O jarním probuzení v mnichovickém blátíčku
4.5.2006 23:22
Letošní sezónu MTB maratónů jsme se rozhodli zahájit již tradičně na prvního máje Mnichovickou padesátkou. Jedná se o pohodových 45 kilometrů zvlněnou krajinou posázavských lesů, které jsou ideálním terénem pro probuzení ze zimního spánku.
Z Prahy vyrážíme lehce po osmé a v devět již parkujeme na louce v Mnichovicích. Spolujezdec Víťa mezitím vyzvedl startovní čísla, takže zatímco manželky jdou přihlásit děti k dětským závodům, my se po nezbytných přípravách jedem trochu rozhýbat. Na start se řadíme deset minut před desátou. Pestrobarevný peloton čítající cca 700 bajkerů se záhy dává do pohybu a začíná polykat první kilometry. Úvodní stoupání zvládám vcelku bez problémů, což je příjemné překvapení. Při nájezdu do terénu se však bohužel sesedá z kola, a tak jsme nuceni následující stoupání tlačit s ostatními. Naštěstí je to první a poslední turistika dnešního dne. Předchozími dešti rozmáčená tráva se rychle mění v kluzké blátíčko a já jsem rád, že jsem zvolil hrubší vzorek. Navzdory nenáročnému terénu registrujeme poměrně značné množství pádů, jejichž příčinou je právě kluzký povrch. Počasí je přímo ideální, sluníčko svítí, a tak prolétneme přes Mirošovice, Kovářovice a Senohraby k pěknému sjezdíku do údolí Mnichovky, který je zakončen cca 50 m dlouhým tunelem pod železniční tratí. V tunelu je skutečně tma jak v tunelu, takže ten kdo si nestačí sundat brýle (tak jako já), jede doslova poslepu. Naštěstí zde letos opět podél stěny svítí svíčky, takže průjezd zvládáme bez kolize. Následující brod přes Mnichovku je po vydatných deštích předchozích dní skutečně kvalitní a ten, kdo si dělal naděje, že dojede v suchých tretrách, musí své mínění poopravit. Vůně a příchuť bláta na rozježděné cestě podél potoka nás přesvědčuje, že tato cesta od loňského podzimu ještě nevyschla. S chutí jsme se tedy pouštíme do příkrého stoupání k mostu přes dálnici a polní cestou směrem na Ondřejov, kde mi Víťa definitivně ujíždí. Na silnici před Ondřejovem se schovávám do balíku a ve slušném tempu se blížím k občerstvovačce. Nepřeslechnutelný hukot plášťů signalizuje, že téměř všichni zvolili pláště s hrubším vzorkem. Na občerstvovačce pod hvězdárnou doplňuji láhev, beru si banán, vyrážím směrem na Zvánovice a už se těším na dva rychlé sjezdy lesními cestami ke Zvánovickému potoku. Následuje druhý brod a patrně nejtěžší stoupání tohoto závodu na Černé Voděrady. Jedu si své tempo a několik bajkerů se mi daří předjet. A už jsou tady voděradské bučiny, jimiž vede asi 8 kilometrů dlouhá rovina po hladké lesní cestě. Dá se tu hodně ztratit, ale také získat. Dojíždím bajkera před sebou a snažím se ho přimět ke střídání. Bohužel po chvilce odpadá, a tak se osamocen vydávám stíhat skupinku pěti borců jedoucích asi 100 metrů přede mnou. Jde to pomalu, ale na krátkém sjezdu po silnici je dojíždím a věším se do háku. Další kilometry ukrajujeme společně ve slušném tempu a předjíždíme několik osamocených jezdců.Následují Louňovice a zanedlouho nás čeká poslední těžší stoupání rozblácenou lesní cestou plnou kořenů na Klokočnou. Cestou k vrcholu míjíme skupinku povzbuzujících diváků (bajkerů) a rychlým sjezdem se spouštíme do údolí Struhařovického potoka. Do cíle to máme cca 2 kilometry, takže se snažím trochu zrychlit. K radosti přihlížejících dětí prolétnu závěrečným brodem a v následujícím krátkém, ale příkrém stoupání, se snažím dojet borce přede mnou. Sjíždím ho na pět metrů, ale do cíle zbývá pouze několik zatáček. Borec toho má asi plné zuby, takže se ještě před první zatáčkou dostávám před něj a projíždím cílem v čase 2:24 na 251. místě celkového pořadí. Víťa na mě již 3 minuty čekal v cíli. Cílem projelo 560 závodníků z celkového počtu 706 přihlášených. Vzhledem k tomu, že převážná část mé zimní přípravy zůstala tak jako každoročně pouze v oblasti nesplněných předsevzetí, byl jsem se svým výsledkem spokojen. Potěšilo mě, že se mi vyhnuly křeče a výrazné krize. Až mě napadlo, zda jsem se nešetřil příliš.
Každý, kdo projel cílem, dostal tašku s reklamními materiály a dárkem, k jídlu guláš a pivečko, pro řidiče byla limonáda. Následovalo vyhlášení výsledků a velmi bohatá tombola, bohužel zčásti pokažená svérázným přístupem organizátora, pana Šimery, který se neubránil pokušení znepříjemnit přítomným bajkerům odpoledne jen za to, že někteří jejich soupeři již odjeli domů. Končit závod výzvou, aby ti, kterým se něco nelíbilo, příště raděj nejezdili, je opravdu přinejmenším netradiční. Pravdou je, že dětské závody mohly být organizovány lépe. Vypustit na stejnou trať děti od nejmladší kategorie po nejstarší pouze s minimálními odstupy zkrátka není ten nejlepší nápad. Starší závodníci se proplétají mezi mladšími, všichni dohromady stojí frontu na lávku a ti nejstarší nakonec musí jet znovu, protože je v tom chumlu nikdo nenavede na druhé kolo. I děti si přijely zazávodit a nikoli pouze objet kolečko. Je škoda, když jsou pak ze závodu otrávené. Oproti tomu hlavní závod byl z mého pohledu zajištěn bezchybně. Trať byla dobře označena, na potřebných místech stáli pořadatelé, občerstvovačka byla vzhledem k délce a náročnosti trasy zásobena dostatečně, výsledky byly zveřejněny v prostoru cíle bez velkých průtahů, sluníčko bylo zajištěno,… takže myslím, že pokud o nás bude pan Šimera příští rok stát, tak se rádi opět zúčastníme.
Sváťa Votruba
Výsledky: http://www.mtb.cenytisku.cz/rocnik2006
Související články
Žádné související články
Související publikace
Žádné doporučené mapy
Fotogalerie
Žádné fotogalerie
Odkazy
Žádné odkazy