Pražskou 50 jsem jel hlavou
19.9.2006 12:09
Vždycky týden po Sudetech je čas dát si něco rychlejšího, a hlavně kratšího. Závod Pražská padesátka je pro nás místní tou nejlepší variantou. Na start se dá v pohodě dojet z domova a ani člověk nemusí moc brzo vstávat.
Jenom snad lidé, kteří si chtěli nějaký ten kilometr mezi auty ušetřit a zvolili cestu metrem, měli trochu problémy s kapacitou souprav. Start je v deset hodin v areálu vysokých škol v Dejvicích. Počasí navzdory předpovědi je přímo ideální. V tomto roce již není pražská v seriálu KPŽ, byl jsem proto zvědav, jak se to projeví na počtu závodníků a na atmosféře celého podniku. Na startu bylo 658 bikerek a bikerů, zažili jsme tu již i účast něco přes tisíc závodníků. To však obnášelo pro střed závodního pole skoro tlačenici až do poloviny trati. Z tohoto pohledu je to jistě lepší.
V prostoru startu jsme se ocitli již něco po deváté hodině. Kamarád Sváťa byl výborně naladěn a já doufal, že si spravím chuť po protrpěných Sudetech, kde se mi podařilo dosáhnout času o hodinu delšího, než byly moje dva předchozí. Zradila mne tehdy hlavně hlava. Prostě jsem od samého začátku nevěřil, že to po čtvrté vůbec zvládnu. Nakonec jsem byl opravdu rád ,že jsme vytvořili skupinku s kamarády,kteří mne dojeli asi ve třetině trati. I tak to nebylo jednoduché viset za nimi a jet. Vím jenom, že zavolat na ně: Počkejte naa měéé.. by stálo tolik sil, že bych to fakt asi vzdal. Tuhle zkušenost mi bude připomínat také pět stehů od převodníku na pravém kotníku, které jsem si tam stihl během jízdy opatřit. Dneska tedy pojedu hlavou. Mám na to, bude to brnkačka. Na začátku trochu zatáhnem, uprostřed zrychlíme a nakonec zaspurtujem. Jak řekli,tak udělali… Po kratším rozjetí se já a Sváťa stavíme na skvělé pozice v přední části startovního pole a napjatě očekáváme signál ze startovacího zařízení, které třímá v ruce sám primátor MUDr. Pavel Bém. Sotva vystřelí, už peláší k svému biku a vyráží na trať. Nastává pro nás zodpovědná a tvrdá práce, předjet alespoň toho primátora.Začíná se kilometrovým stoupáním po asfaltu, jedeme si klidně v jakémsi meziprostoru mezi prvními desítkami chrtů a stovkami borců za námi. Některým z nich nestačí silnice, berou to po chodnících mezi kandelábry a popelnicemi. Toho jsme letos ušetřeni a poprvé za pět let, kdy tento závod jedu, není špunt při nájezdu do terénu. Jediná změna trati oproti minulosti je sjezd Zlatnice, je to krásná stezka, o dost lepší než obvyklý sjezd po šotolině.A už si to supíme přes dva kopce do Horoměřic. Kdybych věděl, že se Sváťa drží tak blízko za mnou, mohli jsme spolupracovat. Jede se mi výborně, kotník drží, hlava taky. Na úseku mezi Statenicemi a obcí Hole je čas na taktiku. A tak jsem se hezky svezl v balíku a šetřil síly. Taky jsem tu dříve zkoušel různé sólo úniky, ale vichr, který foukal na otevřených pláních, mi dal zapomenout na podobné vylomeniny. Rychlý sjezd po asfaltu do Zákolan je zpestřen dvěma vlásenkami. A teď už vzhůru na Budeč! Cesta ke kostelíku je nově vyasfaltovaná, během stoupání mi moje skupinka trochu poodjela a tak makám, abych neztratil kontakt. Bohužel jsem hochy dojel právě ve sjezdu k železniční trati. Vletěl jsem do oblaku prachu, který se vznášel nad námi jako na Dakaru.Díky znalosti trati se mi podařilo dojet na silnici celkem ve správném směru a nerozbít si kokos v hlubokých brázdách téhle cesty. Uběhla už skoro jedna hodina jízdy a my se blížíme údolím Zákolanského potoka, krajem našich dávných školních výletů, k osvěživému brodu u Dolského mlýna. Ten brod nejezdím jenom v zimě. Trocha vody neuškodí a je to i rychlejší. Pokud to ovšem někdo nedá celé pěšky, což fakt nechápu, zvlášť, když vedle je pohodlná lávka. Průjezd občerstvovačkou v Okoři je hladký, banán a kelímek s pitím, a tradá přes pole a les do Číčovic. Jsem za půlkou a sil stále dostatek, že by za to mohla hlava?Dlouhá polňačka do Tuchoměřic byla suchá, a tak se nekonalo obvyklé bahenní martyrium. Ani jsem se nenadál a již je tu Kopaninský mlýn a stoupání na Juliánu . Naštěstí jsem do lesa najel s rychlou skupinou, a tak se za malou chvíli vydýchávám na dlouhé rovince k Přední Kopanině. Policií výborně zajištěné přejezdy silnic nedovolí jezdcům ani na chvíli sundat nohy z pedálů. Jede se mi dobře, potkávám úplně ještě prošitého bojovníka a s lehkým úsměvem na rtech si to šlapu stále dál.Na rovince v lese Na Padesátníku to však přišlo. Ššššš... a je to. Přistávám vedle cesty, kde již podobně postižený borec vytahuje nářadí. Soutěžili jsme o co nejrychlejší výměnu duše. Vyhrál, měl bombičku. Tu se kolem přehnal Sváťa a já už poznávám, že k morálněvolním vlastnostem je třeba přidat i trochu štěstí. Na blbě nafouknuté žvýkačce se prokousávám posledními sjezdy a výšvihy trati přes Šárku a Hanspaulku k historicky první porážce od Sváti. Možná by byla dobrá, kromě použití hlavy a svalů, i nějaká ta spolupráce. Dojezd na rozumném 118 místě a čas dvě hodiny sedm minut mne vcelku uspokojily. Klidná atmosféra dojezdu i svižné tempo vyhlašování vítězů, kdy ceny předávala i Kateřina Neumanová, zázemí vysokoškolské menzy a spousta sluníčka, to byla důstojná tečka za tímto tradičním závodem. Všichni jsme se v cíli radovali z pěkných zážitků, ovocných knedlíků a z toho, že úkol dne jsme splnili. Příště to bude určitě ještě lepší.Výsledky jsou k dispozici ZDE>>Víťa Pokorný
foto: © Markéta Navrátilová, zdroj www.mohila.cz