Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Jak jsem trénoval přes Tři vrchy Vysočiny

23.7.2006 21:58

Dovolte mi představit vám krátkou reportáží své zážitky ze závodu, který si na nic nehraje, je skromný a fajn stejně jako krajina a lidé na Vysočině. Jmenuje se také skromně: Přes tři vrchy. Myslím si však, že z tohoto pohledu to se skromností přehánějí. Kopců totiž měli kolem Horní Cerkve na Pelhřimovsku na rozdávání.

Bookmark and Share

Příprava, místo startuPoslední dobou jsem nějak líný, vymlouvám se na vedro a na kolo ne a ne se dostat. Týden před startem 6 denního etapáku Bikechallenge, jsem se proto rozhodl zúčastnit se nějakého maratónku coby prověrky. Pro  vyladění formy jsem zvolil dlouhou trasu maratónu TREK MTB Přes 3 vrchy Vysočiny, který startoval v Horní Cerekvi a objížděl všechny zásadní kopce v okolí - Javořici (837m n.m.), Čeřínek (761m n.m.), a Křemešník (765m n.m.).Dorazit na prezentaci 20 minut do startu bývá problém, v Cerekvi ne. Stihnul jsem se za pět minut odprezentovat,  nově přihlásit i kamaráda Toma a jít si prohlédnout zázemí závodu. Vše naprosto pohodové, stánky se vším možným „tovarem“, diváci, udírna, pivečko, veselý speaker, starostliví pořadatelé, na náměstí pochodující mažoretky (lokální úroveň, místní krasavice, leč snaživé). Startujeme, jedu ještě s rozvahou Na koukání čas nezbýval, takže rychle šup do dresu, zařadit do zadního chumlu na start a tradá do vrchů. Nejprve však v houfu 270 bajkerů obkroužit rybník, pak po silnici za obecní humna a teprve potom soustavné stoupání na Javořici. Jedu celkem s rozvahou, pamatuje, že se jedná vlastně o přípravný trénink. Takže oči sledují více tepovku a nechávám se divoce předjíždět snaživci. Také co chvíli mohutně kašlu neboť mám dráždivý kašel vyvolaný klimatizací v práci a v autě. Po deseti kilometrech mi docházejí hleny a se zlepšujícím se dýcháním i trpělivost. Zrychluji. Koneckonců jízda na jistotu není můj styl. Chci si to užít, jenomže kopec se stále protahuje a utahuje. Javořice, falešná objížďka, drsný výjezd i sjezdNo naštěstí na 15. km už konečně vidím vrchol Javořice, nejvyššího bodu závodu. S povděkem kvituji, že nás tam pořadatelé neženou a trasa ho obkružuje. No jenže to jsem se spletl. Musela na nás být legrační podívaná, jak jsme proklínali pořadatele, když nás po sestoupání 100 m opět nasměřovali vzhůru k vrcholu, a to po nejstrmější pěšince. No síly jsem měl pošetřené, pár jezdců jsem dojel aspoň jsem Vám tu stojku vyfotil. Na Javořici byla pitná občerstvovačka. Za Javořicí príma sjezd. Dvěstě metrů výškových, letmý kilometr s průměrkou přes šedesát. Takřka silničářská vložkaParáda, docela mě to nakoplo a s chutí jsem se pustil do rovinatých úseků. Tady se jelo naprosto po silničářském způsobu. Skupina patnácti jezdců, všichni pěkně v zákrytu, nástupy, hra s větrem, neustálá změna tempa. Postupně jsme sjížděli další borce. Pečlivá fanynka nám hlásila pořadí – já byl 129. Měl jsem však pořád co dělat, abych skupinku uvisel a moc mě to nebavilo. Zpestřením bylo sjetí širokých schodů v Batelově. Za ním jsme kousek sjeli z trati. Naštěstí nás na to chataři hned upozornili. Já byl nakonci, takže náhle hnedka včele skupiny. Využil jsem toho a v klikatém terénu jsem ostatním zmizel z dohledu do lesa.Zpátky do kopců, snažím se o únikKonečně jsem mohl jet a dávat naplno svoje tempo. Bez větších problémů jsem překonal Čeřínek a hrnul si to dál. Ostatní se díky spolupráci přibližovali, ale drobný náskok jsem si udržel i díky akrobatickému projetí hlavní občertsvovačky v Novém Rychnově. Zakuckaný ionťákem, s pusou i kapsami plnými banánů jsem frčel dál směrem k druhému nejvyššímu bodu, Křemešníku. Křemešník po sjezdovce vzhůruPřed hlavním stoupání mě konečně dojela skupinka pronásledovatelů, z které však zbyla jen čtveřice. A pokračovali přede mnou pěkně po silničářsku, svižným a vytrvalým tempem. Chvíli jsem se snažil udržet, ale ve zvlněném terénu to fakt nešlo. Jenže v brutálním kopci a na hrbolech jsem začínal mít navrch zase já a pomalu jsem je zase dojel. Závěrečný úsek stoupání se odehrával na Křemešnické sjezdovce. Nádherný výhled. Bohužel jindy, tentokrát mi do očí stékaly potoky potu a byl jsem rád, že vidím jezdce před sebou. Slezli postupně snad všichni. Já málem taky, když za sebou slyším „Jeď“. A za chvíli: „Zvládneš to, dávej“. Hekám více než Monika Seleš blahé paměti při finále tenisového turnaje. Borec za mnou mě nemá kudy předjet, protože vyšlapaná stezka je úzká a po stranách míjíme ostatní tlačící skloněné rovnoběžně s rámy svých kol. Tak raději poskytuje morální podporu: „Musíš, Jo, Dávej, Vydrž, Vydrž“.Pojal jsem to jako výzvu a sjezdovku vyhekal až nahoru. Tam jsem ho pustil a opět pořídil památeční snímeček. Už ten pocit nahoře byl pro mě odměnou. A co teprve ty sjezdiky lesními klikaticemi. Nádhera. Vychutnával jsem si každý z nich a přitom sjížděl bajkera za bajkerem.Křemešník a KřemešníkNo nic netrvá věčně, takže znovu série stoupání a kupodivu znovu výjezd na Křemešník. A opět krásný sjezdík sto metrů výškových. A kupodivu znovu stoupání a kupodivu znovu Křemešník odjinud. To už mi ve vedru krutě docházely síly, takže jsem nadával, co že jsou Ti pořadatelé za sadisti, že nás honí furt do stejného kopce. Zrychlujeme na rovině, spurt a cílOpět následují sjezdy, kde dostávám znovu lepší náladu. A pak dlouhý rovinatý úsek v podstatě až k cíli. Přes původní předsevzetí jsem se úplně vyšťavil a deset kilometrů před cílem už nemám z čeho brát. Tak se alespoň chytám do háků za kdekoho. Většinou to jde, ale jenom na chvíli. Krásné vyhlídky po okolních polích kazí skupinka šesti stejně oblečených bajkerů, kteří spolupracovali a kolem mě se jenom mihli. Nakonec se chytám nějakého čahouna, který si to sice peláší pěkně zčerstva, ale jeho široká záda jsou výbornou ochranou proti větru, takže se jakžtakž držím až dva kilometry před cíl.Tam na příjezdové asfaltce do Cerekve dojíždíme toho bajkera, který mě povzbuzoval do sjezdovky. Má toho už taky dost a jenom se chytá do vleku. Čahoun toho má dost a já ze slušnosti střídám, nechci však ztratit ani místo, takže šup zpátky a šetřím síly na závěrečný nevyhnutný sprint. K tomu se odhodlávám půl kilometru před cílem. Jde to náramně jednoduše. Zapnu naplno, nohy roztočím co to dá, tachometr ukazuje pade, čahouna i vrchaře snadno utrhnu a dokonce dojíždím dva jezdce před sebou. Prostě dojezd hodný zkušeného spurtéra mě vynesl na konečné 87. místo. Atmoška v cíliCo vám budu povídat. Byla dobrá. Sluníčko svítilo, pivečko chutnalo, guláš sice došel, ale pořadatelé hbitě domluvili spolupráci s párkaři, takže nepřišel nikdo zkrátka. Nejvíce se patrně radovali vítězové Lucia Čuříková (3:56:05) a především Zdeněk Kříž z VIG + RAVO Racing Team, který závod vyhrál již potřetí, tentokráte v čase 3:09:15. Pohár si však nakonec nenechá, takže může putovat dál a třeba se s ním příště vyfotíte na bedně vy. Zkuste to, třeba to vyjde, no a pokud ne, i tak závod je to fakt dobrý. PS: Podrobné výsledky naleznete na domovské stránce závodu:http://www.trivrchyvysociny.info/ Pavel Macháček

Diskusní fórum pro: "Jak jsem trénoval přes Tři vrchy Vysočiny"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Související články

Žádné související články

Související publikace

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |