První letošní maraton v Čechách
19.2.2007 14:18
Také se v zimě zkoušíte udržovat v kondici jak se dá? A také máte pocit, že to celkem ujde a odpovídá vašim možnostem? Hmm, tak to velmi vřele doporučuji otestovat fyzičku v nějakém závodě už v zimním období.
Na 1. pražském maratonu jsem už záhy poznal, že spousta borců je na tom mnohem lépe než já a že i okolí Prahy tuto zimu nabízí výborné podmínky pro bajkování.
Cesta na start, příprava
Na start jsem dopravil tentokrát po vlastní ose. Aspoň jsem se rozjel a dá-li se to v ranním chladu říci, tak i zahřál. Zázemí má závod v areálu kolejí ČVUT, kousek od kulaťáku v Dejvicích. Dojel jsem před desátou, půl hodiny před startem. Na příjezdové ulici se už naplnily auty obě krajnice a bikeři se projížděli cikcak tam a zpět. Zastavil jsem před kolejní menzou, kde byla závodní kancelář. Ostražitě, s kolem na rameni, jsem vystoupal do patra, kde proběhla blesková registrace. Předem přihlášení prakticky nečekali, stačilo nahlásit jméno a už jsem měl startovní číslo v ruce. Platící na místě si museli vystát frontu odhadem na 20 minut.
Prohlídl jsem si trasu a profil a vydal se trochu se projet po trati. Vystoupal jsem kolem Julisky na Hanspaulku a trochu si připomněl ten ostrý táhlý kopec, kde jsem při druhém ročníku v roce 2004 přišel o iluze, že se mohu měřit se závodními cyklisty aspoň v zimě.
Na startu s policajty a zahraničním outsiderem
U startu už byla natažena páska a kolem ní se to jen rojilo. Dvě stovky jezdců připravených vyrazit. První lajna je plná, ale na kraj jsem se ještě vmáčknul. Bajk jsem opřel o boční zátaras a šel se protáhnout. Při návratu koukám, že vedle mě stojí starší jezdec s botami připomínající spíše tzv. bagánčata než tretry. Slovo dalo slovo a dozvěděl jsem se, že je to člen městské policie, která běžně jezdí se služebními bajky v těchto botech. Prý jen teplé počasí (6 stupňů) ho odradilo, aby si nevzal i takového policajtského cyklobombera, kterého měli na sobě kolem postávající policajtští pořadatelé. S policajty většinou nejsou žerty, ale s tímto byly – dokonce mi zapózoval a mohl jsem si ho pár minut před startem vyfotit.
Pan Landa, ředitel závodu a nadšený spíkr, upřesnil konec závodu na 15 hodin. Překvapivě se po mé levici objevuje turisticky laděná paní, která se tohoto limitu seriózně obává. Je Slovenka (závod je tedy mezinárodní) a sympaticky přiznává, že má velikánskou trému a obavy z možného úrazu. Současně s výstřelem ji přeji šťastnou cestu a vyrážím vpřed.
Úvodní fičák a smrdutá dodávka
Starty mám téměř vždy dobré, v kopcích však ztrácím. Start byl krátký, kopec dlouhý. Opět jsem přišel o iluze. Přípravu jsem kvůli nedostatku sněhu (málo běžkařských příležitostí) trochu flákal, ale tohle jsem fakt nečekal. Padesátka jezdců se kolem mě přehnala a teprve nad Juliskou jsem dojel prvního uvadajícího jezdce já. Na Haunspálce najíždíme na úzký zabahněný chodník a hrr dolů směrem na Horoměřice. Po brutálním sjezdu, kde jsem se konečně trochu posunul vpřed, přichází však ještě brutálnější výjezd. Vím, co mě zhruba čeká, přesto to tahám ze všech sil, abych si jakž takž udržel pořadí. Nejprudší stoupání stejně musím ze sedla a stejně mě pořád předjíždějí.
Naštěstí už jsme na prvním větším kopci. Dáváme se asfaltkou dolů k Šáreckému údolí a znovu tradá do táhlého a nekonečného kopce. Pomalu mě dojíždí a předjíždí nějaký VW dodávka. Pěkně smrdí a jelikož jede přede mnou skupinka, tak mi podkuřuje více než kilometr a půl zbývajícího stoupání. Nahoře odbočuje smraďoch k baráku, trať se na poli narovná a já si pomalu začínám konečně užívat.
Přes brod na otočku a blátem zpátky
Podzimní silničářský trénink se konečně hodí. Až k Okoři se jede většinou rovina po zpevněných cestách, občas proložených nějakou tou polňačkou s nezbytným blátem. Jelo se přes Horoměřice, Velké Přílepy a dál kolem Noutonic až k Okoři, kde se trať otáčela. Před Okoří už cítím, že tempo jsem přehnal, výsledkem bylo, že mě dojela čtveřice a poslední z nich do mě v zatáčce trošku drcnul ramenem. Měl jsem co dělat, abych to na bahýnku ustál. Dokonale rozhozen jsem poté přejel odbočku a po 50 m se vracel. Pak jsem zase zastavil na nějakém nesmyslném rozcestí k soukromé chatě. Dojelo mě dalších pár závodníků, ztratil jsem nějaké ty dvě minuty, ale hlavně psychickou pohodu a tempo.
Před Okoří bylo asi největší zpestření - brod. Lidický potok, tentokráte trochu rozvodněný. Jeho projetí si většina bikerů i tak nenechala ujít. Taky jsem ho bez problémů profičel. Odměnou byly zmáčené návleky a zamlžené brýle. Zastavil jsem, vytáhnul foťák a udělal pár akčních snímečků - pro vás mí drazí čtenářové.
Řádně promrzlý přijíždím ve skupince dojeté na následné bahnité cestě na občerstvovačku. Nikdo kolem nestaví, přestože zásobovaná je evidentně mnohem lépe než před 3 roky. A tak jen zklamaně za jízdy přebírám teplý ionťák a na chvostu šestice jezdců pokračuji. Trasu dál jsem si celkem pamatoval. Kdo by také zapomněl na martýrium v otevřené krajině proti silnému větru. Tak to se přesně opakovalo, jen toho bláta přibylo. Takticky jsem se držel v závětří na konci skupinky a postupně se dostával vpřed s každým odpadnuvším jezdcem.
Zpátky do Šárky
Po značně vyčerpávající stíhačce jsem v závěsu za starším vyšvihaným dlouhánem v dresu Sparty najel na asfaltku před Tuchoměřicemi. Po ní se jelo celkem rychle až do lesa před Přední Kopaninou. No a nakonec lahůdka po dlouhých a nekonečných pláních plných silničářské spolupráce: táhlé stoupáníčko. Zde jsem Sparťana konečně utrhnul a s takticky naspořenými silami vytrvale dojížděl další a další jezdce (a další a další zase dojížděli mě :-). Jedeme podél nějaké výpadovky a je nutno odbočit vlevo přes pole. Bohužel to není značeno a zorané pole není zorané bikerskými plášti. Trochu mudrujeme, ale nakonec po 400 m zajížďce našouláme správnou trasu. Ta se pozná podle všudypřítomných policistů hlídající rozcestí. Škoda, že je někdo nepostavil k té výpadovce, aby nás poslali přes pole…
Naštěstí následuje krásný singltrackový průjezd cestičkami přírodního parku Šárecké údolí. Zatáčka střídá zatáčku, jehličím pokrytý metr široký chodník, rychlé tempo - nádhera! Klopím zatáčky o 106 a předjíždím tři jezdce. Po dojetí na dno údolí se snažím držet tempo. Fakt už to moc nejde, stehna a záda se silně ozývají, i krátké výjezdy musím jet ve stoje. Předjíždí mě (dnes snad již potřetí) vyrovnaně a klidně jedoucí borec - jo z kopce se maratony nevyhrávají.
Tahanice před cílem
A už následuje poslední dlouhý a ostrý kopec – utahovák na Haunspálku. Přede mnou i za mnou dlouho nikdo. Jen silou vůle a díky povzbuzování procházejících se vycházkářů jsem se udržel v sedle. Těsně před vrcholem dojíždím skoroveterána na Sugarovi. A už se společně řítíme Dejvicemi dolů Sugar na Sugarovi. Střídáme se ve vedení a ostré zatáčky evokují ostré nástupy.
Jsem sice na kaši, ale kopce umím – tedy především (a jenom) dolů. Při této přetahovačce se mi nakonec podařilo parťáka utrhnout a před poslední zatáčkou předjíždím i další dvojici. Do cíle tak vjíždím plný adrenalínu a spokojen. Spurt dobrý, všechno dobrý. Navíc dostávám za cílem igelitku hned s dvěmi pěknými tričky (s motivy zimního maratonu i pražské padesátky).
Výsledky
Výsledek už tak dobrý nebyl. První Thomas Nicke (1:26:38) mi nadělil přes 23 minut. No ale to je borec, který zvítězil např. na Salzkammergutu i loňském Malevilu. Naopak první mezi ženami Eva Hašková z Plzně skončila (překvapivě) za mnou (1:58:16), přesto byla velmi spokojená a rozdávala úsměvy již během interview hned po dojetí. Podrobné výsledky naleznete na www.mohila.cz.
Závod doporučuji, je fajn, zlepšuje se každým rokem a prově(t)ří každého.
Pavel Macháček
Související články
Žádné související články
Fotogalerie
Žádné fotogalerie
Odkazy
Žádné odkazy