Bike Festival Lago di Garda
11.5.2007 14:23
Včera jsem se vrátila z Gardy a teď ležím v posteli a snažím se uspořádat myšlenky abych co nejlépe popsala tu spoustu zážitků, co mám. Vrátila jsem se moc nadšená, stejně jako loni. Po třech dnech bikování mě sice bolí celé tělo, ale cítím se naprosto spokojeně.
Plán spojit návštěvu Bike festivalu s ježděním na kole za využití prodlouženého víkendu vyšel perfektně. Ubytování jsem měla zařízené dlouho dopředu a kemp Lucia v Porto di Brenzone mohu jen doporučit.
Na cestu jsme vyrazili v pátek někdy po druhé hodině a po desáté večer už jsme byli na místě. V kempu už na nás čekal správce, velmi milý Ital, který se o nás po celý pobyt staral (radil nám kam jet na výlet, jak se dostat na festival, kam na jídlo, dal nám mapku bikových tras v okolí,..) a hned nás ubytoval v pěkném bungalovu. Byl sice plánován pro 4 osoby (2 palandy, ale pro dva byl tak akorát). Po vybalení věcí jsme šli hned spát, s okny dokořán, i když byla půlnoc, bylo kolem 18 stupňů.
Druhý den nám správce nabídl, jestli se nechceme zdarma přestěhovat do velkého bungalovu, ale nám to stačilo, tak jsme s díky odmítli. Naplánovali jsme si, že se pojedeme podívat na Bike Festival do Rivy, která je od Brenzone vzdálena cca 23 km a pak se pojedem projet někam do okolí. Cesta do Rivy je sice po pěkné asfaltce po rovině s krásnými výhledy na Lago a okolní hory, zážitky ale kazí hustý provoz a tunely, kterými je potřeba projet posledních 10 km. Řidiči jsou ale k cyklistům ohleduplní, koneckoncům jsou na ně zvyklí, takových silničářů jako se prohánělo kolem Laga jsem dlouho neviděla.
Dojeli jsme tedy bez úhony a hned vyrazili na Festival. Na první pohled jsem byla trochu zklamaná, čekala jsem že to bude větší, ale malé to rozhodně nebylo. Všechny stánky byly pod širým nebem, kousek od Laga a bylo jich vážně dost. Převládali výrobci kol, ale byly tu i doplňky (ráfky, pláště, řidítka, osvětlení apod), oblečení (zde hájil českou čest Senzor) i výživa. Řadu značek jsem viděla poprvé a přitom to byly na první pohled velmi kvalitní kola. Většinou celopéra, byl vidět sklon ke větším zdvihům a také masivní využití karbonu. Skoro všechny značky nabízely oproti pasu zapůjčení testovacích kol, což jsme využili v pondělí. Teď jsme si jen výstavu v rychlosti prošli, udělali pár fotek a utíkali pryč, abychom se ještě stihli projet.
Všude v okolí se proháněly stovky bikerů. Docela mě překvapilo, že hardtaily nebylo skoro vidět a převládaly velmi dobré značky. Snad nejvíce byl zastoupen Spešl, hodně k vidění byl také Cube a Canyon (asi sem jezdí hodně Němců). Musím přiznat že jsem občas koukala s pusou dokořán na pro mě atypický pohled – například cyklistky kolem padesátky na karbonovém celopéru. Tady je to asi normální.
Podle mapy jsme si vybrali cestu na Passo Rocheta, která začínala kousek od festivalu. Samozřejmě to bylo pořád do kopce, nejprve úžasnou šotolinovou cestou zaříznutou ve skále a poté po asfaltce až do vesničky Pregasina. Odtamtud už to byla víceméně lesní cesta, místy dost stojka. No na 12 kilometrech jsme nastoupali 1000 metrů. Odměnou nám byla úžasná vyhlídka z Punta dei Larici. Surfaři brázdící v houfech Lago se nám odtamtud zdáli jako mravenečci :-). Pak jsme vystoupali ještě na Monte de Palaer, tím jsme ale skončili, pokračování na Passo Rocheta bylo nesjízdné. Ještě jsme kus tlačili s tím, že se to možná zlepší, ale opak byl pravdou. Z cesty se stalo takové kolmé úzké koryto plné velkých kamenů, listí a klacků, i to tlačení bylo problematické. Tak jsme to obrátili a užívali si úžasný dlouhý sjezd. První den dal tedy dohromady 73 najetých kilometrů a 1155 nastoupaných metrů.
Druhý den se jel v Rivě maraton, původně jsem přemýšlela o tom, že bych se ho zůčastnila. Trochu mě ale odrazovalo startovné 40 Euro, při platbě na místě se navíc doplácelo dalších pět. Když jsem pak navíc zjistila, že startuje více než 2000 lidí a začíná se už v půl deváté, myšlenky na závod jsem zavrhla. Obzvlášť když na váhách oproti němu stálo Tremalzo.
Do Rivy jsme se tentokrát dopravili autem, přece jen nás čekala dlouhá a náročná cesta, nechtěli jsme se tedy zdržovat. Trochu problém byl s parkováním, na festival přijela strašná spousta lidí, tak jsme dlouho hledali volné místo. Nakonec jsme ale byli úspěšní tak jsme po chvíli nutné ke smontování kol mohli vyrazit.
Začátek cesty byl stejný jako včera, až na křižovatku, která ukazuje, že na Tremalzo se jede doleva. To byl právě ten směr, co jsme včera jeli my a takto bych já na Tremalzo nikdy nejela. Znamená to totiž, že člověk jede do kopce terénem, ty úžasné šotolinové serpentýny, kvůli kterým je Tremalzo tak proslulé jede obráceně a musí je vystoupat, což je šílená dřina a navíc pakárna, protože pak jede dolů po silnici. Přesto jsme potkali spoustu lidí co to tak jelo, a i když je to podle mě blbost, tak před nimi smekám. My se ovšem na rozcestí dali do prava a po pěkné asfaltce a serpentýnách jsme vystoupali až do městečka Biacesa. Dále jsme jeli úplně stejně jako loni s Petrem, zastávku jsme si udělali u jezera Lago di Ledro a pak pokračovali až k odbočce na Passo Tremalzo. To jsme měli ujeto asi 25 kilometrů a nastoupáno něco kolem sedmiset metrů. Tady jsme nahodili kašpara i když stoupání není prudké (proč se hned tavit:-)) a celkem poklidně jsme se dali do pozvolného ukrajování oněch 13 kilometrů stoupání po asfaltce a dalších dvou po šotolině. Tím se člověk dopracuje k nastoupaným cca 1800 metrům.
Cesta nám ubíhala docela dobře, zastavili jsme dvakrát, jednou u kapličky a jednou na louce u pramene s vodou na jedenáctém kilometru. Jelo se mi mnohem lépe než loni, nebyla jsem skoro vůbec unavená. Na třináctém kilometru jsme se pokochali vyhlídkou a pak už vyrazili zdolat poslední kousek, co nás dělil od vysněného vrcholu. Cestou jsme potkávali spoustu bikerů v protisměru (ten smysl mi pořád uniká) a za chvíli už jsme byli u tunýlku co nás měl přenést do bikerského ráje – ke sjezdu z Tremalza.
Byla jsem na něj hodně zvědavá, kdo četl moji reportáž z loňska, ví, jak mi to dávalo zabrat a jak jsem se bála. Letos už jsem ale měla více zkušeností a také lepší vidlici (Rock Shock Reba), a tak jsem chtěla vidět, co to udělá. A moje nadšení se skoro nedá popsat slovy! Konečně jsem pochopila v čem spočívá ten „bikerský orgasmus“! Sjela jsem to naprosto v pohodě, věděla jsem jak na to, vidle nádherně žehlila, bylo to prostě úžasné. Pak jsem tedy trapně spadla na jedné rovině a natloukla si pozadí, no jo, pýcha předchází pád :-)
Projeli jsme průsmykem Passo Nota (někde za ním jsem chytla žaket a musela se najíst) a pak jsme sklesali až do Passo Rocheta. Ten kus, co jsme včera nedokázali vyjet jsme dnes nedokázali ani sjet, takže jsme kus kola vezli, zbytek už pak byl stejný jako včera. K autu jsme se dostali utahaní a šťastní asi po devíti hodinách, to už mi Polar vypověděl službu, protože mu došla paměť. Celkem jsme najeli 69 km, nastoupali 2055 m.
Třetí den, tedy v pondělí jsme zvažovali, zda se necháme vyvézt lanovkou na Monte Baldo (cena jízdenky pro jednu osobu s kolem 15 EUR), nebo pojedeme na festival a půjčíme si nějaké testovací kolo. Rozhodli jsme se pro testování. Do Rivy jsme dojeli opět autem a zamířili ke stánku Spešlu. Byli jsme tam asi v deset hodin a kola už byla pryč. Prý budou zpátky kolem jedné. Šli jsme ke Scottu a také jako u snědeného krámu, tak jsme se dopracovali až ke Treku.
Tam se nás ujal moc milý mechanik a hned nám dvě kola připravil a sešteloval. Prý se půjčují na hodinu, ale ukecala jsem ho na dvě. Oba jsme měli stejný model – Trek Fuel 9.8, v takové šedostříbrné barvě. Kvůli ní jsem ani hned nepoznala, že je to celokarbonový rám. I když je fakt, že kolo na celopéro bylo neuvěřitelně lehké. Bylo osazené SRAMem X9, vidle FOX, brzdy Avid Juicy. Mělo ten „inteligentní systém pružení“ což v praxi znamená, že se vidle aktivuje až při větším nárazu. To mi ne úplně vyhovuje, neboť ten náraz musí být dost velký aby vidlici probral. Já mám raději měkkou vidli, co bere i drobné nerovnosti (a moje Reba je úžasná:-)). Ale samozřejmě se to asi dá nějak poštelovat, ale to já neumím tak jsem se v tom raději nevrtala. Zadní tlumič naopak tlumil úžasně, vůbec nebylo nutné zvedat zadek ze sedla, bylo to úžasně pohodlné. Přitom při jízdě do kopce po asfaltu mi ani nepřišlo že jedu na celopéru, kolo se pode mnou nehoupalo, neměla jsem žádný pocit ztráty energie. Naopak jak bylo kolo lehké a úžasně reagovalo na změnu pohybu a akcelerovalo, měla jsem občas pocit že jede samo :-)
Trochu jsem si ještě musela zvykat na brzdy, byly hodně ostré, při prvním zmáčknutí (jak jsme zvyklá u svých V-braků) jsem skoro letěla přes řidítka. Ale po pár minutách a zabržděních jsem se naučila brzdit jenom lehounce a fungovalo to perfektně. Řazení fungovalo naprosto perfektně, hladce, dokonce když jsem zapoměla přehodit v jedné stojce, podařilo se mi za jízdy v opravdu prudkém kopci úplně hlaďounce hodit vepředu malou placku. To na mém Superioru prostě nejde. Co mi ale vadilo byla ergonomie Sramu. Má malou páčku na podřazování nějak divně ukrytou vzadu za větší páčkou pro těžší převody. Hrozně špatně se mi tam proplétal palec a řadilo se mi bážně nic moc. Asi je to ale otázka zvyku.Dvě hodiny rychle uplynuly a my museli kola bohužel vrátit. Škoda, jelo se mi fakt skvěle. Jen mě pak polil mráz když jsem se dozvěděla cenu kola – 115.000 Kč. To vědět předtím, tak na něj snad ani raději nesednu :-).
Byla právě jedna hodina, a tak jsme opět vyrazili ke Spešlovi a opravdu, hodně kol bylo zpátky. Já už tam měla jedno vyhlídnuté, takové které se mi už dlouho líbí, design se Spešlu neuvěřitelně povedl. Samozřejmě také celopéro, model Specialized Stumpjumper, červenočerný celokarbon. Trek byl spíše crosscountry, tento spešl spíše enduro. Zdvih 140 mm, tlusté pláště, posed jako na chopperu. Vidle byla také Fox, zadní tlumič si Spešl udělal sám. Osazení Shimano XT, brzdy Magura. Brzdy mi tedy vyhovovaly mnohem více, brždění bylo pozvolnější, přesto velmi účiné i s malou silou. Vidlice i tlumič pérovaly jako blázni, tohle kolo při jizdě dost pružilo a táhnout do kopce ho bylo celkem namáhavé, i když to byl lehký karbon.
Kolo bylo výrazně těžší než Trek. Sjezd na něm byl ale opravdu úžasný, vůbec jsem nevnímala že jedu přes kameny, kolo vyžehlilo naprosto všechno. Jednou jsem si najela do hromady šutrů tak blbě, že už jsem byla smířená s tím že poletím, ale kolo to pět zvládlo jako nic. Fakt paráda. Půjčení bylo tentokrát jen na hodinu, takže jsem ho nestihla prověřit víc. Ale udělala jsem zkušenost, že kolo typu endura je na sjezdy sice opravdu úžasné, ale na moje potřeby k ničemu a pokud bych někdy v budoucnu uvažovala o koupi celopéra, byl by to nějaký crosscountry model. A že se asi vyplatí do takového kola investovat víc peněz.
Po návratu do Rivy začalo pršet, tak jsme již další zápůjčku nerealizovali a vrátili se do kempu. Udělali jsme si něco k jídlu, a protože se mezitím počasí vyjasnilo, vyrazili jsme ještě na závěrečnou – relaxační projížďku po břehu Laga. Dojeli jsme až k výběžku před městem Garda, kde jsme to obrátili, v Tori jsme si prohlídli pěkný hrad a jeli zpět. Hodilo to 38 kilometrů, za dnešek celkem 66.
V úterý ráno už jsme jen zabalili, zajeli naposledy do Rivy vzít si na festivalu katalogy a prospekty, projít se po městě, zajít na pizzu a pak už jsme vyrazili na zpáteční cestu.
Andrea Barešová