Prach a píchlá kola Olomoucké buřinky
29.6.2005 08:38
Je horké sobotní odpoledne 25. června krátce po 2. hodině, a já s přítelkyní Zuzkou se po 14 dnech stavíme na start svého dalšího (letos třetího) maratonu. Řadíme se do hroznu cyklistů vedle bělkovického koupaliště a čekáme na startovní výstřel. Krásné počasí a relativní nenáročnost tratě přilákala na Hanou víc než 750 závodníků.
Závod se letos dočkal několika významných změn. Tou největší byl přesun centra závodu z Olomouce zpět do Bělkovic-Lašťan, z toho pak plyne úprava trati a celkové zkrácení na avizovaných 50 km. Ačkoliv zázemí bělkovického sportoviště se s tím olomouckým srovnávat nedá, tak sportovní stránce tato změna určitě prospěla. Start již sice nebyl tak pompézní, jako z Horního náměstí, ale absence 10km úseku městem a po hanácké rovině (který se jel dvakrát a pořadatelé ho asi ani nezahrnuli do celkové délky tratě…) mě rozhodně potěšila.
O půl třetí je tedy konečně odstartováno. Krátce po startu začínají problémy, při prvním prudším stoupání mně padá řetěz a není jednoduché se zařadit zpět do hustého proudu cyklistů. Naštěstí zcela nová úvodní pasáž je poměrně rychlá a startovní pole se po chvíli roztáhlo na přijatelnou úroveň. I přesto však došlo k několika nepříjemným pádům v důsledku kolize mezi závodníky. Od prvních metrů je však do očí bijící obrovské množství defektů (ještě víc než loni). Jsou všude. Sjezdy, rovinky i stoupání, všude se mění duše. V duchu se modlím (marně…), aby mě to taky nepotkalo a já zase nepíchl.
Závod pokračuje a je tu další malér. V jednom stoupání se chci napít z vaku a ukousnu si naústek na hadici, který padá na zem. Než stihnu věc napravit, tak přicházím o několik drahocenných deci minerálky a asi 10 míst. Další nástraha, horko a obrovská oblaka zvířeného prachu, která se tvořila téměř na všech nezpevněných úsecích, dělá ze závodu téměř peklo a spotřeba tekutin je vysoká. Extrémní podmínky panovaly na tankodromu. Tuto část trati pokrývala souvislá asi 5 cm hluboká vrstva prachu s pískem (nedovedu si ovšem představit kdyby bylo po dešti). Polykám ten svinčík a myslím při tom na Karla Lopraise a jeho africkou Tatru...
Mám první krizovku. Asi na 28. kilometru ve stoupání na prudkém slunci v Domašově projíždím kolem zahrádky obsazené místními štamgasty, kteří s vychlazeným půllitrem u úst nevěřícně sledují ty šílence na kolech. Okamžitě mě vyschlo v hrdle a ztrácím stabilitu (táhne mě to prudce ke krajnici…). S vypětím všech sil překonávám pud sebezáchovy. Pouze olíznu okoralé rty, zavřu oči a pokračuji dál.
Na 34. (!) kilometru je první občerstvovačka. Ještě před ní je však nutno překonat atraktivní brod s kolem na zádech. Ani mi moc nevadí, že mám mokro v tretrách. Zdržuji se však jenom krátce. Následuje nejprudší stoupání závodu a já dnes po první a naštěstí naposled musím asi 20 metrů tlačit. Jak jen to situace umožňuje, tak nasedám a jedu. I přes obrovské horko se mně jede docela dobře a neustále postupuji startovním polem vpřed. Abych si asi moc nelebedil, tak mě pro jistotu kouslo za krkem obrovské hovado.
Někde kolem 40. kilometru ve stoupání slyším stojícího diváka, jak hlásí pořadí. 199 patřilo mě. Tak si říkám, že bych to mohl udržet a zabírám. Ubíhá to velice rychle. Vyjedu po louce ke druhé a zároveň poslední občerstvovačce, kde pouze zpomaluji, abych zachytil podávaný ionťák. Pak se ještě nechám polít vodou, beru do zásoby flašku s pitím (vše za jízdy) a vrhám se vstříc posledním kilometrům. „Už jenom deset“, informuje nás místní.
Pomalu přemýšlím o tom, jak budu spokojeně psát tyto řádky. Hlavně proboha nesmím dostat defekt, říkám si, když se řítím po kamenité cestě dolů. Stojím v pedálech, letím z pravé škarpy do levé a ouha. “Kameň jak sviňa“ zmizel pod řidítkama, aniž bych stihl zareagovat. Slyším kovový zvuk od zadního kola a křiví se mi do té doby spokojený úsměv na prachem zanesené tváři. No nic, rychle měním duši a po necelých pěti minutách jedu dál. V posledním stoupání beru borce, který mi to ve sjezdu vrací (jedu totiž dolů radši úplnou lampu).
Bělkovickým brodem jedem kolo na kolo a je tu posledních 300 metrů z celkových asi 53 kilometrů. V závěrečné zatáčce berem běžícího nešťastníka s prázdným předním a před náma se otvírá cílová rovinka. Opírám se do toho a jdu z leva dopředu, předjíždíme ještě jednoho bikera, co už jede na pohodu a já protínám “vítězně“ cílovou čáru. Vydýchávám ten spurt, pořadatel mě odebírá čip a za zády slyším: „Tys mě ale prohnal, mladej“. Otáčím se a stisknu nabídnutou pravici...
Když jsem pak v cíli čekal na přítelkyni Zuzku, která ještě zdolávala nástrahy trati, tak mě ochotný "pořadatel u kompjůtru" prozradil, že jsem nakonec skončil na docela slušném 228 místě absolutně. Žádná sláva, ale sportovní zážitek to alespoň pro mne byl krásný.
A za týden hurá na Drásala…
Michal Karlík
Související články
Žádné související články
Fotogalerie
Žádné fotogalerie