Ač na dně, přece jen na bedně
23.6.2006 12:45
Je 17. června 2006, sobota ráno. Na dnešní den bylo stanoveno konání třetího ročníku maratonu v Chřibech, jehož zázemím se stejně jako v předešlích ročnících stala Smaraďavka.
V uběhlém týdnu dosahovaly teploty tropických hodnot. To znamená, že letos si projedeme konečně suchou, možná až prašnou trať. A na to se docela těším. Jako každý rok využíváme perfektního zázemí, které skýtá chata mojí tety. Proto jsme přijeli už v pátek, abychom se na závod pěkně vyspali. A aby se dobře usínalo, o to se postará několik pohostinských zařízení v této rekreační oblasti.V sobotu ráno slupneme naši obvyklou závodní snídani – buchty a čaj. Pak Míša zjišťuje, že kromě startovního čísla a trička v igelitce nic jiného nenajde, a tak vyrážíme do centra závodu všechno napravit. Když už jsou kola nachystány a kotníky opásány čipem, rozhodujeme se, že bude dobré pneumatiky pořádně „nabouchat“. Jak se na trati ukázalo, rozhodnutí to bylo správné. Krátce se ještě projedeme a rychle zpátky, ať neprošvihneme startovní výstřel. Start je však pro veliký nával u prezentace odsunut na 10:00. Tak se ještě ujistím, že časový posun platí i pro časové limity závodu – to je pro mě důležitá informace.Loučím se s Míšou a je odstartováno. Už teď je docela nepříjemné dusno, pár osvěžujících kapek, co na nás spadlo, však žádný déšť nepřineslo. I tady začíná trať bezprostředně po startu výjezdem po silnici do Buchlovic. Až tady asi po třech kilometrch najíždíme do terénu a stále se stoupá – jak jinak, když jedeme k hradu Buchlov. Jako obvykle to nehrotím a opět se ocitám v zadní části startovního pole. První „utavené“, kteří přepálili začátek, však potkávám ještě dřív, než mineme hrad. Jede se perfektně. Trať je suchá, tvrdá, rychlá. V některých místech se za závodníky zvedají nepříjemná oblaka prachu. Držím se ve skupince asi pěti lidí, ale jak se tak rozhlížím, „stovku“ tady nikdo nejede. K první občerstvovačce na Bunči nám to rychle ubíhá. Vedro je zničující, vypiju jonťák a zakousnu pár pomerančů, ale do jídla se mi příliš nechce. Ještě se pozdravím s fanoušky – maminka postává v davu s nachystanou svačinou, naštěstí je tu husto, takže se ke mně neprobojuje.Pár desítek metrů za bufetem čeká dobře známý, velmi technický sjezd. Stejně jako ostatní poslušně zastavuju a sebíhám mezi kameny a kořeny ke žlebu s potokem – na tento sjezd fakt nemám! Pak už vyjíždíme na asfalt a trochu odpočívám v dlouhém a mírném klesání. Vím, že mě čeká naopak neprudší a asi nejobtížnější úsek první části závodu, výjezd od Salaše na Hrušovou. Tedy v první části spíše výšlap. Někteří „spolutrpící“ neví, o co jde, a tak se poměrně brzy ozývají zoufalé poznámky na náročnost stoupání. Oproti předchozím blátivým ročníků je dnes svážní cesta naprosto „neškodná“. Stejně tak blízký sjezd k silnici na Velehrad je za sucha poměrně bezpečnou záležitostí. Na druhé občerstvovačce si kontroluju čas, na prvních 55 km mám limit 3,5 hodiny. Stíhám to, rychle něco zobnout a pokračuju. U statku Zikmundov se první smyčka uzavírá, zanedlouho vyjíždím na asfalt pod hradem a hrnu se dopředu. Jede se tady poměrně rychle. Využívám prostoru odděleného kužely a jedu po kraji silnice. Když míjím jednoho závodníka, který jede po druhé straně cesty, pouštím se s ním do řeči. Sebejistota mě tady dostala, pozornost otupěla. Když se můj zrak vrací tam, kam má, tak už si jen stihnu uvědomit, že tato nepozornost bude potrestána. Končím kolem v příkopu, hlavou na asfaltu a pád brzdí celý můj pravý bok. Na to, jak celý pád vypadal, ale skončil šťastně. Podřená ruka, naražená noha a žebra a rozštípnutá přilba – a díky tomu hlava přežila bez úhony.Kolem jedoucí bajkeři zastavují a pomáhají mě vyprostit z kola. Ujišťuju je, že je všechno OK, chvíli sedím na mezi a celé to rozdýchávám. Pak vyrazím k cíli, jsem přesvědčená o tom, že druhou část tratě už nepojedu.Do cílového prostoru dojíždím úplně sama. I když pořád ještě nejsem rozhodnutá, automaticky se vydám po značení pro dlouhou trať. Dojíždím čtvrt hodiny po limitě, už tady na mě čeká početná část fandící rodiny. Na odstoupení zapomínám rychle. Ségra mi očistí ruku, doplním jonťák, hlad ale nemám, a tak dám jen pár pomerančů – což se ukázalo jako strašlivá chyba. Jeden z organizátorů mi maže řetěz a pouští mě do „druhého kola“. Ale do 17:30 ať jsem zpátky. Má odpověď byla: „V pohodě“.Už po pěti kilometrech mi bylo jasné, že to s pohodou nebude mít nic společného, po dalších deseti jsem přesvědčená, že daný limit je nedosažitelný. V dlouhých asfaltových a šotolinových stoupáních mi velice rychle docházejí síly. Ve stoupání za Stupavou musím dokonce začít zastavovat. Dostavuje se nepřekonatelná malátnost. Vleču se po cestách, kde to člověk plný sil může švihat nahoru, jako slimák. Nemůžu si vzpomenout, kde přesně je předposlední občerstvovačka, každopádně podle tachometru už by tu dávno měla být. A taky že jo, byla. Bohužel její obsluha ji předčasně zrušila. Chápu, je docela nuda čekat v takovém vedru na opozdilce, já jsem se na ni ovšem docela spoléhala.Moje otupělost vede také k nepříjemným chybám. Po nesprávném pochopení předčasně namalované odbočovací šipky končím uprostřed pastviny s kravami. Tento fakultativní výlet mě okradl asi o deset cenných minut. Začínám si už docela zoufat. Po sjezdu do Koryčan je dalším hřebíčkem do rakve kopec Vršava. Ani nevím jak, ale konečně se ocitám na poslední občerstvovačce, kde už netrpělivě čeká Maruška a Michal. Na ty je spolehnutí, a kvůli této stanici se vyplatí jet dlouhou trať. Nejdřív mě ale ještě pošlou na povinnou smyčku kolem Cimburku, cestou v duchu nadávám jako „hustě nasrané prasátko“. Měli pro mě jednoho „karbošneka“, hromadu jídla, zbytek kofoly. Maruška mi plní láhev. Do konce limitu zbývá asi 50 min. Takže se s nimy loučím s vědomím, že letošní limit se mi splnit nepodaří.Vidina brzkého cíle – odhadem to bylo ještě asi 15 km – a posilnění mi dodalo sílu, a tak se snažím trochu jet. Každopádně kopec nad Osvětimanama mě pokořil, v úmorném vedru tlačím, pak se snažím jet a zase tlačím. Konečně jsem nahoře. Do vypršení časového limitu zbývá 15 min. – jak to ještě může být daleko? Netuším, na hodinky už se nedívám a šlapu. Hřeben se zdá nekonečný, ještě přidávám. Konečně vjíždím do závěrečného lesního sjezdu, který si velmi dobře pamatuju. Letos je tu sucho, a tak neváhám a pouštím to. Konečně se vynořím nad pramenem smradlavé vody, a než seběhnu poslední narafičený sešup s kořeny, mrknu na hodinky. Stihla jsem to.Je za pět minut půl šesté. Řítím se do cíle, kde mě netrpělivě vyhlíží početný rodinný dav. Zdá se, že už byli malinko nervózní. Ale není na nic čas, honem na vyhlašování výsledků. Vyhlásili mě. Dodatečně, po tombole. Za druhé místo v mojí kategorii a za poslední v cíli. A tak jsem si konečně stoupla na stupně vítězů! Kdo ví, jestli se mi to ještě někdy v životě podaří.:-)
Zuzana Šlapalová