Probahněný Malevil - trápení s dobrým koncem
16.5.2007 12:35
Déšť se spustil čtvrt hodiny po startu. Vydržel další čtyři hodiny a občas se změnil v solidní průtrž. Bahno na trati se stalo postrachem jezdců s rychlými plášti, kluzké kameny ve sjezdech prověřily každého. Více než stovka lidí nedokončila 102 km dlouhou trať. Přesto a možná i proto stále platí, že Malevil je nádherný závod.
Chybička se vloudí
Ráno jsem vylezl z chatky v kempu kilometr od Jablonného kolem sedmé. Kouknu na oblohu a hned je mi lépe. Po včerejších mracích nikde ani památky. Slunce svítí a těch pár mráčků žene větřík jistě pryč. Shltnu pár housek a rozhodnu se pro strategické rozhodnutí – namísto opravdu solidního bajkerského obutí Bontrager Jones 2,2 palců, nasazuji čerstvě zakoupené Ritchey SpeedMax Beta WCS o tloušťce 2 palce, lehké, tenké, super rychlé a skoro bez vzorku. Taktika je jasná, využít natrénovaných km, trať prolétnout a pokořit pětihodinovou hranici. Navíc sázím na teplo, takže abych se nepřehřál, beru na sebe krátký dres a kalhoty.
V 8:30 na startu v Jablonném mi na ruku dopadla první kapka, pohled vzhůru také naznačil, že tentokráte jsem počasí správně neodhadnul. Beru to z té lepší stránky, holt budu muset makat, abych v případném dešti neprochladnul a alespoň vyzkouším hodobóžové pneumatiky v pořádné zátěži.
Odstartováno
Po (celkem krátkých a snesitelných) projevech organizátorů je odstartováno. Pole více než šestiset jezdců se valí za zaváděcím autem po asfaltce za město. Tam se po dvou kilometrech přejíždí měřící koberec (čipy se zaznamená průjezd), odbočuje prudce vpravo přes louku a závod začíná naostro. A také natvrdo! Přes předchozí opakovaná upozornění pořadatelů padají dva jezdci hned na prvním výmolu v podobě muldy na motokrosové trati, kterou křižujeme ve sjezdu. Pole jezdců zakolísá, mnozí dobržďují jen taktak. Mně se daří uhnout vlevo a bez zpomalení si muldu vychutnávám skokem. Následná dvě mírná stoupání zpátky na okraji Jablonného a po objetí rybníka Markvart si již vychutnávám mnohem méně.
Před Janovicemi už prší slušně. Trať je však stále tvrdá, a tak tam uháníme na asfaltovém sjezdu dost přes 50 km/h. A hrneme si to znovu do členitého terénu přes Janovický les, a Bukovou (468 mnm). Na Stražným kopci mě předjíždí nezmar Lída Damková, před týdnem jsem jí na Šele porazil, takže si říkám, že furt asi nedávám naplno a je fakt, že přes veliké tempo se podvědomě šetřím. Lídu dojíždím po dlouhém sjezdu ve Zdislavě, ale ve stoupání na asfaltu mám co dělat, aby mi opět nezmizela.
Další chyba
Za městečkem uhýbáme vlevo na polní cestu a tam se mi najednou začne pod zadkem vlnit zadní kolo. Je to tak, mám defekt. Rozmrzele slézám, a dávám se do opravy. Jsem teprve na 18. km a kolem se valí kvanta jezdů. Sundání pláště, jeho průzkum (vytáhl jsem z něho 2 cm trn) a OPĚTOVNÉ nasazení duše proběhlo celkem rychle. Jenom jsem v tom spěchu OPĚTOVNĚ nasadil tu nesprávnou. Dochází mi to, když pumpuji asi dvě minuty a kolo je pořád poloprázdné. Takže znovu plášt dolů, nasadit správnou náhradní duši, plášť nazpět, pumpování. V dešti a s extempore s nesprávnou duší mi to vzalo skoro čtvrt hodinky. Mezitím mě předjeli známí – Honza, Vítek, Karel i Cyril mě slovy povzbuzovali ve výměně, ale teď už jsou v prachu, vlastně v blátě někde daleko a já na samém chvostu startujících.
Dohánění pozice
Jsem dost napruzený z dnešních chyb (ten trn by původní silnější plášt asi neprorazil), takže vyrážím vpřed opravdu naplno. Po chvíli zuřivého předjíždění z kopce i ve stoupání, kdy míjím závodníky dost pekelným tempem si uvědomuji, že teprve teď to má ty správné grády a začínám si závod užívat. Rynoltickou občerstvovačkou profičím bez zpomalení.
Ono vpředu už pomalu ujížděli ostatní mně, nyní vidím, že oproti těm pomalejším jsem na tom fakt o dost lépe, a zvláště těm nevyježděným ve sjezdech předvádím, jak se také dá jezdit, když se s tím nemažete. Je tedy fakt, že každou chvíli jsem chytil v blátě šmíra, ale vždy jsem to dokázal nákláněním nějak ukorigovat.
Déšť je čím dál hustší, brýle se mi silně mlží a vidět je kulový. Ve výjezdech si dávám brýle na konec nosu a horem přes ně vyhlížím trasu před sebou. Z kopců nástrahy cest víceméně odhaduji a sem tam propružím nečekaný dolík nebo šutr. Na(ne)štěstí více stoupáme - Loupežnický Vrch, Větrov, Liščí hora (533 mnm) berou dost sil, ale trať je stále jezditelná docela dobře.
Za druhou občerstvovačkou v Petrovicích před hranicí s DDR se rozpršelo na plné kule a aby to nezáblo, musel jsem přidat. Ve stoupáních a pak kolem hraničních kamenů jsem se hrnul, jako ta voda z nebe, ale po chvíli mě začala brát záda. Na německé straně mají naštěstí cestičky upravené více než pohraničníci čáru. V městečku Kurort Oybin (44. km) najíždíme na ukázkově upravené cyklostezky, kolem nichž se fandí o 106. Jenže také se tam začíná znovu prudce stoupat podél skalních útvarů. Zamykám vidlici i tlumič a ve stoje se pomaloučku posouvám stále před další a další jezdce.
Freeride po skále
No a pak nastává můj okamžik. Jedná se o úsek, kdy po přejetí louky a najetí na metr dvacet širokou cestičku ohraničující strž, je třeba zdolat metrový šutr-sráz. Na jedné straně zábradlí, na druhé šikmá skála. Všichni slézají a já v předchozích ročnících vždy také. Dnes jsem si už smůlu vybral a tak zkusím štěstí, dovednost a schopnosti fulla Supercalibera. Křiknu si na jezdce přede mnou, trochu to rozjedu, najedu na skálu a setrvačností se po ní svezu podél šutru zpátky na cestičku. Obdivné hlasy a potlesk. Tohle fakt nedělám každý den a něco podobného se mi podařilo (úmyslně) zdolat poprvé. Tak teď už jen ten závod dokončit, abych mohl vyprávět.
Nahoru přes Hvozd
K tomu je třeba zdolat nejvyšší místo – Hvozd (749 mnm). Před ním je občerstvovačka, ale po způsobu odkoukaným od eliťáků jí pouze projíždím a za jízdy hltám docela dobrý ionťák z kelímku. Energie se v následujícím více než dvoukilometrovém kopci hodí. S mojí výkonností (a nasazenými plášti) se to už celé vyjet nedá. Podvakrát tlačím nějakých 50 m. Znovu však nasedám a zbytek nekonečného kopce zdolávám v sedle. Ve třetině předjíždím urostlé děvče, které zrovna někdo opravil prasklý řetěz. Řadí se hned za mě a heká celou cestu. Erotické to moc není, takže jí raději s velkou námahou poodjíždím. Nahoře však seskakuji a pár fotečkami (pro vás) zvěčňuji atmosféru nejnáročnějšího stoupání. Tak se Dáša (tak na ní pokřikuje její doprovodný jezdec) opět dostává přede mě. Jelikož fotím, tak jí náskok vystačí do půlky sjezdu z Hvozdu.
Karambol ve sjezdu
Sjezd je fakt dost náročný, všechny slabší povahy kola vedou, někteří se aspoň jednou nohou přibržďují, no a kolem podél křoviny jedu já. Musím uznat, že Dáša i její vodič si počínají statečně a jedou to také celé.
Bez problému je míjím a předjíždím další a další (sjezd je to dlouhý). Opatrní ani odvážní bikeři mi nevadí – jsou čitelní. Totálně mě však rozhodil nerozhodný panáček. Šinu si to za ním blátivým korytem nějakých 25 m, když tu si to zčistajasna (vlastně špinavooblačna) rozmyslí a už tak opatrnou jízdu a zprudka zastavuje tak, že prostě došlápne do bláta a stojí na metru. Brzdím co to dá. Obě kola jdou do smyku, balanc držím ještě pět, sedm metrů, ale pak du bokem k zemi, pravou nohou stále v pedálu a loktem narážím na kámen a tělo mi pohotově ovine nějaké zpropadené trní. Před zabořením hlavy do bláta ještě zahlédnu cosi modrého – padající brýle. Sedím a snažím se vzpamatovat z nárazu a bolesti. V tom slyším skřípění brzd. Milá Dáša si to celá rozhozená hrne korytem podél mě a po dalších deseti metrech mě celkem věrně napodobí. Jenom namísto na kameny a křovíčko si ustlala na travnatém náspu. Vodič se nás obou ptá zda jsme OK. Dáša nám hodně nervózně sdělí co se na to může, ale zvedá se a hned jede dál. No tak se také odvaluji, rovnám otočená řidítka a z nosu a uší si škrábu bahno. Pak se snažím snad minutu hledat brýle. Nikde nic a kolem projíždí Ti opatrnější. Nechci jim dál zavazet a na ztracené brýle rezignuji. Po minutě sjezdu se mi naražená kebule trochu srovnává a ty brýle nahmatávám v zadní kapse dresu. Já si je před největším sjezdem sundal, abych lépe viděl na cestu!
Trápení
A co bylo dál? V podstatě nic moc pozitivního. Naražený kotník mi otíkal, z loktu mi řinula krev, která se mísila s blátem. Navíc podle hodinek jsem se s dobýváním pětihodinového limitu mohl rozloučit. Ještě na Hvozdu jsem si bláhově dával nějaké šance, teď už ne. Všechno mě bolelo, hlavně ten kotník při každém šlápnutí. Z nebe padaly další proudy vody, bláta rapidně přibývalo, takže nalezené brýle mi byly stejně k ničemu. Alespoň, že jsem znovu předjel utrápenou Dášu.
Na čtvrté občerstvovačce kilometr za dělením tras (krátká vlevo do cíle, dlouhá furt dál rovně) jsem zahlédl několik utrápených jezdců, kteří na pokračování rezignovali, cpali se dobrotami a chystali se pohodlně po silnici dojet k Malevilu. Po pravdě myšlenky jsem na to měl také, ale raději jsem stanicí profrčel. Dál to však moc jiné nebylo. Stoupání z Dolní Světlé až skoro na Luž (792 mnm) ubralo další síly a kopce jsem vyjížděl jen na kašpárka a ještě na stojáka. Pozitivní snad bylo, že po půhodince jsem díky časté jízdě ve stoje trochu rozhýbal bolavý kotník. Na druhou stranu mi začínalo stávkovat řazení – zablácený řetěz způsoboval, že přehazovačka měla tendenci se namotat. Hlavně při řazení na nejmenší převodník. Naopak na nejtěžší převod nebylo možné jet vůbec, poněvadž tam zase řetěz jen vesele poskakoval na nejmenším kolečku a zabral jsem jen na každý kdovíkolikátý zub.
Stylové zakončení
Na páté občerstvovačce U Jána jsem proto s povděkem uzmul připravenou WD40 a prostříkal tímto kultovním (a mnohými odborníky velmi nedoporučovaným) olejem vše co se jen dalo. Chvilku to pak řadilo dobře, chvilku to ušlo a pak to šlo zase do háje. Dalším občerstvením u Cvikova jsem jen projel a předjel snad pět jezdců. To bylo dobré, protože jezdců kolem mě nějak ubývalo. Cestou jsem už snědl všechny připravené tyče, a pár banánů podaných od pořadatelů, teď mě však po druhé odpoledne chytal hlaďák. Ten se podařilo zahnat až na 88. km na výborně zásobené občerstvovačce v Mařenicích. Kandované ovoce, banán, műsli tyčinky a navrch dva geloslizy. Stálo to za to, ovšem předjelo mě nazpět nějakých deset jezdců. Přes veškerou snahu se mi podařilo dojet zpět jen několik z nich. Poslední dva jsem pronásledoval snad sedm kilometrů na táhlých, mírně zvlněných lesních cestách. Nakonec jsem se prosadil až při závěrečném sjezdu lesem k ranči. Tam již jen obkroužit golfové hřiště, sjet dolů společně s jedci z napojené krátké trasy, objet rybníček a konečně projet cílem. Celkově jsem cítil, že přes velkou snahu a bojovnost to nebylo úplně dle mých představ, tak jsem to alespoň stylově zakončil – zahoukal jsem si na diváky a cílem jsem projel pěkně šest metrů po zadním kole.
Výsledky a závěrečné dojmy
Můj čas 6:09:17 stačil na 251. místo ze 468 bajkerů a bajkerek, kteří dokončili (původní počet jistě přes 600 závodníků).
No a teď opět přehlídka neuvěřitelných výkonů:
Muži elite 102 km:1. Pavel Boudný (Kellys Opportunity Team) za 4:02:38,3 – průměrka 25,2 km/h.2. Jaroslav Kulhavý (Micheli-Specialized MTB) za 4:04:47,13. Václav Ježek (Spinning MB) za 4:09:52,7
Ženy elite 102 km:1. Barbora Radová (PROFIL KTM) za 4:59:48,22. Ilona Bublová (Rock Machine Cyklomax RC) za 5:26:19,33. Petra Kottová (Toyota Dolák) za 5:30:20,3
Podrobné výsledky jsou k nalezení na těchto stránkách.
A dojmy? Trochu rozporuplné. Proč jsem se proboha tak nadřel a pomlátil? Ostatní kamarádi na tom nebyli o mnoho lépe. Povětšinou padali častěji než já, ovšem s menšími následky. Nicméně skvělé občerstvení v cíli (gulášek či těstoviny, pivo či nealko – vše jen za omezený příděl Vávrovek) nás všechny naladilo na veselou notičku, přesto že jsme po bezproblémovém vyhlášení nic nevyhráli v bohaté tombole. Akce dále pokračovala do pozdních pozdních nočních hodin v jízdárně, kde vyhrávali pozvané kapelky, ale naše partička se trochu rezignovaně měla k odjezdu.
A tak musím coby uznání vzít za vděk i nevěřícným výrokem kamaráda Cyrila, který když jsme nakládali bajky na zahrádku auta utrousil: „Pořád nemůžu uvěřit, že jsi to ujel, když vidím na jakých žiletkách jsi jel!“ Jo zážitky nemusí být jen dobré, hlavně že jsou silné.
Pavel Paw Macháček