Letošní Silesia z dámského hlediska
24.5.2006 13:06
Krásná slezská metropole má svou atmosféru. Vzhledem k tomu, že se nachází nedaleko ústí údolí řeky Moravice, je ideálním místem pro zázemí jednoho z našich četných bikemaratonů. A protože tamní univerzita je sídlem vzdělaných a chytrých hlav, máme tady i pár kamarádů. Takže když byl v sobotu ráno odstartován závod na 90 km, nemohli jsme s Michalem jinak, než stát v houfu asi 220 netrpělivých závodníků.
Opavským maratonem se nechali zlákat taky naši kamarádi, Staňa a Luboš. Byl to letos jejich premiérový závod, a tak se lehká nervozita projevovala pokukováním po kofole při pátečním večerním kulturním posezení v místní hospůdce. Staňa dokonce před spaním neopomenul vyzkoušet čip, padl na kotník jako ulitý, takže bylo všechno pořádku. Závod nás zastihl připravené.
V sobotu ráno nám Markéta, které jsme na tento víkend nastěhovali na privát čtyři kola a tašky s nutnými cyklistickými doplňky, uvařila čajík a my jsme ji za to donutili šlápnout letos poprvé do pedálů a doprovodit nás na start. Ten byl stanoven na devátou na Horním náměstí v Opavě. Když jsme tam dorazili, pár kroužící bajkerů prozradilo, že účast na 90ti km trati nebude rozhodně masovou záležitostí, jak tomu bývá jinde.
Těsně před devátou, po kulturním programu mažoretek, vysvětlil ředitel závodu všechny úskalí startu, který se dělil na slavnostní projetí Opavou a následný ostrý start v Kylešovicích. Většinou se s Michalem vždycky rozdělíme na startu a opět se setkáme až v cíli, tentokrát jsem Michala i se Staňou dojela asi na druhém kilometru v Kylešovicích a ze samé radosti z toho byl málem hromadný pád.
Po přejezdu mostu přes řeku Moravici přišel ostrý start. Netrvalo to ani moc dlouho a na první odbočku do terénu kolem Raduňských rybníků jsem vjížděla ještě v kontaktu s pelotonem, ovšem již na jeho chvostu. Začátek závodu tady bývá hodně rychlý, a to mi moc nevyhovuje. Jak jsem se marně snažila držet tempo s ostatními, docela jsem se zadýchala a myslím, že mi to vydrželo až do cíle.
Do Hradce nad Moravicí se jelo po solidních polních a lesních cestách, startovní pole bylo roztrhané, takže i prudké kopce se daly šlapat. A to bylo super. Musím uznat, že na Silesii se rozčarování z úvodních pochoďáků způsobených ucpáním trati nekonalo, což se mi hodně líbilo. Smířila jsem se s postavením úplného outsidera závodu a volila „blues“ jízdu (no, místy to bylo malinko křečovité blues :-). Ono taky nebylo v podstatě s kým závodit.
Po sjezdu do Hradce jsem se stihla akorát hluboce nadechnout, požehnat nohám a shodit na „večerníčka“. To už se přede mnou tyčí Kalvárie, to znamená výjezd po louce, obestoupené diváky a fotografy. Jedu úsporně, protože před diváky se zásadně z kola neslézá!!! Úsporná jízda se mění v tvrdý boj o čest, ale lidé vytrvale povzbuzují. „Jeď, dávej! Pěkné kolo, no jo, Gary je Gary,“ slyším někoho napravo. To povzbudí. Děkuju. Kalvárie byla úspěšně zdolána, i když ke konci už řízení cestovalo naprosto nekontrolovatelně vpravo, vlevo.
Když jsem se konečně dostala k rozcestníku, který ukazoval nadmořskou výšku kopce, proletěla kolem mě vedoucí skupina závodu na 55 km, který startoval o hodinu později. A tak začalo asi 20 km utrpení. Pokud totiž krátká a dlouhá trať mají v podstatě stejný průběh a díky načasování startu dojde na trati ke kontaktu závodníků naprosto odlišných výkonostních kategorií, je to peklo. Jakožto slušně vychovaná závodnice jsem se samozřejmě snažila „nezavazet“, ovšem vhledem k tomu, že na krátkou trať odstartovalo přes 600 závodníků, brzy jsem začala být docela otrávená. Ve stoupáních to byla ještě pohoda, ale například sjezd z Kalvárie a sjezdy následující byly technicky náročné, a ve snaze uhnout mezi kameny rychlejšímu bikerovi jsem skončila poprvé na zemi.
V jednom z dalších stoupání po slušně široké makadamové cestě mě jeden „profík“ nemilosrdně stáhl řidítkama k zemi. Nic se nestalo, jen mé rozčarování malinko nabobtnalo.Po nehodě se ale přidal kolem projíždějící výletník. Poklábosili jsme a jeli chvíli spolu, neboť jak neznámý spolujezdec podotkl: „tvoje tempo mi přesně vyhovuje“. Na svém Treku mě vytáhl v krátkém silničním úseku do Jelenice, za což mu patří vřelý dík. Při sjezdu k Moravici ale zůstal někde za mnou.
Jakmile nás trať svedla k Moravici, praštila jsem se pro změnu v bahnitém terénu plném kluzkých kamenů a kořenů do čéšky, a to mě tak na pět minut úplně vyřadilo. Navíc se kolem pořád hemžili ti „padesátkaři“ a moje psychika byla narušená. To už jsem se ovšem dostala k předem ohlašované „závodní“ lávce přes Moravici. Na břehu stojící hasič s lanem taky nevěštil nic dobrého. Stačila jsem jen lehce zaváhat a už za zády slyším křik: „Jeď, jeď, nezastavuuuj!“ No dobře, v mžiku jsem byla na druhé straně a bylo po problému. Tam už po pár metrech čekala druhá občerstovačka a s ní konečně odloučení od padesátkové tratě.
Mám teď na to závodění víc klidu, tzn. moc nezávodím. Následují skutečně pěkné úseky: techničtější sjezdy, sem tam prudší stoupání, která jsou ovšem k vyšlápnutí, atraktivní pasáže podél Moravice, okořeněné hlaholícími vodáky. Zase mě to začíná bavit. Dokonce se na obzoru objevuje i jeden soupeř, a tak mám chvilkama i s kým jet. Na občerstvovačce na 60 km se od pořadatele dozvídáme, že za námi bude ještě asi 20 jezdců, což je pro mě v tu chvíli ohromující číslo.
Trať pokračovala pořád ve stejně příjemném duchu. Na poslední občerstvovačce jsem chytla „závěrečnou slinu“, prý už jsou před námi jen „tři kopečky“. Nevím jestli tři, a ještě k tomu jen kopečky, každopádně jsme si všichni mohli vychutnat Kalvárii ještě jednou. Tentokrát jsem se vynořila v půlce kopce z lesa a za odměnu jsem mohla sypat pěkně dolů.
Ještě než se mi naskytl vítězný pohled na Opavu, podařilo se mi předjet jednoho zbloudilého „padesátkaře“. Celý závod jsem si v duchu moc pochvalovala značení závodu, dle mého mínění to byla jedna z nejlépe značených tratí, jaké jsem jela. I přesto, že jsem v závěrečné fázi ve Chvalíkovicích udělala chybu, zřejmě z nedočkavosti cíle, a skončila uprostřed osetého pole. No, stalo se.
Dojezd do cíle byl skutečně „přespolní“, což může vyčerpaným závodníkům značně znepříjemnit silný vítr. Mně naštěstí vanul do zad, tak jsem pomyslnou cílovou pásku proťala v čase 7 hod. 24 min. Asi to mohlo být lepší, ale kluci zajeli skutečně obstojně, a tak jsme mohli večer všichni spláchnout dobrý pocit z krásného závodu.Zuzana Šlapalováfoto Markéta Kouřilová
Související články
Žádné související články
Fotogalerie
Žádné fotogalerie
Odkazy
Žádné odkazy