Malevil nezlomil mě, jenom můj rám
18.5.2006 00:54
Lužické hory, příjemné počasí, perfektní trať, plno cyklistů, přeshraniční přátelství. Idylka? Houbeles! Pěkná dřina, každý musel dát do závodu srdíčko, někdo musel dát závodu ještě víc , třeba rám kola.
Ten někdo jsem byl já a tentokrát snad bude reportáž ze 102 km dlouhého maratonu Malevil v Jablonném v Podještědí krátká a osvěžující. Prostě stručný popis trati a zážitků a pocitů. Tak pojďme na to.
Přijel jsem už v pátek společně s Cyrilem a Tryskomyšákem Hauem. Zaprezentovali jsme se na Malevilu a ubytovali se v chatce autocampu mezi Jablonným a Malevilem – levný peníz, klid, společné sprchy s teplou vodou, 1 km na start, 4 km do cíle. Doporučuji všem.
Start je poměrně brzo v osm na náměstí v Jablonném, ale přes tuto časnou hodinu je zde pěkně živo. Hraje hlasitá muzika, tancují zde mažoretky, proslovy, servis kol Petra Kuby. Dojíždím těsně před startem, vyfotím dav a už čerstvě zraněný místní starosta startuje závod svojí berlou. Vyrážíme za zaváděcím autem po asfaltce za město k lesu, kde se teprve měří čas pomocí čipu.
Trať je naprosto stejná jako vloni. Objíždíme okruh podél lesa a po třech kilometrech se vrací na okraj Jablonného a potom frr do terénu. Ten je pěkně zvlněný hned od začátku. Zkraje je to hodně po loukách, potom po lesních cestách. Pavla Havlíka, z konkurenčních Tryskomyší předjíždím hned v prvním sjezdu a nechávám jej definitivně za svými zády. Cyril po loňském přepáleném začátku anoncoval rozumné tempo už před startem. Předjíždět je možné takřka všude. Jede se opravdu velmi svižně, první občerstvovačkou na 23 km v Rynolticích jenom prolétneme. Za ní dojíždím známého ze Survival teamu. Prohodíme pár slov, on zrychlí a dalších 20 km ho naháním. Pod Loupežnickým vrchem (550 mnm) se mu blížím, poněvadž se udržím v sedle, zatímco on a většina ostatních tlačí, předjíždím ho však až na druhé občerstvovačce u Vápenky na pětatřicátém.
Tam se ani nezastavuji, jenom pro vás vytvořím fotku, stále za jízdy lapnu dvě půlky banánu a už ostře stoupám po asfaltu směrem k čáře.
Zvednutá závora mi umožní přejet do Německa a podél hraničních patníků se pořádně prodrkocat až do družebního Luckendorfu. Výjezdy jsou tu opravdu chutné, sjezdy ještě více. Jsou prokládány velkými šutry a jakýmisi prahy, které ostatní nutí brzdit a mě skákat. Při jednom skoku slyším jakousi ránu, to jsem asi šutrem odvaleným předním kolem trefil rám. Jenže proč mi nějak klepe při sjezdech ve stoje sedlo? Taky mě začal hůř řadit přesmykač, řetěz po několika šlápnutích padá z velké placky na prostřední převodník.
Přecházíme do kopců, kde střední, natož pak velký převodník fakt nepotřebuji. Za Lockendorfem stoupáme po lázeňských asfaltkách kolem pískovcových skal. Chytám krizi a všechna stoupání jezdím ve stoje. Kamenitý nástup na nejvyšší kopec Hvozd (750 mnm) ani nepokouším a rovnou tlačím. V chůzi kontroluji uvolněné sedlo - nic s ním není, tak proč klepalo? Druhou půlku čtyřkilometrového stoupání s převýšením 300 m už jedu, opět chytám tempo a předjíždím několik jezdců. Ještě více jich však pokořím střemhlavým sjezde. Řidítka se třesou, klopím levou, pravou, brzdy pískají , v zatáčkách dorovnávám náklon smykem – paráda.
Na třiapadesátém těsně před rozdělením tratí je čtvrtá občerstvovačka, kde poprvé zastavuji. Takových dobrot co tady, mají málokde. Volím cukry obsažené v rozinkách, kandovaných meruňkách, výborných domácích koláčcích. Konečně také doplňuji camelback, ale bezinková chuť mi v dalším prudkém stoupání opravdu moc nesedí.
Po Hvozdu jsou v podstatě již jen tři větší kopce. Jenže sil se po úvodním úprku, držení získané pozice vyžaduje také rychlé tempo a zdolání Hvozdu opravdu nedostává nikomu. Navíc se probléy s přesmykačem stupňují – na nejvyšším převodníku řetěz udržím jenom v případě, že držím řadící a brzdovou páku (vlastním dualy) naplno dole. Jdou na mě křeče. Dobré je, že jenom do těch prstů držících páku. Jezdím tedy na rovinách a z menších kopců pekelné frekvence, protože holt používám prostřední převodník.
Snažím se, ale přece jenom to není ono a deset kilometrů před cílem mě dojíždí drobná bajkerka. Jdu tedy do sebe a křeč nekřeč, řadím tu jedině správnou placku do rovin a děvče má co dělat, aby se za mnou následujících pět kilometrů udrželo. Díky Janě Kábrtové (tak se dívčina jmenuje) a mé ješitnosti držíme opravdu svižné tempo, přesto se to strašně vleče. Proto strašně rád slyším od pořadatelů, že do cíle je to jen pět kilometrů a z loňska vím, že se nejede žádný extrém – střídavě krátké úseky nahoru a dolů po širší lesní cestě. Párkrát se vzájemně předjíždíme, postupně míjíme nějakých deset jezdců a blížíme se k cíli.
Kilometr před rančem opouštíme cestu a lesní silně zablácenou pěšinkou kličkujeme na golfové pastviny. Odvážnou jízdou získávám přece jenom nějaký náskok, a ten si již s vypětím všech sil objíždím ranč kol dokola. Na posledním půlkilometru se dlouhá spojuje s krátkou trasou. Počet jezdců se tedy zahušťuje a diváci shromáždění podél cesty mají komu fandit. Přátelské fandění mě vyprovokuje k závěrečnému souboji s absolventem krátké trati – nohy rozkmitám do nevídané frekvence a po zásluze vyhrávám.
Jana dojíždí půl minuty za mnou. Chválím ji za perfektní odvážnou jízdu, ale ona je nějaká zklamaná z výsledků mi dochází proč – ve své kategorii 19 až 29 let skočila necelé tři minuty druhá za Petrou Kottovou.
To já jsem s časem 5:18:37 a ztrátou 1:24 na prvního velmi spokojen. Umístění je stejné jako vloni, letos ale dlouhou trasu dokončilo 573 jezdců, tedy o více než sto více než vloni. Také čas jsem měl o 25 minut lepší. Hau přijel o hodinu a sto míst za mnou, Cyril se opět nevyhnul křečím, přišly později, laboroval s nimi prý statečně, ale čas 7:09:40 je patrně maximum možného.
Nejlepší však jsou někde jinde. Dokonce i mimo naši republiku. Díky zařazení do evropské maratonman serie, se závodu účastnila i kvalitní zahraniční konkurence, která tentokráte předčila tuzemce. Zvítězil Thomas Nicke, který samostatnou jízdou v druhé půlce zdolal 102 km za 3:54:31 o půl minuty před druhým Frankem Lehmanem. Těsně za ním dojel první Čech (s německým jménem) Tomáš Trunschka. Další favoriti Kristián Hynek, Véna Hornych, Radek Dítě, Martin horák dojeli v tomto pořadí na dalších méstech.
V ženské kategorii mají bednu takřka předplacenou Alena Dymlová (4:48.56), Barbora Radová (05:00:27) a Julie Pekárková (05:06:56).
Jo a pro zvědavé čtenáře, zpátky k tomu naznačenému problému s rámem. Po pečlivé kontrole v cíli, jsem pod vrstvou bahna odhalil prasklinu na podsedlové rámové trubce 3 cm nad přesmykačem. Po omytí wapkou je zřejmé, že situace je vážná, nikoliv však tragická – trubka je čistě přeražená, vzájemně dosedající plošky jsou trochu omačkané, ale vyvložkovat to pomocnou trubkou a pořádně provařit to prý půjde. Na rám je prý dva roky záruka, ale nejsem první majitel a řešit to přes někoho jiného, přes zastoupení Gary Fischera až někde v Americe s nejistým výsledkem uznání se mi fakt nechce. Navíc bych se rád se svým zasloužilým miláčkem podeváté zúčastnil nejmasovějšího maratonu Král Šumavy v Klatovech. Sugar se musí zahojit z takovéhoto defektu, já zase musím najít sílu potrénovat, protože Král je přece jenom težší. Přejte nám prosím štěstí oba to budeme potřebovat.