Ohlédnutí za letošním Drásalem 1.: Zuzka
12.7.2006 12:51
Po loňském, extrémě blátivém ročníku, kdy mi náročné podmínky a technické problémy nedovolily absolvovat trať v daném limitu jenácti hodin, byl letos program na 1. července naprosto jasný. Já i týmová dvojka – teda vlastně spíš jednička:-) - Míša, jsme toužili vylepšit naše loňské výsledky.
Drásal se pro nás stal vrcholem bikové sezony. Vedra, které panovaly posledních čtrnáct dní před začátkem prázdnin, slibovaly suchý a rychlý terén. Jenomže člověk míní, život mění – takže v pátek odpoledne odcházím z práce v naprosté průtrži, provazy vody padají k zemi. Ještě než vyrazíme zavázat se k závodu do Holešova, scházíme se všichni – tedy já, Michal a navíc strýček Peťa (je to „bajkový“ labužník, a tak si mezi závody vybírá jen perličky:-) - v cykloobchodě. Loňské zkušenosti velí zakoupit pro jistotu náhradní brdové špalíky, Michal kupuje destičky ke kotoučům. Zkušený prodavač, který se Drásala také účastní, má z deště radost, protože „na suchu umí jezdit každý blbec.“ Nakonec si z obchodu ještě odneseme zadarmo dobrou radu: „Žádné špalíky Vám nevydrží, když budete pořád stát na brzdách.“ Nebát se a nebrzdit. Bereme si s Peťou tuto radu k srdci. Michal, ten už dávno ve sjezdech propadl do kategorie šílených jezdců.Kvůli časnému startu v 7:45 musíme bohužel také časně vstávat. Zamžourám z okna, prší. Mozek okamžitě vyškrábe z odlehlých koutů nepříjemné vzpomínky na loňské deštivé peklo a posílá signál všem dalším orgánům. Dostat do sebe pořádnou snídani je trochu problém. Peťu vyzvedneme s malým zpožděním – neustále nemůže uvěřit tomu, že dělá něco, s čím jeho zdravý úsudek naprosto nesouhlasí. Dostavila se i obvyklá nervozita, a tak si uděláme kolečko po Zlíně, abychom se vrátili pro Michalovy doklady, které má celou dobu sbalené v kufru…Měli jsme to skutečně přesně vypočítané, takže když se dostaneme na start na holešovské náměstí, zbývá na nás luxusní poslední lajna. Závod bude za 5 min. odstartován. V Holešově je sucho, neprší. Jsem dost nervózní, už aby se vyrazilo, po startu z člověka totiž všechno spadne a už si jenom tak jede. A je to tady! Vzhledem k tomu, že se obvykle pohybuju na chvostu, startovní pozice se docela hodila, aspoň mě hned nepředjížděly davy nadržených bikerů. Rozhodla jsem se držet chladnou hlavu a svoje tempo pěkně plynule až do konce. Už ve stoupání ze Žop k Poschlé se mi trochu vrací optimismus. Blata je sice hodně, ale podklad zůstal tvrdý, takže to dnes bude určitě rychlejší. Navíc se jede plynule, což mi maximálně vyhovuje. Žádné špunty se nekonají. Při prvním sjezdu do Rusavy si vzpomenu na včerejší slova prodavačova: nebrzdit! Upravím si to na svoje - brzdit minimálně - a vida, jde to a hned předjíždím několik bikerů se zbytečně velkým respektem ve spíše pohodovém sjezdu. V Rusavě přichází stoupání na Hostýn. Tady mě čeká malé překvapení. Asfalt, který tvoří novou cyklostezku Hostýn mi doposud zůstal utajen. Stoupání zůstalo prudké, ale místo drcení po kamenech je z toho luxusní silniční záležitost.Pod Hostýnem už je ale vše při starém, bájná hora se dnes navíc koupe v mracích a my tak projíždíme v drobounkém mrholení po vlhkém kamení a kořenech. V uzavřeném lese je navíc docela tma, viditelnost mizerná. V závěru sjezdu do Chvalčova se objeví krátká technická vsuvka v podobě uzounkého chodníčku nad cestou proměněnou ve staveniště. Konečně mám za sebou dlouhé táhlé stoupání z Chvalčova na Tesák k první občerstvovací stanici. Peťa má přede mnou nepatrný náskok, a tak už se občerstuje. Moc se nezdržím, trochu pojíst, namazat řetez a honem dál. Čeká nás „Kelčák“. Zaplať pánbůh za to, že „dělníků“ závodu je na Drásalovi hodně, proto stoupám na nejvyší vrhol Hostýnských vrchů ve skupině. A to je dobře. Atmosféra v lese je mrazivá, duchařská. Hustá mlha či spíše mrak, který snižuje dohled maximálně k nejbližším závodníkům, v lese naprostá tma – být tu sama, možná bych si ucvrnkla. No, konečně je hora dobyta, i když ne v sedle kola, tady se to snad ani nedá. Spěchám co nejrychleji dolů, do trochu příznivějšího počasí. Je to sice z „kopečka“, ale nejkrkolomější část sjezdu raději sbíhám. Loni jsem tu zlomila lanko k zadní brzdě a zbytek závodu byl docela trápení. Téměř v závěru sjezdu míjím Peťu, který na okraji cesty otáčí kolo – defekt. Ujistím se, jestli má vše potřebné, a pak pokračuji dál. Průjezd přes Rosošné a Rajnochovice je odpočinkový. Čeká tu připraveno několik soukromých rodinných servisů. Kdo by chtěl závod vzdát, má nejvyšší čas, dál už to totiž nemá smysl. Z Valmezu leda vlakem. Jenomže kdo by vzdával… Letos se jede výborně. Pravda, místy zafouká, a to docela dost, ale takový vítr, ten je drásalovcům jen pro smích.Neúprosně pokračuji vstříc Valašskému Meziříčí. Úsek na Lázy je docela výživný. Objevují se úzké lesní pěšinky a je poznat, že tady asi pršelo trochu víc. Kolo plave v blátě, vyčnívající mokré kořeny čekají na své oběti. Tyto technicky náročnější pasáže střídají šotoliny a polní cesty. Můj oblíbený úsek na loukách nad Jarcovou skýtá nádherné výhledy k Valmezu a protějším hřebenům. Jenomže na nějaké příliš velké vyčumování není čas, je potřeba se neustále soustředit, přichází další technický sjezd kolem Jarcovské Kuly. Jedu pomalu a předsevzetí nebrzdit je v dýmu. V jednom místě zastavuju, abych pustila bikera za mnou. „Neee, jeď, v klidu, ja nejsem tak velký!“ To si musím zapamatovat – kdo to umí dobře ve sjezdech, je zkrátka VELKÝ.Na občerstvovačce v Jarcové obdivně sleduju pána, který se pokouší rozdýchat s „cígem“ v ruce. Něco pojím – koláčky byly letos samozřejmě výborné – a už honem. Na asfaltu kolem Bečvy je potřeba nahnat, nebo spíš dohnat průměrnou rychlost. Ve stoupání nad Pržnem totiž opět výrazně poklesne. Sil mám ještě docela dost, a tak s večerníčkem vyjíždím až nahoru. Na další občerstvovačce se moc nezdržuju, už už se vidím na Trojáku. Tentokrát se mi to zdá nějaké dlouhé, výjezd po louce na Bludný mě dostal. Nehrotím to a pár metrů potlačím, poněvadž ještě nemám vyhráno.Na Troják dojíždím asi o hodinu dřív než loni. Počet fanoušků se mi tady rozrostl, ovšem jednoznačně vede maminka, která mi nutí ručník. Aspoň ten obličej abych neměla tak špinavý… A tak z Trojáku rychle ujíždím. Trať znám zpaměti, už zbývá pouhých cca 40 km. Čeká mě ještě stoupáníčko ke Třem kamenům, další na Pardus a Ondřejovsko – nejprve od severu, potom od jihu. Drásalovská specialita. Při prvním výjezdu Ondřejovska šmidlám s kolem ze strany na stranu jako hustě unavené prasátko. V jednu chvíli dokonce mířím nenávratně do příkopu a na poslední chvíli vyskakuju ze sedla. Trocha adrenalinu se mi rozlije v žilách a vrací se mi otupělá pozornost, která se hodí při sešupu do Horní Vsi. S díky odmítám jak pivo, tak horkou polévku. Zobnu si rozinek. Vzhůru na poslední úsek. „Do cíle to máme tak tři čtvrtě hodinky“ ujišťuje mě jeden z Holešovských pokalíšků, když se se mnou dá do řeči. Poznává ve mně proslulou vymetačku posledních „fleků“, a tak si povídáním zkracujeme mírné stoupání, které se při Drásalovi mění v naprostý ploužák. Jsme nahoře a po hřebenu pokračujeme pod Hrubou Malíkovou. Poslušně vytlačím kolo a hrrr do závěrečného trháku. No, pro mě to byl asi nejhorší úsek z celé trati. Od Hrubé Malíkové po rozcestí pod Lysinou se vynořují stále nové překážky, a těch několik metrů s navezenými hrubými kameny mě docela hustě namíchlo. Ale všechno jednou skončí, a tak konečně pádím dolů do Žop. Tam mě při výjezdu na asfalt předjíždí bikerka, takže opět na poslední chvíli začínám závodit. Řítíme se do zámeckého parku. Tady však soupeřka odpadá a já si v klidu dojíždím pro své 463. místo. Čas 10:23 je sice o poznání lepší než loni, zároveň se mi ale vynořila nová hranice, kterou bude třeba zdolat. Takže naviděnou v cíli za rok, do deseti hodin od startu:-)Zuzana Šlapalováfoto:Jindra Krammer, www.ktfoto.comwww.drasal.cz