V Lomnici bylo krásně, ale fakt teplo
12.7.2006 15:20
Je začátek prázdnin a já netrpělivě očekávám 7. červenec, den konání SCOTT Krkonošského maratonu 2006. Je to dle mého názoru jeden z nejhezčích podniků sezóny. Zatím jsem jel vždy dlouhou trať 101 km a nikdy jsem neprohloupil. Stačí připlatit stovku a člověk získá téměř třikrát delší a tedy i trvalejší zážitek.
Radost mi trochu zkalila neúčast mého kamaráda a sportovního rivala Sváti. Vždycky když jedeme spolu, mám o chlup silnější motivaci. Horší pohromou se však ukázal prasklý rám mého celopéra GT. Nezbylo než sundat ze stěny ložnice deset let starého Treka a domluvit s manželkou podmínky zápůjčky.Odmontoval jsem z velocipedu zvonek, ohrádkové pedály a vyměnil normální sedlo za ergonomické. Se sedlem jsem trochu váhal, přece jen jsem za ty roky pohodlného vození zadnice trochu zpohodlněl. Abych se s kolem trochu skamarádil, uskutečnil jsem dva dny před závodem osmdesátikilometrový přesun na naši chalupu do blízkosti Lomnice nad Popelkou. Nebylo to tak hrozné, jak jsem původně očekával.V sobotu ráno se tedy ocitám v příjemném prostředí skokanského areálu, který je centrem všeho dění. Ostrý start se však již třetím rokem koná na náměstí, což umožňuje bezproblémový rozjezd bez špuntů a kolizí pro libovolný počet borců. Bohužel právě letos jede dlouhou trať jenom kolem 160jezdců. Hojnější je účast na trati 41km, kde se dalo napočítat přes 400 závodníků a závodnic.Atmosféra na startu je uvolněná a takřka rodinná. Úderem půl deváté vyráží celé startovní pole vstříc několikahodinovému boji s nástrahami tratě. Zpočátku jedu až moc v klidu. Po výjezdu z města se raději ani neohlížím za sebe. Podle délky pelotonu to vypadá, že všichni účastníci ranního mítinku na náměstí to dupou přede mnou. Úvodních 40 km je shodných s krátkou trasou. Nikde žádná tlačenice, a tak se alespoň snažím využívat tempo svižnějších skupinek a posouvám se tak pomalu ke středu závodního pole. Podle hlášení nějakého dobrovolníka jsem při průjezdu první občerstvovačkou na náměstí v Železnici na 86 pozici.Občerstvovačky jsou jako vždy dobré a pomocnice a pomocníci ochotní. Každý jistě našel svou oblíbenou pochutinu. Já jsem to letos vůbec neřešil, bral jsem jenom pití, k tomu dva banány a upaloval jsem dál. A už je tu první výšlap na Tábor. Pevné kolo kupodivu není žádný problém. Možná jsou i znát ušetřené kilogramy. Na jinou techniku jízdy jsem si překvapivě rychle zvykl. Horší to bylo se sklonem vidlice – kolu se chtělo jet spíš ven ze zatáčky než pokračovat ve směru stezky.Při projetí druhé občerstvovací stanice se na pár kilometrů ocitáme na stejné trase, kterou jsme již jeli. Na chvíli se přede mnou objeví na obzoru silueta hory Kozákov. Po báječném lesním sjezdu tak začíná stoupání na tento nejvyšší bod trasy. Vrcholovou prémii už má někdo v kapse, a já ukazuji spolujezdcům, kudy vede obchvat vrcholu. Je dobře, že všichni vědí, co je nečestné a nesportovní, takže se spořádaně plazíme až k rozhledně. Odměnou za tu námahu nám je dárek od správy silnic - fantastická nová silnice ve směru Železný Brod. Za pár sekund už si to všichni frčíme sedmdesátkou. A je tu Železný Brod s třetím bufetem. Mám 60 kilometrů v nohách, beru si tři kelímky nějakého pití, banán do kapsy a následuje rychlostní vložka ve skupině pronásledující chlapa na mopedu. Po sjezdu ze silnice potupně slézám z kola a posouvám se kousek pěšky, zatím jsem nikdy tohle stoupání celé nevyjel, tak proč to zrovna dneska pokoušet.Počasí je nádherné, pokud se tak dá označit arizonské slunce nad hlavou a bezvětří. Teplo teda docela je. Škoda, že chalupáři šetří vodu a děti na zahrádkách se nezajímají o zoufalce smažící se nad řidítky svých biků. Nikde se neobjeví žádná hadice s blahodárným osvěžením. Jenom jeden opuštěný brod mi přinesl trochu úlevy. Zastavuji uprostřed potoka a šplíchám si vodu na obličej a ruce. Že chvíli nic nevidím, je mi celkem jedno. Pole závodníků je už dost roztrhané, a tak každý barevný flek někde v dálce je pro mne velkou výzvou. Jenom nezůstat sám a posouvat se stále vpřed. Bohužel po předjetí nešťastníka jedoucího přede mnou se situace opakuje. A tak jedu a jedu.Krajina je nádherná, celkem ani nevadí, že tempo už dávno není takové, jako na začátku. Pohled na hodinky mi říká, že opravdoví borci již ze sebe smývají prach v prostoru cíle. Přesto si vychutnávám svůj závod, jak nejlépe to jde. Ještě zbývá pokořit, dnes už podruhé, kopec Tábor. Cesta loukami na úbočí Tábora je naštěstí suchá a pevná. To co zde zažili účastníci závodu v minulém roce, kdy tráva byla podmáčená, jistě stálo za to. Následuje výplaz na Tábor a po něm už jen malý kopeček Morcinov. Zbylo mi ještě trochu síly na předjíždění, a už se proplétám po louce u skokanských můstků. Poslední záludnost trati je malý houpáček sto metrů před cílem. Kdo včas nepřeřadil, skácel se před objektivem fotografa přímo do houští. To se mi sice nestalo, ale gripschift neposlechl ruku upatlanou od gelu dostatečně rychle, a tak napínám řetěz a svaly seč mi síly stačí. A již je tu cíl a celkové 60 místo. Nyní už je čas na výborný guláš a pivo a jdu pozorovat dojezd dalších závodníků. Vyhlášení výsledků a tomboly bylo zvládnuto v pohodě a v dobré náladě. Jen jsem měl trochu obavu z případné výhry 15 kilogramového balení psího krmiva. Měl jsem před sebou ještě 20 kilometrů do místa noclehu, a tak jsem byl vlastně rád, že to bylo těsně vedle. Pořadatelé opět zabodovali a doufám, že jim letošní nižší účast závodníků na dlouhé trati nevezme chuť a elán do organizace dalších ročníků. Nashle zase za rok na začátku prázdnin.Vít Pokorný
Související články
Žádné související články
Fotogalerie
Žádné fotogalerie
Odkazy
Žádné odkazy