Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Zachovej nás Manitou – 115 km v Železných Horách

5.8.2005 17:30

Ochránce a bůh původních obyvatel Ameriky býval občas k bledým tvářím nemilosrdný. Za patrona si ho zvolili i Chrudimští pořadatelé MTB maratonu Manitou Železné Hory. V dosavadních devíti ročnících byl Manitou k účastníkům (všichni běloši) nemilosrdný velice. Letos za své zbraně zvolil slunce a vedro, já však přehodnotil svůj obvyklý přístup a došlo k jakémusi duševnímu souznění.

Bookmark and Share

Příjezd, příprava, úvahy S kamarádem Pavlem a kámoškou Vendy ze spřáteleného Kolotýmu Tryskomyš jsme do Chrudimi dorazili v deset večer a bez větších problémů se všichni zaregistrovali na dlouhou trasu. Pak jsme šli bydlet k sestře do vyprázdněného bytu (sestra na dovolené). Prázdná lednice nás vyhnala do sídlištní restaurace Kleopatra, kde jsme do zavíračky v jednu probírali atraktivní místa a nástrahy tratě. Posíleni pivečky, matjesy, pepřenkami a závěrečným fernýtkem jsme se odebrali do hajanů.   Z předchozího trochu vyplývá, že svoji letošní účast jsem nebral tak prestižně, jako na ostatních letošních závodech. Přesto jsem k závodu přistupoval s velkým respektem. Vedli mě k tomu zkušenosti z dřívějška. Poprvé jsem ho jel v dešti a v hlubokém bahně s 15 km zajížďkou deset hodin. Podruhé vloni v parnu s jazykem na vestě jsem byl o 3 hodinky rychlejší, ovšem totálně vyřízený a v podstatě znechucený. Letos jsem tedy zvolil taktiku volnějšího začátku s tím, že po pár desítkách kilometrů uvidím, zda se na mě podepíše dvouměsíční (od narození syna) tréninkový výpadek nebo převáží dříve poctivě najeté kilometry. Start po širokých schodech Na start jsme dorazili minutu před startem, ještě jsem stihnul udělat fotku našlápnuté elity a už se střílelo. Jindy obvyklé čekání na přejezd vlaku se nekonalo - start přesně v 8:15. Dojel jsem loudavě nakonec pole, pořídil ještě dvě fotky a pomalu popojížděl za tlačícími se bajkery. Hůře na tom byla Vendy - tu odchytil cestou na start pořadatel a odmítl ji pustit ke startu. Za boha nebyl schopen pochopit, že i toto štíhlé děvče chce vyjet na dlouhou trať. O mě nikdo nepochyboval a ani já ne, takže jsem v sedle mohl absolvovat všechny široké schody. Nebyl to sice takový pocit jako jindy, kdy jsem startoval z předních řad, ale z pokory k divákům jsem pomalu sjížděl za tlačícími. Kola rachotila, brzdy pískali, diváci tleskali – skvělá atmosféra od začátku… Stále jsem však dával pozor, zda někdo nebrkne o cizí lýtku či zda někomu nespadne bidon před můj nový hodobóžový Hutchinson Python (o tom později). Nestalo se a já nebojácně a bez větších problémů sjel až na asfaltku mířící až za Chrudim. Začátek, první setkání Schody zdolány a za nimi už všichni šlapali naplno vstříc dalším dobrodružstvím. Pomalu, ale jistě jsem se posouval dopředu. Chytnul jsem se do háku a s vypětím sil jsem 2 km vlál v protivětru za nějakým namakancem. Za Chrudimí, stále ještě na asfaltu se sjíždí padákem na Sobětuchy, kde se poprvé vjíždí do terénu. Zde začalo mé potkávání se s nečekanými známými. První setkání bylo s československým rekordmanem v rychlobruslení a velkým sportsmenem Jirkou Kynclem. Půl kilometru jsme jeli vedle sebe, povídali si o tom, po kolikátý Manitoua jedem a jak se oba chceme šetřit. Následně jsem se rozhodl šetřit se méně, šlápl do pedálů a celkem bez problémů mu ujel. Následovalo táhlé stoupání s převýšením 300m na první občerstvovačku v Nasavrkách.    Jelo se v dost pekelném tempu, přesto se mi dařilo předjíždět jednoho po druhém. Cestou jsem narazil na další známou tvář - zezadu mě podle lebek na dresu poznal spolužák Michal Markvart. Poptal se na synka, práci, manželku, spolužáky a pustil mě dál samotného honit umístění.  Já se cítil náramně a tempo držel opravdu ostré. Potěšilo mě, že jako snad jediný v okolí jsem vystoupal dvě krátká a strašně strmá stoupání. Předjel a setřásl jsem přitom skupinku bajkerů a ujížděl jim. Otočím se a oni nikde i potom mě dlouho nikdo  nepředjel. Že jsem fakt dobrej jsem si myslel ještě další kilometr a půl. Pak jsem vyjel z lesa kolmo na asfaltku někde u vesnice. Šipka nikde, takže ne fakt dobrej, ale úplně mimo. Naštvaně, zcela volným tempem se vracím na místo mé špatné odbočky a teprve potom se snažím dohnat ztracený čas. Defekt a časová ztráta Za sjezdem  do Nasavrk následovalo stoupání do výšky 620 mnm (start v 300mnm), pak dvoukilometrové klesání a táhlé osmikilometrové stoupání na druhou občertsvovačku ve Vestci (66mnm). Tam jsem poprvé zastavil. Ne snad, že bych měl takový hlad, ale kolo se nějak divně chovalo v zatáčkách. A taky jo! Zadní kolo bylo hodně měkké.   Před týdnem jsem pořídil zapletená kola Bontrager Tubeless, dva dny experimentoval s ojetými Swalbe plášti a pak koupil funglovky Hutchinson Python. Výsledkem dalších experimentů bylo, že přední kolo ucházelo hodně pomalu kolem ventilku, zadní bezdušák musel být dokonce posychrován vloženou duší. Hlavně jsem si však doma ověřil, že nandat tyhle bezdušové pláště je strašné martýrium, které bez pomoci kolegy nebo svěráku sám nezvládnu. Naštěstí jsem se také vybavil pohotovostním sprejem s originál Hutchinson lepidlem slibujícím zacelit jakoukoli :-) díru do 1 mm :-)). Byl sice určen pro bezdušový plášť, ale proč ho nepoužít i na duši?    Jal jsem se aplikovat ten geniální vynález, abych nemusel plášť sundávat. Šel jsem na to důkladně. Vysomroval jsem od občerstvovatelů velkou pumpu, ještě jednou přečetl návod, důkladně sprej protřepal, přiložil k ventilku a zatlačil sprej na hlavičku ventilku. A už se hrnula výborná lepící pěna ven. Bohužel však nejenom do kola, ale i na mě a pořadatele kolem.   Výsledek byl nejednoznačný. Duše se po nafouknutí ucházela dál, naopak my jsme lepili opravdu výborně. Druhý pokus už jsem nechtěl riskovat, nezbývalo tedy než přistoupit ke klasické výměně duše. Naštěstí mě dojel spolužák Michal, pomohl mi s nandáváním plášťě, nechal mi dva fleky na zalepení píchlé duše a razil dál. Oprava se tedy zdařila poměrně hladce, přesto to zabralo přes třicet minut od příjezdu na zastávku. Bylo mi už jasné, že nyní o žádném světoborném čase nemůžu uvažovat. Udělal jsem tedy alespoň fotku pěkné pořadatelky, zobnul pár dobrot ze stolu a chtěl vyrazit dál. No a v tom další nečekané setkání – dojel Tryskomyšák Pavel. Takže ještě jeho vyfotit, popřát hodně zdaru a hurá za dalšími zážitky. Náročná trať pokračuje Dál se jelo po kousek silnici, pak prudká odbočka vpravo a přes pole do lesa. Tam to byla trialová lahůdka. Slalom po kořenech po dolů padající pěšině v hustém lese, kde nebylo moc vidět. Sjeli jsme na šeesti kilometrech 150 výškových metrů, abychom je na dalších čtyřech zase nastoupali a pak pro změnu zase na čtyřech ztratili. Někde tady byl úsek, který snad nemohl vyjet nikdo – sotva jsem ho vydrápal s kolem na zádech po svých. Přitom jsem si z ostatní dělal legraci, že to není žádná ostuda, když jdou do kolen, že tady musel patrně řadit prostřední placku i sám Vokrouhlík.   Prostě jela se klasická destikilometrová pila nahoru a dolů přerušená třetí občerstvovačkou  ve Spálavě. Zde jsem dojel spolužáka Michala a znovu mu děkoval za pomoc. Pořídil jsem fotku již unaveného zachránce a vydal se s dobrou vírou dál. Po dalším trvalkovém sjezdu lesem následovalo dalších sto výškových vzhůru na dvou kilometrech. Potom konečně po 50 km došlo na odpočinkový úsek – desetikolometrové klesání a podél Seččské přehrady na vyhlášenou občerstvovačku  do Hoješína. Zde jsem zjistil, že mi vyměklo pro změnu přední kolo. Naštěstí nijak drasticky, takže stačilo plášť připumpnout. Další časová ztráta, přesto i zde jsem poctivě doplnil camelback až po okraj a valil se dál.   Další část mezi 60. a 75 km patří k nejnáročnějším. Strmá stoupání, ostré sjezdy, které jezdím jak jsem zvyklý „na krev.“ :-). Navíc je po poledni a teplota je na slunci dost přes 33 stupňů. Výjezdy se jedou v plném slunci, z pod přilby mi odkapává pot rovnou do očí. Slzím a ve sjezdech v lese přes tmavé brýle houby vidím (a to nekoukám po něčem k snědku). Jedu bez měřáku, a proto na občerstvovačce Kraskově vyzvídám kolik máme ujeto. Setkání s bratrancem Informace o 72. km mě teda nenadchla, myslel jsem že tak o deset více a z lekrace si na to stěžuji. Podle hlasu mě však poznal bratranec z Chrudimi Pepa. To bylo pro mě nejméně čekané, ale nejpříjemnější setkání. S Pepou se vídávám fakt zřídka, o tom, že bajkujeme jsme se dozvěděli s velkým zpožděním a na bajkách jsme se potkali vůbec poprvé právě zde. Prý dej si radši pivo než ionťák. Je fakt, že se mi z něho dělalo špatně, přesto jsem pivko nedal, hlavně kvůli tomu, že ho tam moc neměli (prý něco zbývá tady tátovi v lahvi).   S Pepou jsme poté jeli až na předposlední občerstvovačku do Vršova. Ve sjezdech a v bahně jsem mu ujížděl, při opakovaném dofukování ucházejícího předního bezdušáka, mě zase opakovaně dojel. Aspoň byla společnost pro pokecání o všem možném.  Za Vršovem napůl cesty ke Křižanovicím jsem se od Pepy definitivně oddělil. Křižanovické stoupání je velmi prudké, nicméně poslední. Trochu jsem poponášel při stoupání přes kořeny,ale vyplatilo se. Nahoře ještě objet smrdutý kravín a před tím, kdo to vydržel, se rozprostřel nádherný pohled do údolí s 15 km vzdálenou Chrudimí. Pohodový závěr Sjel jsem cca kilometr na poslední občerstvovačku v Křižanovicích, která je význačná tím, že zde funguje luxusní sprcha pro projíždějící bajkery. Absolvoval jsem ji hned dvakrát, z bohatého stolu si vzal moučníček a snažil se vyfotit dojíždějící ženu ve sprše. Brala to však vážně, sprše se vyhnula,  ani nezpomalila a pustila se do údolí.   Pepa nikde, tak jsem se pustil za další skupinou jezdců a za ní.  Závěr byl pohodový – táhlý mnohakilometrový sjezd po asfaltu, vystřídaný rovinkou podélk Chrudimky až do  Slatiňan. Zde pořadatelé přichystali vychytávku – 100m brod Chrudimkou pod frekventovaným mostem. Podařilo se mi ho projet až na konec. Liboval jsem si, jak jsem se ochladil a umyl i kolo. Ouha, na konci bylo třeba slézt a bahnem se vydrápat zpátky na cestu. Výsledek, porovnání a snad zase příště Po projetí brodu už zbývali poslední dva kilometry po rovině podél řeky, závěrečné prudké stoupání po dlažbě k náměstí  a cíl. Ještě se mi podařilo před stoupání podařilo předjet tu zanícenou bajkařku a cíl byl můj. Oproti loňsku jsem se zhoršil o třicet míst v pořadí a o pět minut v čase, přesto hodnotím své 183 místo v čase 7:13:36 jako solidní návrat do druhé půle bajkařské sezóny.   Na vítězného Ondru Fojtíka jsem ztratil dvě a půl hodiny, na druhou stranu kdybych býval byl nepíchnul, mohl jsem poprvé v pohodě předstihnout můj sportovní vzor z mládí Jirku Kyncla, který skončil na solidním 110 místě. Jó kdyby,… takže nezbývá než to zkusit příště, třeba nás starý Manitou zachová i v roce 2006 a potkáme se společně na trati i po závodě. PS: Že Železná Hory nejsou žádné hory možná víte, přesto vás tenhle závod protáhne snad přes všechny kopce, které leží na jih od Chrudimi. Trať s převýšením 2800m se směle může měřit s těmi náročnějšími závody v opravdových horách - tedy až na Sudety hmm, že? :-)  

Diskusní fórum pro: "Zachovej nás Manitou – 115 km v Železných Horách"

Názor Autor Datum a čas
RE: Zachovej nás Man... JFK 6. 8. 2005, 20:44
RE: Zachovej nás Man... Seiko 6. 8. 2005, 08:02

Související články

Žádné související články

Související publikace

Žádné doporučené mapy

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |