Jarní otvírák (nejen) Přes dva kopce
28.4.2006 18:15
Příjemné jarní počasí, dobře naladění závodníci, vhodně vybraná trať, výborně pořadatelský zvládnutý závod. Co chtít víc? A vše v Jedomělicích u Slaného. A kopce tam nemají jenom dva, ale spoustu.
Úvodní povídáníJedomělice jsou opravdu malinká vesnička ležící coby kamenem dohodil (a zbytek došel) od Slaného a tedy v cyklodosahu od stověžaté matičky. Přesto jsme s kamarádkou Vendy zvolili pohodlnější dopravu vlastním vozem a průzkum cyklostezek vedoucí na místo startu ponechali na Nikolovi. Ten ovšem nezávodil a měl zajišťovat jen morální a technickou podporu v závěru trati.
Závodu jsem se zúčastnil podruhé a lze tvrdit, že loňský povedený ročník byl překonán. Už tím, že zatímco vloni byla Vendula druhá od konce, letos vybojovala v ženské kategorii druhé místo tentokráte však od začátku a já se také dost zlepšil. Ale abych nepředbíhal, šup zpátky na start.
Tam už přešlapuje cca 160 dobře naladěných bajkerů. Žádná tlačeníce, rivalita roztává pod hřejícím sluníčkem a rozptyluje ji i odvázaný komentář místního speakra. Diváků je tu dost, pro místní je to událost a projevují opravdový zájem (viz fotečka :-)
Startujeme
Startuje se s čtyřminutovým zpožděním po desáté hodině, prostým konstatováním z ampliónu, že už by se to jako oddalovat nemělo a tak tedy start. Jede se úvodní kilometr a půl dlouhé kolečko po kodrcavé vedlejšce kolem Jedomělických stavení. Vyrazil jsem svižně vpřed, všichni jedou naplno, ale žádná strkanice se kupodivu nekoná. Z legrace si tedy aspoň loktem jemně strčím do Vendy a tradá do předku peletonku.
Kol dokola vesničkyPo pár minutkách se vracíme z humen do Jedomělic a máme tu první zpestření - průjezd stodolou (plnou kos, hrábí a ostatního nářadí). Stodola je zakončená jemným skokánkem vytvořeným podloženým příčným prknem. Za sympatického fandění četných přihlížejících projíždíme znovu startem a vyrážíme podruhé za humna, tentokrat pro změnu opět po šotoasfaltu. Výjezd táhlého kopečka dostatečně roztrhal pole. Kupodivu se stále pohybuji na dohled od prvních borců. Následuje odbočka mezi pole a jedeme k lesu. První sešup po vlhkém písku roztřiďuje bajkaře od leštičů asfaltu. Mám sice letos naleštíno dost, něco jsem však přece nezapomněl - předjíždím a to s velkou bravurou. Prostě jsem borec. Dokonce oznamují mé jméno při druhm průjezdu místem startu a cíle. Cítím se důležitě div ne až do prvního většího kopečku v terénu.
A frčíme dálTady, na podmáčených cestičkách a rychlých výjezdech se ukazuje, že na první desítku nemám. Jak to dělají nevím, prostě jedou furt skoro stejně rychle a to já při svém neustálém proháněním převodníků a šaltru nezvládám. Na druhou stranu se chytám každého předjíždějícího a držím se v závěsu jak jen to jde. Z kopců pak dojíždím co to dá, až se mi nová karbonová řidítka (heč) prohýbají pod rukama.
Po sjezdu najíždíme mezi lesní pěšinkové klikatice, kde pro mě není problém udržet dobitou pozici. Najednou šup, odbočka dolů přes kořeny nějakou strží, dál přes potůček, vyrovnat zatáčku na bahně a znovu plnou parou vpřed. Co to? Něco mě drápe na stehně. A ony to klíčky od auta, co mi vyskočili z freeridových trenclí. Tak to bylo štěstí, že jsem to zaznamenal, mohl je vylovit z podšívky a přehodit do druhé neděravé kapsy. Smůla pak byla to, že mě přitom předjelo sedm borců, které dojíždím až v dalším sjezdíku. Znovu se řítíme k Jedomělicím. Těsně před vesnici mi hlásí pozici - tak devatenáctý jsem snad ještě nikdy nebyl! To zavazuje a nohy proto nutím udržovat zběsilé tempo až po nájezd na další atrakci.
Třetí průjezd a valníček
Tou je další zpestření pro diváky i závodníky. Přejezd přes valník postavený před otočkou u místního hostince (hlavní to zázemí závodů).
Společně se dvěma dalšími se vyhoupnu po paletě nahoru, není tu pro tři bajkery dost místa, takže rychle dolů a bez zastávky u první pitné občerstvovačky vzhůru po kamenité cestě do kopce a do lesů.
Jízda ve skupince a vzhůru na laně
Dále si toho už moc nevybavuji. Jen to, že jsem jel v pěti až sedmičlené skupině, kde nestále někdo tahal na můj vkus zběsilé tempo. Po deseti kilometrech si kupodivu na tempo zvykám a občas to taky potáhnu. To už se po několika sjezdíkách dostáváme k nějšvětší atrakci. Téměř horolezeckému výstupu na patrně nejstrmější kopce v okolí.
Použít lano ke zdolání kopce je pro cyklisty nezvyklé, nicméně zde by to bez něho fakt asi nešlo. Na rozdíl od loňska výstup zvládám bez větších problémů. Zaprvé nejsem až tak úplně vysílený a druhak si plním reportérské povinnosti a pořizuji fotečky, které si díky tomu můžete prohlédnout. Opět mě pár borců předjelo, ale focení ukončuji až když ve výstupu vidím vedoucí ženu Petru Kottovou. Je fakt dost dobrá, tentokrát však zůstanu v pořadí před ní.
Dřina a odcházející síly
Musím si to však tvrdě odmakat. Před třetí občerstvovačkou na nějakém 55. km je předlouhý kopec, kde dojíždím tři jezdce. A kupodivu jim v kopci poodjíždím. Nahoře však je třeba doplnit ionťák a něco zakousnout. Z pěti jezdců zastavujeme jenom dva, to je teda kalup! S druhým zastavivším navazuji hovor a efektivní spolupráci. Střídáme se ve vedení a po dalších deseti kilometrech postupně všechny uspěchance předjíždíme zpátky. V prudkém sjezdu projíždíme hlubokým bahnem, když najednou začne cosi rachotit. Oba koukáme dolů na kola a řetěz.
Bohužel rachot způsobuje můj bajk. Zastavuji a velice rychle zjišťuji, že mi drhne jenom bowden o drapák. Svého spolujezdce už však dojet nedokážu, přestože ho dlouho vídim na horizontech a snažím se o 106. To už se však projevuje fakt, že jedu první závod a takovouhle intenzitu jsem nezažil od loňské Meridy. Každý kopec už proto zdolávám ve finále "na kašpárka" a netrpělivě vyhlížím cíl.
Závěr jedu na morál, ale naštěstí žádný závěrečný souboj podstupovat nemusím, Ti přede mnou mi spolehlivě ujeli a před pronásledovateli mě ochránili závěrečné sjezdíky, kde jsem jim poodjel. Na posledních dvou kilometrech lehce zvlněné asfaltky mě už nikdo ohrozit nemohl.
Pohoda v cíli
V cíli panuje poklidná atmosféra. Dám první pivečko na spláchnutí ionťáku. Ke druhému už přikusuji na zahrádce výborný gulášek. Když si mlaskám při vynikajícím uzeném pořízeném za dvactku hnedle na stejné zahrádce, přijíždí vítězná Petra Kottová. Zatleskám, vyslechnu trochu legrační interview i hlášení o jediném kuriózním úrazu. Jakýsi čokl pokousal závodníka, ten prý však přežil, byl ošetřen a hrdinsky pokračuje do cíle.
Jdu umýt kolo. Světe div se je to bez fronty. Vrátím se před centrální hostinec a už je tu Vendolína s doprovodným Nikolou.
Výsledky
Vendolína se usmívá a není na rozdíl ode mě ani moc ušpiněná. Holt ženská opatrnost má taky něco do sebe. Přitom umístění má suprové, jako první zástupce Kolo týmu Tryskomyš je druhá v ženské kategorii, skoro hoďku za vítěznou Petrou Kottovou (obhájené vítězství tentokráte za 4:13:26), ale celých devět minut před třetí Ivetou Vyšínovou.
V mužské kategorii zvítězil Jan Bulín za 3:23:26 s pětiminutovým náskokem před Davidem Tomsem, který nadělil další tři minuty Honzovi Pospíšilovi. Já zaostal necelých petatřicet minut, což je pro mě na 80 km s převýšením (prý) 1250 m velice obstojný výsledek a dvacetiminutové zlepšení oproti loňsku.Detailní výsledky nalezneta na: http://www.presdvakopce.cz/2006/vysled.html
Hodnocení a lákání na kolo
Takže závěrem lze konstatovat jediné - nemělo to chybu. A co poradit pořadatelům do příště? Snad jen, že pokud by se vlivem tlaku atlantické zemské desky na evropskou prodloužila i delší trať o nějaký ten kilometr do délky a metr do výšky, mohli by si všichni užít ještě více legrace. A nechcete te si ji napřesrok užít i vy, kteří jste letos vyznávali tradiční "duben, ještě tam budem"?
PS: A co vlastně budete dělat v květnu vy? Co takhle vyrazit první květnový víkend na Moravu na hrad Helfštýn, kde již před tisíci lety lovili Mamutík s Kopčemem mamuty? Jede se tam Author Šela maraton a to už je opravdová jarní klasika. Kdo nezažil hrad plný cyklistů a jarně provoněnou krajinu Moravské brány, přichází o pořádnou dávku cyklistické euforie.
Související články
Žádné související články
Související publikace
Žádné doporučené mapy
Fotogalerie
Žádné fotogalerie
Odkazy
Žádné odkazy