Znovín cup zaslíbený bahnu
8.7.2005 10:07
Podle vyprávění týmových kolegů ze stáje Tryskomyš jsem si Znovín cup představovala jako výletní vyjížďku po pohodových stezkách znojemských vinic. Terén neměl být nijak náročný, převýšení hravě překonatelné. Jediné, nač si kamarádi loni stěžovali, bylo příliš mnoho prachu na cestách.
Letos tomu ale bylo trochu jinak. Páteční předzávodní noc i sobotní ráno v Šatově bez přestávky pršelo. Závodníci opatrně vykukovali ze stanů a nadávali na počasí. Atmosféru trefně vystihla citace dědečka ze Samoty u lesa: „A chčije a chčije“ – čtenář promine. Zkrátka na start se nám kdovíjak nechtělo, ale bikeři nejsou květinky, aby je trocha deště na padesátikilometrové trati mohla rozmočit. Takže se nás na startu sešlo přes tisíc sportuchtivých kousků různých věkových kategorií a různého technického vybavení, od top celoodpružených biků až po výletní dámské esky s plnými blatníky a nosičem.
V půl desáté zazněl startovní výstřel a my se lačně vrhli na trať. Po zhruba 3km bezproblémové jízdy se pole závodníků začalo trhat. Vjeli jsme z pevné cesty do polí a pestrobarevný had cyklistů na obzoru nějak podezřele zpomalil. Aha, přišel první kopeček s travičkou pod koly a výletníci sesedají, pomyslela jsem si sebevědomě. „Měli jste víc trénovat, lenoši“, říkala jsem si v duchu a šlápla jsem pořádně do pedálů, chtěla jsem si vychutnat předjíždění slabších kusů. Ale ouha, déšť změnil polní hlínu v masu mazlavého bahna, trávy a obilí, která během chvilky totálně zalepila celé kolo. Brzdy i přehazovačka se staly nefunkčními a kolo bylo od té chvíle spíš přítěží než dopravním prostředkem.
Ani chvilku jsem neváhala obětovat zbrusu nové rukavičky k odstraňování bahna z kola, ale byla to marná práce. Po očistě následovalo pár metrů nevalné jízdy a bylo třeba sesednout a kolo znovu očistit. Opět pár metrů jízdy a znovu čištění. Takto jsme postupovali šnečím tempem. Už nebylo ani památky po zářivých dresech, všichni jsme se proměnili v šedivá prasata válející se v bahně. Závodníci nepřízeň počasí nesli různě, někteří vtipkovali, jiní měli pláč na krajíčku. Zaujala mě lamentace jedné dámičky, kterou panáček zřejmě vylákal na vyjížďku: „Kam si mě to zase zatáhnul, já se ti na takový výlety můžu vykašlat, jestli by nám u maminky nebylo líp...“. Na účet rychlosti posunu tryskomyšího dresu se objevila hláška: „Tryskomyš, tryskomyš, máš ucpanou trysku!“
Po pár kilometrech bahniště prořídlo, spousta závodníků závod zabalila a vydala se raději testovat materiál místních vinařů. My stateční blázni jsme však pokračovali v boji s mazlavým bahnem věda, že jednou musíme dorazit ke slibované asfaltce. A dočkali jsme se zhruba po 12 km. Mimochodem, mě těchto krásných 12 km zabralo neuvěřitelné dvě a čtvrt hodiny. Byl to slastný pocit, opět usednout na kolo, cítit pod sebou pevnou zem a slyšet pleskot odpadajícího bahna. Upalovala jsem nadšeně po asfaltu a ochotně nastavovala tvář odpadávajícímu blátu a kamení.
Najednou byly na dohled první domky Nového Šaldorfu. Tam nás čekalo velmi milé překvapení v podobě neoficiálního vinařského občerstvení a wapky nachystané k očistě kol. Místním dobrodincům patří za tento počin obrovský dík. Stačilo totiž jen natáhnout zablácenou pazouru a člověk už třímal skleničku skvělého vínka. Opravdu to přišlo vhod. A vapka možná ještě víc. Jen co se odplavilo bahno, opět se vrátila chuť k jízdě a vínko vlilo sílu do žil. A dál, světe div se, už skoro žádné bahno nebylo, kromě zbytků, které odpadaly z rychlejších závodníků. Podle komentáře mého spolujezdce Tomáše Bajera: „Kdyby nebylo bahna, byla to skoro nuda“.
Svištěli jsme po klikatých stezkách mezi vinicemi, u Rakouských sousedů neležela na cestě snad ani větvička. Jen ta oficiální první občerstvovačka na sebe nechala čekat příliš dlouho. Dočkali jsme se jí celí vyprahlí až po třicátém kilometru. Ta další, na pětačtyřicátém kilometru, už byla v podstatě zbytečná.
Než jsme se nadáli, byl tu cíl se sponzorskou taškou obtěžkanou lahvinkou bílého vína a u stánku na nás čekal prvotřídní gulášek. Jen rozlévané víno už na nás, slabší kusy, bohužel nezbylo. Inu, kdo dojel i přes nepřízeň počasí včas, zasloužil by si trochu svlažit hrdlo něčím lepším než ioňťákem...
Za zmínku možná ještě stojí, že mi zvládnutí prvních 30 km trvalo neuvěřitelné 4h 20min a zbývajících 20 km už jen 50min. Jen mi vrtá v hlavě, jakže to zaonačil první závodník v cíli s celkovým časem 1h 57min, že se na něj to proklaté bahno nelepilo. Nebo zná nějaký fígl, jak ho ze sebe hbitě setřepat? Klobouk dolů před všemi, kteří nevzdali a závod dojeli.
K sepsání této reportáže hojně přispěl svými dojmy můj týmový kolega ze stáje Tryskomyš Tomáš Bajer, kterému tímto děkuji. Pro dokreslení atmosféry závodu přikládám fotky.
Vendula Hucková
Související články
Žádné související články
Související publikace
Žádné doporučené mapy
Fotogalerie
Žádné fotogalerie
Odkazy
Žádné odkazy