Poprvé na maratonu aneb "jak se dostanu z tohohle sakra lesa?"
18.4.2007 12:26
Když už dělám pro ten Cykloserver, měl bych to aspoň jednou vyzkoušet, řekl jsem si v novoročním nadšení, když jsem procházel pomalu se plnící kalendář závodů letošní sezóny. To byl začátek. Nakonec jsem se já, zatvrzelý biker-samotář, najednou ocitl uprostřed 700-hlavého stáda nadržených švihačů...
Chřiby, malebné pohoří táhnoucí se od Kroměříže po Kyjov, mám za panelovými humny a na kole je mám již slušně projeté. Tudíž nejbližší volbou pro začátek sezóny byla právě Chřibská 50. Se startem na Kamínkách, mně důvěrně známé hospodě a s občerstvovačkou na Bunči (další důvěrně známé hospodě) mi přišlo, jakobych už onen závod jel. Ale opak je pravdou.
Nikdy jsem neměl v lásce různé organizované davové podniky, již jako malému mi z důvodu mého neodpovídajícího původu byla upírána Spartakiáda, a tak jsem pocity závodníka v mnohohlavém pelotonu neznal. Spíše jsem se smál, co je to za blbost jet v jakémsi balíku zpocených a funících magorů, člověk přes cizí zadky ani nevidí, kam jede. No nakonec jsem se ale přece jen nechal vyhecovat, že to teda zkusím.
Již při předjíždění několikakilometrové kolony aut lidiček navlékajících se do dresů všech barev a naposledy leštících své tlustogumé fetiše jsem musel citovat klasika, "kam jsem se to sakra zase dostal...". V nervózním a olejem páchnoucím chumlu před startem citace pokračovala, "jak se dostanu z tohohle sakra lesa (bicyklů)?" A zatímco kamarád Alda, zkušený závodník, už potřetí odbíhal na záchod řešit nějakého "starťáka" (toho pána neznám), v pohodě jsem obhlížel vymazlené stroje okolopřešlapujících.
Posmutněle jsem se naposledy ohlédl za poloprázdnou zahrádkou před hospodou, když komentátor zařval "START!!!!" a pustil tam nějaký hárdkór a všichni honem začali zacvakávat tretry do pedálů a pak je zase vycvakávali, protože se nic nedělo, jen podle oblaku zvířeného prachu před námi nám došlo, že eliťáci už nejspíš gumují šotolinu starovní rovinky. A natěšené manželky, milenky, tatíci, milenci a děti kolem pobíhali s foťáčky, vesele cvakali na tu změť přešlapujících a po jedné noze pajdajících závodníků, až se všichni jako trychtýřem vyhrnuli z brány rekreačky a na tacháči naskočilo konečně něco jiného než nula.
Najednou jsem si připadal jako velbloud v karavaně uprostřed písečné bouře. Sice se jelo poměrně zvolna do kopce, ale vidět bylo jen na zadní kolo toho přede mnou. Ještě drsnější to bylo z kopce. Prach a holuby mi bezpečně zazdily nos a v hubě jsem měl jako v míchačce. Občas jsem to musel prolít, abych se neudusil, no ta ionťáková malta byla super, díky Nutrende.
Ti, co mě sem dostali, už byli dávno v prachu a já si pomaloučku prodíral svou cestičku davem. Zpočátku mě pořád někdo předjížděl a mně nějak pořád nedocházelo, že by tomu mělo být naopak. Ochotně jsem uhýbal (kam se všichni ženou??), až jsem si uvědomil, že ono to vlastně není jen taková projížďka, vždt je to sakra závod! Jelo se po šotolině, tak do toho všichni řezali jak o život. Kostelany jsem profičel skoro 70kou, a to jsem nebyl nejrychlejší. Jen jsem se ohlížel po chlupáčích, aby mi něco nenapařili.
V lese to začalo být zajímavější, dočkali jsme se i pěkného hliněného DHčka a najednou jsem ke svému údivu zjistil, že mě to začíná bavit! V kopci všude pípaly tepáky a já jsem pár takových pípačů předjel, což mě teda nesmírně blažilo. Z kopce to fičelo taky pěkně, ale nejsem bezmozek, abych si zničil své jediné milované kolo, a tak mě pár takových sjelo.
Na Komínkách jsem se docela těšil na bufet, došel mi ionťák do míchačky a taky nohy už nějak ztrácely frekvenci. A zatímco všichni okolo na bufetě jen nervózně nacákali pití do flašek a hned zas mazali, já si dal po koláčku, po tyčince, banánek a pomeranč, zalil jsem to škopkem jejich oranžového ionťáku a cítil se zas v pohodě. Z Bunče to bylo zas z kopce a k tomu po asfaltu, tak jsem zas nabíral numera na tacháči. Cestou jsem potkal dva potlučené borce, asi ten sjezdík přepískli, a tak jsem instinktivně přibrzdil a pěkně jim zamával. Houkli na mě něco na 4 písmena, čemu jsem nerozuměl a zmizeli mi za zatáčkou.
Ze Salaše vedl nekonečný stoupák, a jelikož nohy zase fungovaly, nabrnkl jsem několik supících borců a znovu si uvědomil, že na tom závodění něco bude. Dokonce jsem dojel lidi, co mi ujeli, když jsem svačil. Kdybych jel sám, nikdy bych takového tempa nedosáhl a neměl bych jen jednu, ale aspoň deset pauz.
Krize ale přece jen přišla nějakých 5 kiláků před koncem. V jednom výjezdíku jsem musel zastavit a z batohu vyšťárat karbošneka poslední záchrany. Pak už to bylo sice furt z kopce, ale před cílem se mi ještě jeho síla hodila - v posledním krátkém výjezdu závodu jsem předjel asi 5 lidí a skončil na úžasném 469tém místě (:-), zaprášený a šťastný jako stachanovec.
Tak, najednou jsem byl v cíli a co teď? Měl jsem takový zvláštní pocit - to už se jako nikam nejede? Bloumal jsem mezi diváky a polehávajícími bajkery směrem k hospodě, která mě přitahovala neviditelnou silou. A už vidím Aldu, dávno osprchovaného a převlečeného, jak na mě mává, posunkuji, že chci taky jedno stereopivo. Na sponzorské nemám chuť při pohledu na kilometrovou frontu, a tak dáváme Plzeňku přímo z hospody. Nepamatuju si, kdy mi naposledy chutnala tak fantasticky. Těstoviny jsem musel získat taky z opačné strany výdejního místa, fronty byly nekonečné. Pořadatelé z Cyklosportu Chropyně očividně takovou účast nečekali.
Jinak ovšem z pohledu jezdce vše fungovalo tak, jak má. Značení bezvadné, na každé odbočce usměvavý regulovčík, zabloudit nebylo kudy. Akorát by možná nebylo na škodu pro ročníky s pěkným počasím vymyslet nějakou bajkovější trasu, Chřiby jich nabízejí bezpočet.
A verdikt? Určitě repete! Hned jdu mrknout na kalendnář. A kupuju Camelbak, ať je co lít do míchačky!
Michal Stupka foto: Martina Linhartovávýsledky, fotky a další info na www.cyklosportchropyne.cz