl jak u vytržení. Trať překonala všechna má očekávání (pravda, nebyla nasazena zrovna vysoko). Bohužel to v okolí tolik neznám, takže popis nebude dostatečně podrobný. Co si však velice dobře pamatuji jsou úzké singletraily klikatící se mezi stromy nad přehradou, rychlé kořenové sjezdy, mechem vystlané svahy i kamenité polňačky. Tuto část závodu jsem si vyloženě užíval. Ve sjezdech hravě předjížděl váhající střelce, po rovinkách jsem s několika kolegy prohodil pár slov. Další drobný mráček na jinak super závodu byla občerstvovačka. Ne že by nebyla dobře zásobena (nemohu moc dobře posoudit, dal jsem si ionťák a jel dál), ale nevyskytovala se tam, kde byla nahlášena. V propozicích byla označena na 20. km a můj tachometr se spolu s kolem zastavil na 34. kilometru! Pokud si člověk rozvrhne pitný režim na 20km tak i s mírnou rezervou jede 10km bez tekutin (díky za Camelbak, ne všichni mají to štěstí vozit sebou 2 litry).
Druhá část trasy už takové nadšení nevyvolávala. Někteří díky ní překřtili tento závod na AGROMARATON. Svou úlohu jistě sehrálo i to, že jsme se obrátili k větru čelem – a že ten den foukalo pořádně! A proč agromaraton? Neustále ukodrcané polní cesty, sem tam zpestřené jízdou po poli vedle rychlostní silnice, traktor s cisternou nejdříve postřikující pole i závodníky neznámým přípravkem a poté úspěšně blokující cestu, ostrá vůně hnoje a močůvky. A když už se člověk dostal na silnici tak zase ten strašný vichr nutící vydávat maximum sil i z kopce.
No ale i přes nepřízeň podmínek jsem se začal blížit k cíli (42,5 km). Jelikož se na tachometru ukázal již 39. kilometr a v nohách zůstal ještě dostatek sil, rozhodl jsem se krapet přišlápnout do pedálů. Dojel a následně jsem předjel nejednoho vyčerpaného závodníka. Zatímco jsem s jazykem na vestě a nadějí vyhlížel cíl, narazil jsem na 42. kilometru na pořadatele. Místo ujištění, že cíl je „za touhle zatáčkou“ mě zničil informací „tak osm až deset kilometrů“. Měl chlapec štěstí, že už jsem měl zpomalené vnímání. Jinak bych sesedl z kola a svůj tachometr bych mu vrazil tam kam slunce nesvítí. To pochopíte, pokud si uvědomíte, že jsem jel „poslední tři kilometry na krev“ a najednou tohle. Naštěstí se ukázalo, že to nebylo tak žhavý. Jeden sjezdík jsem přežil, potom krátký prudký stoupání lesní cestou a už mě pořadatelé ženou na asfaltku a hrrrr jsem v cíli. Teda abych byl přesnější. Projel jsem něčím, co jsem považoval za cíl. Byl tam takový zmatek, že jsem se pro jistotu zeptal, jestli to je opravdu cíl. Nejvíce mne zmátlo, že jsem nikde neviděl svou drahou polovičku a nemohl jsem se nechat vycvaknout v cíli.
Hledal jsem ji dobrých deset minut, než mne napadlo podívat se na telefon. Důvod nepřítomnosti dvorní fotografky byl velice prostý. Jak jsem odvážel před startem tašku do auta, tak bohužel zapracovala má skleróza a klíčky zůstaly v kapse u dresu. Tak jsem se místo na gulášek vydal zpět do Přerova, na kopci jsem jedním okem zahlédnul maskota závodu – sochu mamuta. Po návratu na parkoviště jsme se přeci jenom rozhodli dojet do areálu v Čekyni, najíst se a možná počkat na tombolu.
Po menších problémech s parkováním a blouděním v areálu jsem se dostal ke gulášové polévce a pivku, což jsem již velmi potřeboval. Po nasycení základních potřeb jsme se začali porozhlížet po nějaké zábavě, programu, který by nás udržel až do tomboly (po štěstí na transbrdech jsem si brousil zoubky na další úlovek). Ale kde nic tu nic. Žádná hudba, žádné stánky, žádný časový plán/rozpis co se bude dít a v kolik. Tím jsem byl velmi zklamán. Stejně tak přítelkyně, takže jsme se vydali na cestu domů.
Cestou zpět jsme potkávali mnoho silniček, které ještě závodily. Držel jsem jim palce, ale byl jsem rád, že sedím v autě a jedu domů. Na Tesáku jsme minuli pořadatelskou službu s občerstvovačkou. V tu chvíli jsem se podíval na svůj kotník a ztuhnul mi spokojený úsměv na rtech – CHIP! Já jsem v tom zmatku úplně zapomněl odevzdat chip, záloha 500,- se tam někde válí a zpátky to je skoro 40km! Otočili jsme auto k té občerstvovačce a k mému obrovskému štěstí jsem tam potkal velice ochotnou skupinku pořadatelů. Tímto jim chci ještě jednou poděkovat, protože si vzali můj chip a ze svých peněz mi vrátili mojí zálohu! Sluníčko opět vyšlo nad pořadatelským týmem! :o)
Teprve v pondělí jsem se z různých diskuzních fór dozvěděl další průběh v areálu Čekyně. Firma, která měla zajistit výsledky, se dostala do technických problémů. Proto byl v cíli takový mumraj, pořadatelé tam opisovali startovní čísla atd… Věřím, že ti, kteří zůstali na vyhlášení museli být docela rozhořčeni, ale bohužel stroje jsou pořád jenom stroje a občasné problémy se nedají zcela eliminovat.
Takže abych na závěr shrnul tento závod. Přes neveliká očekávání jsem byl mile překvapen výběrem trasy (zvláště první půlka). Nikde jsem na trati nezabloudil, důležitá místa byla obsazena pořadateli (kromě jednoho nebezpečného výjezdu na silnici). Trať byla jezdivá, žádné extrémní převýšení (800m), místy náročnější pro klasické turisty (což považuji za klad). Velikou nevýhodu vidím v dlouhém závodu, který byl vlastně druhým kolem po stejné trase. Podle hesla „Bylo to pěkný, ale že bych to musel vidět dvakrát“ bych dlouhou trať rozhodně nezvolil. K pořadatelům bych měl výtku ohledně doprovodnému programu. Byl jsem na vícero maratonech, ale na každém toho bylo víc k vidění než na tomto. Prakticky nic mne nepřesvědčilo abych zůstal o něco déle. No a samozřejmě ten kolaps s výsledky, který ač problém druhé strany, vrhá špatné světlo na pořadatele závodu.
A jestli se vrátím příští rok? To vážně nezaručím…teď už bych věděl do čeho jdu. Možná se vrátím, možná se v okolí Vsetína pojede něco jiného. Uvidíme...
Lukáš Budínský
Související články
Žádné související články
Související publikace
Žádné doporučené mapy
Fotogalerie
Žádné fotogalerie
Odkazy
Žádné odkazy