Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Padesátka na rozpálené Hané

29.6.2005 10:57

Nadešla poslední červnová sobota a přinesla s sebou další závod – Olomouckou Buřinku. Tento den od rána vybízel k příjemnému polenošení ve stínu u vody. Mě a mého přítele však zlákal opět bikový maraton, a tak dopoledne vyrážíme Bělkovic, kde bude ve 14:30 odstartováno. Za to, že se podařilo vrátit start i cíl závodu opět do této hanácké vesnice, patří pořadateli vřelý dík. Kvalitě trati tohoto poměrně rychlého a pěkného maratonu to bezesporu jen prospělo.

Bookmark and Share

Startovat ve 14:30 je fakt pohodička. Nervózní moc nejsem, zúčastnili jsme se již loni a vím, že tento závod nepatří mezi nejobtížnější. Tady bych podotkla, že na Buřinku může skutečně směle vyrazit každý pohodový biker, ovšem s dostatečnou zásobou náhradních duší. Ono by se to totiž tady mohlo klidně bez urážky jmenovat „Defektní maraton“. Ještě nikdy jsem při závodě „nepíchla“. A jak poznamenal můj přítel večer před akcí, když pozoroval mou nevídanou zručnost při přípravě kola: „Ty se jenom modli, abys neměla defekt!“ Po druhé hodině se v klidu řadíme na start a s námi dalších zhruba 750 bikerů. Jak si tak stojíme ve startovním chumlu, sluníčko se do nás nemilosrdně opírá. Je to docela nepříjemné. I když startovní výstřel není slyšet, ve 14:30 se skutečně peloton rozjíždí. „Vítejte v prašném pekle!“ hučí mi hlavou. Zatímco ve většině startů mě kvapem předjíždí hordy bikerů, dneska se držím, dokonce se chvilku deru dopředu. Tak dneska budu závodit, hecuju se. Asfalt se mění v rozbitou polňačku, ne moc prudce stoupající. Tempo se drží vysoké, prach ve vzduchu houstne. Asi jsem to trochu přehnala, vedro je docela vysilující a já lapám po dechu. A tak už nepředjíždím, má pozice ve startovním poli se ustálila. Následují docela rychlé pasáže po zpevněných cestách. Srovnala jsem tempo, trať se vrací zpět do Bělkovic a odtud pokračuje na Šternberk. Držím se v poměrně stabilním houfu. V jedné rovince beru zprava soupeřku, která se neustálým kvílivým funěním buď významně povzbuzuje, nebo ji za pár minut trefí, těžko říct. Ale asi to byl motivační rituál, ještě chvíli jsme se kolem sebe motaly a na její předčasné úmrtí to příliš nevypadalo. Zato já v jednom kamenitém stoupání na 18. kilometru cítím nejisté ustřelovaní zadního kola. A je to tady! Defekt! A to ani nevím, jak jsem k němu přišla. Mrknu na hodinky a hurá do toho. Ještě se bezradně rozhlížím kolem sebe, ale jsem na mýtině a stín široko daleko nevidět. No nic. Demontáž proběhla hladce, teď tam musím nasoukat novou duši. Asi jsem nezvolila nejvhodnější taktiku, a tak cenné minuty běží, soupeři mě v houfech míjejí. Konečně. Při výměně duše jsem vypotila zřejmě více tekutin, jak při celém závodě, každopádně po 20 minutách (uznávám, rezervy mám výrazné) vítězím, nasedám a ženu se vpřed. Prudké stoupání k tankodromu vyšlápnu, okolo mě všichni odevzdaně tlačí, však jsem se taky propadla na samý chvost mezi hobíky. Dále je průběh závodu takový, jak jsem zvyklá. Jedu spíše sama, ovšem příjemné je, že teď už jenom předjíždím. Dostávám se na 28. km, stoupáme po asfaltu k Domašovu a většina bikerů, které potkám, jen nevěřícně kroutí hlavou nad absencí občerstvovačky. Zato hospůdka na křižovatce láká, láká… No, člověk se přece jen musí ovládat. Oficiální občerstvovačka se objevuje až za menším brodem na 35. km. U tratě dlouhé 53 km a v nelidském vedru je její umístění, myslím, dost nelogické. Rozjařená obsluha pípy mě zve na jedno, musím však odmítnout, to by nedopadlo dobře. Po malém občerstvení přichází nejtěžší úseky a tak i já tlačím. Jakmile to jde, opět nasedám, i když  nějaké síly ještě mám, není to ono. Opět je mi jasné, že dneska to zase nevyhraju. Vedro je příliš vysilující, i když v lese na nás aspoň přímo nesvítí. Na druhé občerstvovačce dám jen meloun a polévám se vodou, sůl stékající po tváři nepříjemně štípe. Tak nějak tuším, že jsem to dneska pěkně projela, a proto se snažím posledních 10 km zabrat. Jede se mi líp, konečně se dostávám do oblíbené pasáže v „tajemném hvozdu“, kde se úzká stezka  prodírá skrz stromy a na kořenech to pěkně poskakuje. Následujících 100 m po louce však tlačím, síly i motivace mizí. To už se trať protáhne posledním lesíkem, jak jinak než po velmi kamenité cestě. Ve sjezdu si dávám pěkně bacha, jestli ještě píchnu, tak to bude konec. Naštěstí už vyjíždím z lesa, Bělkovice jsou tady! Ještě přejet škvárové hřiště, jeden menší brod a hurá do cíle. Nedá mi to, a tak si zazávodím s dojíždějícím soupeřem, který se chytá a svorně se řítíme do cíle. Musím uznat, že koncovku měl lepší. S výsledkem se radši vůbec nebudu chlubit, i když mé přesvědčení, že umění je hlavně dojet, zůstalo. A tak to bude i za týden. Na Drásalovi. Zuzka Šlapalová

Diskusní fórum pro: "Padesátka na rozpálené Hané"

Názor Autor Datum a čas
Již nikdy defekt! Veselka Petr 4. 7. 2005, 05:08

Související články

Žádné související články

Související publikace

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |