Krkonošský maraton - do třetice všeho blátivého
13.7.2005 14:29
Jak se již u mne stalo tradicí, víkend kolem 10. července je pevně obsazen Krkonošským maratonem. Ani letošní rok tomu není jinak, ačkoliv jsem se přestěhoval na Valašsko a Krkonošské podhůří je přeci jenom trochu z ruky...
Zatímco předešlé maratony byly pro mne opravdu turistickou záležitostí, ten krkonošský má příchuť vrcholu sezóny a budu se opět snažit se o co nejlepší výsledek. S blížícím se víkendem mé očekávání narůstá a ruku v ruce s ním i obavy z předpovědi počasí. Hlasatelé nic nedbají výhružných komentářů a dál slibují trvalý déšť na celém území - to je jedna z věcí, které na kole opravdu nesnáším.
V pátek cestou do Lomnice nad Popelkou se jejich slova jen potvrzují. Místo tradiční vlídné atmosféry a krásných výhledů nás vítají provazce deště a mlha, která by se dala krájet. Ani jeden z nás nemá chuť vyndávat kola z auta, o registraci ani nemluvě. Nakonec se odhodláváme a poprvé na ní vyrážíme autem. Registrace nám drobet zvedá náladu. Po delší době zažívám pocit plného komfortu a kvalitního zázemí. Vše probíhá maximálně hladce – během tří minut mám číslo, chip na nohu a napěchovanou tašku od sponzorů. V té jsou nejen standardní letáky, ale i super tričko v mé velikosti, tuba s nějakým „tlamolepem“ od Enervitu, přípravek na klouby, poukázka na žrádlo pro psy (naštěstí ne místo občerstvovačky ;o) a i taková drobnost jako drátky na přidělání čísla. Večer ještě jednou s prosíkem sleduji televizní rosničky, ale jejich varování před přívalovými srážkami je vyloženě nestoudné!
V sobotu se probouzím zpocený po velmi mokrém snu, ve kterém jsem plaval v rozvodněné řece s kolem pod sebou. Ale první minuta probuzení mi vlévá optimismu do žil – kromě decentního chrápání mého spolubojovníka neslyším nic – tedy ani déšť. A opravdu, venku je sice mlha, ale neprší. Takže se rychle oblékáme (rozhodování, zda si vzít bundu mi ulehčuje vystrčení nosu na balkon), půlka teplého čaje, půlka teplého kafe, dva koláče a už sjíždíme do areálu skokanských můstků, kde je shromaždiště závodníků. Cestou se ještě vyhýbáme loužím a bahnu, ale je nám jasné, že po startu to už možné nebude.
Z areálu se všichni startující hromadně přesunují k místu ostrého startu na náměstí v Lomnici. Do startu ještě zbývá necelých 30minut a u mě začíná působit kafe. Hledám nejbližší „TOITOIku“, ale nikde nic. Nezbývá mi, než následovat ostatní do vedlejší uličky ke garážím. Cestou míjím čtveřici „hopsálků“ (rozuměj drsných frýrajdrů a dirtařů), kterým nad hlavy stoupá obláček nasládlého dýmu. Úsměvy od ucha k uchu mě ujišťují, že tento doping se šíří i do amatérského pelotonu.
Je 9:30 a přichází čas startu. Tentokrát žádný výstřel z děla, pouze se celá masa bikerů vydává na cestu. A hnedka z počátku jdeme z ostra. Výjezd na první kopec není žádná procházka, ale daří se mi držet těžké převody a celkem rychle se probíjím ze zadních pozic směr střed. Systematicky vyhledávám nějakou šikovnou bikerku, za kterou bych se usadil, ale ty dlouhé elasťáky a dresy tomu moc nepřejí (minulý slunečný ročník byl k tomuto lépe nakloněn). O zbytky iluzí mně připravuje mlha do které vjíždíme po prvním kilometru. Zapocené brýle mizí v hloubi kapsy. To se blíží konec prvního stoupání a už svištím po mokrých kamenech vstříc pronikavé píšťalce. To upozorňuje jeden z organizátorů na nebezpečnou zatáčku – a to zcela právem. Při kraji sedí nešťastný spolubojovník, hlavu v dlaních a zakrvácené koleno – kolem něj dva ošetřovatelé. Budu muset jet opatrněji!
Celá trať je shodná s tou v minulém roce, včetně kopcovité vložky u viaduktu před občerstvovačkou. Až k ní se mi jede velmi dobře, žádné stopy po únavě, sem tam nějaká louže a blátíčko v obličeji. Od viaduktu se kopec zvedá a táhne do dáli. Musím zařadit večerníčka a kousek po kousku ten krpál zdolávat. Na jeho konci se konečně ukazuje, zač je toho bahna loket. V úzké rokli jsou vidět nešťastné postavičky klouzající po 15ti centimetrové vrstvě bláta. Sem tam leží osamocené kolo a o kousek dál jeho hnědý majitel. Nu což, teď je ta pravá chvíle dokázat technickou nadvládu nad ostatními. Prsty jemně dávkují do kotoučů potřebnou sílu, nové IRC Mythos II se zakusují do lepivého bahna a já se bez respektu vrhám z kopce. Endorfiny se vyplavují do krve po litrech a předjíždím jednoho sáňkaře za druhým. Celé jsem to ustál bez jediného problému a za mnou zůstalo 10 bikerů a bikerek. Podobný sjezdík se ještě jednou opakuje se stejným průběhem.
Průjezd občerstvovačkou (kde beru jenom podávaný ionťák a banán) je předzvěstí toho, že líp už bylo a přede mnou je ta bolestivější část trati. Krátký asfaltový kopeček je vystřídám nejezditelnou tlačenkou. Kluzké bahno je všude v hojném množství. Nejdříve pouze odletuje od kol, potom se v něm po kotníky brodím a po podklouznutí ho i nechtěně ochutnávám. Že v tom nejsem sám mě ujišťuje hláška odněkud ze zadu: „Kurva, proč já nehraju šachy!“.
Výjezd na Tábor je okořeněn ještě několika technickými pasážemi s průjezdem půlmetrových kaluží a mokrými kořeny. Zbytek závodu se nese v klasickém duchu – rychlý sjezd z Tábora po lesní stezce, po asfaltu kolem hospody a poslední delší výšlap opět v Morcinově kolem křížku. Tam už končí všechno trápení a nastává šance předjet několik pomalejších kolegů ve sjezdu do cíle. To se mi daří a spokojeně protínám cílovou pásku. Od pořadatelek dostávám nějakou minerálku a pásek na krk SCOTT.
Bohužel závazek z minulého roku jsem nesplnil. Zhoršil jsem se o 15minut (což při těchto bahnitých podmínkách není zas tak špatné) a to mě stálo asi 30míst ve výsledkové listině. Takže jsem skončil pěkně v půlce (203 ze 406).
Celkově mi nezbývá, než pořadatele opět pochválit. Je téměř zarážející, že dokáží neustále závod a organizaci vylepšovat. Tentokrát mě potěšilo využití chipů, posunutí startu krátké trati na ideálních 9:30, mytí kol v prostoru cíle, bohatá výbava od sponzorů… Záležitosti jako je perfektní značení trasy, množství organizátorů na trati a celková profesionální organizace snad ani nemusím vyzdvihovat. Příští ročník se opět jistě objeví v mém rozpisu.
+ značení trasy+ množství organizátorů na trati+ chipy+ posun startu na snesitelný čas pro lenochy a hlavně pro dojíždějící+ mnoho dárků od sponzorů, zajímavé stánky v prostoru cíle+ mytí kol v cíli- nebylo WC v prostoru ostrého startu- zase jsem nevyhrál v tombole
Lukáš Budínský
kompletní výsledky >>>