Sudety - boj s kopci i vlastním myšlením
21.9.2005 17:29
Cannondale Rallye Sudety, to je bikerská legenda a pro mě symbol nejlepšího bikemaratonu z těch co znám. Trať 123 kma zejména převýšení kolem 3 500 m dokonale prověří tělo, materiál, ale hlavně vůli. Moji letošní prověrku lze charakterizovat tak, že jsem prolezl s odřenýma ušima (naštěstí ne doslova:-)
Příprava a nábor bikerů
Sudety jsem absolvoval již dvakrát a vždy sám. Zvláště loni jsem měl ze závodu dobrý pocit (viz reportáž), ale fakt je, že společný prožitek s přáteli je mnohem lepší. Letos jsem ukecal Tryskomyšáka Haua a na Manitouovi v Chrudimi také bratránka Pepu. Haua jsem na místo dopravil autem a cestou ho strašil svými zážitky a líčením nástrah trati. Neodradilo ho to, a tak jsme se těsně před 22. h oba bez problémů zaregistrovali na dlouhou trasu.
Registraci i obdržené materiály lze pochválit – jako vždy perfektní. Letos jsem v igelitce kromě čísla, čipu a popisu trati nalezl také hodobóžové ponožky a bidon s logem Budvaru. Pak jsme šli na pivko a energií nabitou klobásu. Také jsem před půlnocí zavolal Pepovi a po telefonu mu potvrdil, že na trati skutečně zažije vše co si jen dokáže představit a jistě i nějaký ten bonusový terén či trialek navíc.
Vsuvka – technické úpravy
Moji pravidelní čtenáři již dobře ví, že v poslední době mívám problémy s bezdušovými koly. Po špatných zkušenostech s unikajícím vzduchem, náročnou opravou propíchnutého pláště (Manitou) a nevycentrovanou pneumatikou (Budvarcup), jsem se snažil tento problém řešit s předstihem. Zvolil jsem kompromisní řešení, na tubeless ráfky jsem nazul osvědčené Ritchovky. Hned poté co jsem vylezl ráno ze stanu, jsem se dal do centrování pneumatiky na zadním kole. To se příliš nedařilo, takže jsem si mohl opakovaně natrénovat (de)montáž pláště. Bohužel bez výraznějšího výsledku. Mělo mě to varovat.
Na startu
Takže jdeme na start. Tedy vlastně jedu. A sám, Hau už je takový, takže si něco řešil sám a na start se opozdil. Mě navíc poháněla myšlenka na kadibudku, kterou jsem potřeboval. Zařadil jsem se do poloviny pole, svého Sugara svěřil vedle stojícímu bajkerovi a klusem se přesunul k nejbližší Toi-Toice.
Jenže ouha, obsazeno: „Domečku dome, kdo v tobě přebývá?“ Deset minut do startu, konečně se vrátka otevřela a za chvíli jsem se mohl zbavit části předstartovního napětí. Spěchám zpátky, cestou však ještě fotím závodní pole. Eliťáci vpředu se tváří dost uvolněně, kolem mě v prostředku je však cítit obavy a napětí - no ještě, že jsem ho právě trochu snížil :-).
A najednou je to tu! Start! Tichý jako snad nikdy, prostě koukáme a had před námi se dává do pohybu. No tak teda mi taky. Zkraje jsem omezován tlačenicí, po sto metrech však už frčíme třicítkou. A zrychlujeme až po odbočku vpravo do kopce. Tam je špunt, ovšem podařilo se mi vmáčknou se na kraj a už můžu stoupat vzhůru na Váhu. Stoupání je to úctyhodné, dlouhé 3 km a na každém kilometru nabíráme 100m výšky až na 694 m n m. Jako téměř vždy se mi start vydařil a i v kopci postupuji dál vpřed. Ani jezdci kolem mě nejsou žádní ořezávátka (však taky jedou dlouhou), takže rozdíly v rychlosti nejsou zkraje nijak výrazné.
Začínáme s chutí a ostře
První část závodu vede k Adršpachu, většinou po polních a lesních cestách. Kopce tu samozřejmě jsou a náročné, ale díky solidnímu suchému a tvrdému podkladu to pěkně odsýpá. Myší dírou jsou se protáhnul ještě před vytvořením štrůdlu – to bylo dobré. Na první občerstvovačce na 25. km ve Zboňově skoro nikdo z mého okolí nezastavuje. Jde o umístění, proto se všichni hrneme do dalších kopců. Proti okolním vychrtlíkům jsem těžší, mozek se taky občas podaří vypnout, a tak získávám hlavně z kopců dolů. Výrazně si polepšuji při sjezdu z Borku. Volím většinou méně zaplněnou stopu po traktoru, případně střední pruh a postupuji nekompromisně vpřed. Jezdce před sebou upozorňuji voláním „Levá“ či „Pravá“.
První defekt(y) – propad v umístění
Jedu tak padesátou středním pruhem, křičím „zleva“, když tu jezdec přede mnou přes varování najíždí na prostředek. Strhávám to do leva, tam je však plno hrubého kamení a ze zadního kola se hnedle ozývá zlověstný sykot. Skupinku ještě předjedu, ale už chrlím kletby a nadávám jako špaček. Vrhám se na výměnu duše a ranní trénink je znát – po šesti minutách pokračuji dál s docela dobře nahuštěným kolem. Mezitím mě však předjely davy závodníků a dokonce všechny tři tandemy.
Nevšiml jsem si předjetí bratrance Pepy ani Haua. Toho však po půl kilometru vidím vedle otočeného kola jak opravuje protržený plášť. Neštěstí druhého nijak nepotěší, ale aspoň nemám smůlu jenom já. Pozdravíme se a já frčím dál. Po kilometru sjíždíme na teplickou pěší zónu. Můžu si nacvičit cílovou rovinku. Sprintuji tedy zkušebně k druhé občerstvovačce na náměstí a po doplnění camelu ionťákem se sháním po náhradní duši. U SRAMáckého stánku mi ji věnují zdarma – ó díky, jistota je jistota.
Druhý defekt – klesám na chvost
Po výjezdu z Teplic následuje táhlé stoupání po panelce a pak sjezd lesem po šutrovaté cestě. Beru za to fest a posunuju se na ztracené pozice. Bohužel smůlu jsem ještě nedobral. Při sjezdu z Nového Dvora prorážím zadní kolo znovu. To už jsem fakt naštvaný a oprava mi v šeru trvá mnohem déle. Při nasazování zjistím, že se zadní kolo nechce točit. Po chvíli přicházím na to, že na vině je brzdový špalek, který se částečně dostal z nasunovací botičky. Bez kleští to nejde spravit, tak jen povoluji bovden, brzda se trochu roztáhne a ráfek se s občasným zadrhnutím může točit..
Návrat do závodu
Oprava si vyžádala přes čtvrt hodiny, ale hlavně mám úplně po náladě. Tolik příprav mě závod stál, tolik očekávání jsem měl a teď jsem na chvostu. Jedu dál a přemýšlím zda to má vůbec cenu. Naštěstí stoupání na Honský špičák (653 m.nm.) mě donutí přemýšlet spíše o tom kudy a jak se vydrápat nahoru než na to kolikátý jsem. Jsou zde úseky, kdy se jede po jehličí pěkně jeden za druhým, když zde chci předjet musím do lesa. Škoda těch přejetých hub. Následný sjezd na občerstvovačku Amerika je předznamenáním náročnějších úseků, kde je zapotřebí mobilizovat všechny síly.
Každý ostřílený „sudeťák“ ví, že tenhle závod začíná v podstatě na 51. km po výjezdu na dvouvrchol Panova věž a Hřeben stěn. Ještě před nimi je však občerstvovačka Amerika, kde je možné se náležitě posilnit. Dávám si zde stylově RC colu a už se hrabu vzhůru kolem Supího hnízda na Panovu věž. Loni jsem věž vyjel, letos to vzdávám 100 m pod vrcholem. Dolů k Václavu je to parádní trialek po šutrech, kde je třeba jet na brzdách a sledovat zda máte těžiště stále ještě za řidítkami. No sjel jsem jako vloni ukázkově a získal i několik míst.Za Václavem vlevo a už pěkně po písku vzhůru znovu na hřeben. I ten zdolávám s krátkým 20m tlačením v závěru. Následuje o něco snazší, ale stále ještě extrémní sjezd postupně po šutrech, pěšince a lesní cestě na 4. občerstvovačku, která je ve Slavném.
Pochybnosti, nalomená psychika
Zde zastavuji a snažím se posilnit. Adrenalin nastřádaný v nejnáročnějších stoupáních i sjezdech opadá , cítím silnou, ale hlavně se mi vrací pocit marnosti. Ten jen umocňuje informace od kluka sledující pořadí. 559. místo v půlce trati mě naprosto demotivuje a na mysl se mi dostávají úvahy o prvním odstoupení ze závodu. Při pomyšlení na vás čtenáře těchto řádek však jedu dál. Po chvíli přece jen snadnějšího stoupání po skoroasfaltce se opět dostavuje bojovnější nálada, zatím to pořád jde, a tak se snažím vylepšit svoji úděsnou pozici. Ve stoupání na Korunu překvapivě opět dojíždím Haua, který tlačí. Vytlačíme nejprudší stoupání společně, ale ve sjezdu do Božanova mu rychle poodjíždím.
Tuhle pátou občerstvovačku vynechávám. Za Božanovem začínáme stoupat na Machovský kříž (695 m.n.m). Potkávám borce, který se svěřuje, že se v každém náročném sjezdu modlí za jeho konec a že daleko raději stoupá. No každému co jeho jest. Já se raději dravě spouštím do Machova (74. km) na největší občerstvovačku.
Zde si dávám kromě jiných klasických dobrot velmi chutnou polévku-antikřečovku. Taky se mi podařilo od SRAMáků vyprosit náhradní novou duši. Měli jich sice málo, ale jako důkaz skutečné potřeby posloužila ta druhá propíchlá duše, tu si nechali coby předmět doličný. Takto vybaven jedu dál.
Konečně zlomený
Jedeme voňavou travnatou loukou k lesu, nad námi praží slunko, vlevo výhledy na Broumovské skály. Sil mám po sjezdu a pauze celkem dost, ale mě se strašně strašně nechce, a tak udělám to co ještě nikdy. Slézám a kolo i sebe ukládám do trávy. Odepínám helmu, ležím na zádech, koukám na mráčky, kolem se pachtí jeden bajker za druhým. Po patnácti minutách přijíždí Hau a ptá se co se děje. Zrelaxován a psychicky vyrovnán s průběhem závodu vstávám, nasedám a znovu pomalu vyjíždím. Hau ta mrška ani nezpomalil takže mám co dělat, aby mi úplně nezmizel z dohledu. Náročný výjezd po dlažbě z velikánských kamenů na nejvyšší bod tratě Bor (752 m.n.m) zvládám kompletně v sedle. V půlce sjezdu předjíždím Haua, pak rychle i další a zase se posouvám trochu vřed. Na konci stoupání po kamenité cestě k rozcestí U vrtule mě opět dojíždí ten vytrvalej Tryskomyšák, společná jízda mě trochu zlepšuje náladu, přesto to asi ještě není ono, protože Hau se do mě snaží furt hučet s cílem vybudit mě ještě víc. Mám co dělat abych mu vůbec stačil, proto ho raději pošlu někam a po chvíli tam (tedy vpřed) skutečně mizí.
Mátoření
Vysoká Srbská to načala – po letech na mě přišli křeče. A rovnou do obou stehen. Orší je to vlevé, ale do pravé mě chytají při slézání z kola ve stoupání na Nízkou srbskou. Za osmdesátým kilometrem vzdávat nechci, raději slézám a snažím se svaly protahovat a chůzí měnit rytmus. Za chvíli opět nasedám, po pár km dokonce zrychluji a dojíždím k osmé občerstvovačce u hasičské zbrojnice, kde se cpe kdo jiný než Hau. Na rozdíl od něho hlad příliš nemám, preventivně se však láduji osvědčenou antikřečovou lahůdkou – banánem máčeném v soli vydatně zapíjeném přeslazeným ionťákem. Sjezd mi vyhovuje, ale byl krátký, strávit tu dobrotu jsem ani nestačil v pozvolném stoupání mi Hau nezadržitelně.odjíždí.
Pívo léčí tělo i duši
Další ztrátu nabírám při vjezdu do lesa na začátku stoupání nad Slavným. Zde je nutné projet velkou louží, z které se vyklubal solidní brod kde voda dosahoval nad střed. Se smíchem to zde pozorovala parta pohodářů zpracovávajících sud pivečka. Za statečný výkon v brodu mi jeden z nich podal půllitr přímo u cesty. Tři čtvrtiny jsem vypil naex – po antikřečových specialitách děkuje každá buňka. Takto srovnán a posílen stoupám o poznání lépe a následně sjíždím do Suchého dolu a pak po asfaltce k Hlavňovskému rybníku, u kterého je na 98. km osmá občerstvovačka. Mám štěstí i zde mají pivečko, z kterého se stává dosud nepoznaný životabudič.
Závěrečné vzepětí
A zabírá fantasticky. Ve stoupání na druhý nejvyšší bod celého závodu Hvězdu (700 m.n.m.) naposledy dojíždím Haua. Až na padesát metrů se mi stoupání podaří zdolat v sedle a dokazuji, že Margl Bike team vyslal do Sudet dobře připraveného borce. Ostatním se nevede zdaleka tak dobře, není se co divit máme v nohách přes sto kilometrů strastiplné cesty. Po nejstrmějším stoupání následuje jak jinak nejstrmější klesání, příhodně nazývané Schody. Tak ty jsem dosud nikdy nesjel, přestože legendy o tom, že to někdo dokázal se ke mně dostaly. Po pokusu, který jsem málem zakončil stojem na hlavě tomu věřím opět o něco méně.
Převážně lesem sjíždím do Pikova. Smutná zpráva, na deváté občerstvovačce nemají pivko. Raději ani neslézám a po asfaltce jsem za chvíli na Ostaši. V táhlém stoupání mě rychle dojíždí bajkař, chvíli s ním soupeřím, pak ho nechám ať si jede. Po chvíli mě dochází, že se nejedná o závodníka, ale odpočatého turistu bez helmy. Dál už nemudruju a projíždím Dědovem na poslední 10. občerstvovačku na 113. km. Zde zase mají prý pívo zakázané a tak na něj spěchám do cíle.
Nejprve je však nutno znovu vystoupat na Váhu (694 m.n.). Stoupání lesem mi připadá nekonečné, těsně před nájezdem na asfaltku je restaurace se zahrádkou a nápisem „Vítáme Vás“ na tabuli hned vedle závodní trasy. Ojojoj zaháním obrovské pokušení a po asfaltu stoupám vzhůru přičemž už hlídám pozici před právě předjetou dvojicí. Podařilo se, sjíždím do první serpentíny, kde se odbočuje vlevo prudce dolů. Závěrečná klikatice po šutrech v lesech již nic nového nepřináší. Přijíždíme na Teplickou pěší zónu a po závěrečném zrychlení mohu za potlesku projet cílem.
Nakonec konec a hodnocení
V cíli odkládám kolo, fotím dojíždějící jezdce a čekám na Tryskomyšáka. Po chvíli musím poprosit klučinu za cílovou páskou, aby mě přepustil židli. Hau doráží za čtvrthodiny evidentně velmi spokojený. Po více než osmi a půl hodinovém martýriu jsem nakonec spokojen i já, přestože čas je o 45 minut horší než vloni a 378. místo je také značný posun k horšímu. Jenže ten pocit je k nezaplacení, vydal jsem se ze všech sil, bojoval s vlastní hlavou, zlomil se, jel dál a dál, pak jsem se znovu zmátořil, zabral, ale hlavně: jel a ujel jsem své třetí Sudety.
Stejně se mohlo cítit dalších skoro 600 závodníků a závodnic, kteří dorazili do cíle. Nejlépe pak asi vítězové – vyhrál Radek Dítě ve sqělém čase 5:10:56. Druhý byl Véna Hornych, třetí Oldřich Hakl. Ženám kralovala Alena Dymlová za 6:59:17 před Lucií Čuříkovou a Janou Severovou. Kompletní výsledky naleznete zde.
Perfektní zážitky měl také bratránek Pepík, kterému se jelo dobře (prý až na ty sjezdy) a skončil o deset minut přede mnou. Napoprvé a po čtyřicítce klobouk dolů. Při pivečkách jsme všichni hodnotili závod. Reakce byly ze všech stran vesměs velmi kladné, jediná menší připomínka byla k dlouhým frontám na pivo a pizzu v cíli. Omluvou je, že obojí bylo opravdu velmi dobré, přesto jedna pípa pro zkapalnění pivenkové poukázky je fakt málo. Podařené bylo i vyhlášení vítězů a asi i bohatá tombola. Tu jsme už moc nezažili, jelikož jsme znaveni odjížděli domů, přesto její průběh působil velmi svižným dojmem.
Shrnutí a budoucnost
A co napsat na úplný závěr? Cannondale Rallye Sudety byly a jsou naprosto jedinečné jako jedni z mála podniků u nás snesou srovnání s těmi světovými. Slouží jako prubířský kámen a etalon pro všechny, kteří podlehli nakažlivé nemoci MTB maratonů. Kdo je nejel nepochopí, kdo ano má o silný zážitek více a o to přece jde ne? Na netu se sice objevili pochybnosti o pokračování tohoto elitního závodu, ale věřme že se jedná o předčasné informace. Pořadatelé si zaslouží naši maximální podporu ve svém dalším konání ve prospěch všech cyklomaniaků.
PS: Tato reportáž přichází s velkým zpožděním zaviněné mou silnou zaneprázdněností v práci a snahou přece jenom se více věnovat rodině. Malý bajker Martin to sice stejně neocení, ale alespoň nám roste pro radost – po prvním kvartálu má přes sedum kil a hmotu (snad svalovou) nabírá dál.