Dlouhé umírání za horkého dne
17.7.2007 14:32
Již skoro více jak týden se střídá liják s deštěm a v Lomnici nad Popelkou opět chystají nový již 6. ročník Scott Krkonošského maratonu . U tohoto i pro mne již tradičního podniku nemohu chybět. A tak 14. července ráno už popojíždím po Lomnickém náměstí a vychutnávám si předstartovní náladu.
Letos z důvodů rekonstrukce skokanského areálu je veškeré dění včetně zázemí závodu koncentrováno na náměstí a jeho okolí. To se později ukáže jako menší nevýhoda, když odpoledne spousta lidí raději ze sluncem rozpáleného náměstí prchne. Po úspěšné registraci se ještě projíždím po okolí, všiml jsem si i hezky vyznačené trati pro dětské závody v městském parku, která slibovala lepší zážitek než jinde obvyklé kroužení po asfaltu.
To vše není však jediná změna, kterou jsme mohli zaznamenat. Nejvíce novinek čekalo na trase 99 kilometrů. Trať nás nově zavedla nejprve do okolí hradu Kumburk, o jehož existenci se všímaví jezdci dozvěděli z turistického značení u odboček vedoucích někam vzhůru do lesů. Na Tábor jsme se také škrábali trochu jinou cestou. Kompletně byl změněn úsek po sjezdu z Kozákova. Jak se říká, změna je život. Nevím jak ostatní závodníci, ale já jsem obě stoupání od řeky Jizery u Semil překonal z valné části potupně vedle kola.
V půl deváté vyráží něco přes 170 závodníků a závodnic na tuto inovovanou trať. Jsem v pohodě, nechci to od začátku přepálit a loňské umístění mi dodává pocit jistoty. Tenhle pocit mne přešel krátce po absolvování bahenních orgií v okolí kopce Tábor. Bahno bylo tak hluboké a kluzké, že skoro nezáleželo na volbě vzorku. Daleko více se v tomto případě uplatnila zimní příprava. Naštěstí pády byly taky do měkkého. Občas se opravdu muselo tlačit a nebo dokonce hodit bika na ramena, kousek popoběhnout a potom šťourat klacíkem bahno z vidlice, aby se kola opět mohla volně točit. Při tom všem jsem se ještě pokoušel fotit, z fotek nakonec nic nebylo a já jsem se nezadržitelně odloučil od středu závodního pole.
Na Kozákov už jsem vyjel sice celkem v pohodě, ale najednou jsem okolo sebe neviděl skoro žádného závodníka. Vydávám se tedy na stíhací jízdu. Konečně nějaký lidi. Držím se jich jako klíště. Při přejezdu Jizery v Semilech mi hlásí pozici 114. To zní tvrdě. Ale což, 60 nebo 160, hlavně aby mne nepředjela motorka. V křeči se hrabu od řeky ke čtvrté občerstvovačce Na Cimbále. Na občerstvovačkách je celkem pohoda, nevypadá to, že by někdo někam moc spěchal. Každý bojuje svůj boj. Myslím, že obsluha občerstvovaček i všichni, kdo pomáhají na trati, mají toho vedra také plné zuby, a to se ani nesvezou. Tak alespoň každého hezky pozdravím.
Trať je velmi dobře značená a zajištěná, jen jedna věc by se dala snadno vylepšit. Nikde jsem nezaregistroval možnost servisu na trati. Možná bych toho chtěl moc, ale jedna olejnička s obyčejným olejem dokáže divy. Nikde nic neměli a ptát se domorodců jsem nechtěl. Točím tedy dál, už s o poznání menším elánem. Skřípání řetězu a rachtání kazety mne doprovází celý zbytek cesty. Znova přes vodu a potom střídavě pořád do kopců.
Tentokrát se nedostavuje střídání krizí a nástupů, je to jedna velká (nebo spíš vleklá) krize. Do cíle zbývá už jenom asi patnáct kilometrů. Připojil jsem se s dovolením k jednomu borci, kterého jsem celou druhou polovinu cesty potkával. Skutečně se to ve dvou lépe táhlo. Nakonec jsme při náznaku prudšího stoupání sesedali z kol skoro synchronizovaně. Docela vytuhlí jsme doplnili tekutiny na páté zastávce v Tuhani.
Tahle občerstvovačka se už za půl hodiny zavírá. Zdá se mi, že v dálce slyším motorku uzavírající trať. Mobilizujeme zbytky sil a drbeme se přes poslední kopeček k toužebně očekávanému sjezdu do Lomnice. Konečně je tu ještě poslední motanice mezi dvorky a vjíždíme kolo na kolo společně do cíle, kde právě začíná vyhlašování vítězů. Doufám, že v duchu hesla Co tě nezabije, to tě posíl, bude můj výsledek příště zase lepší. Jinak, postřehy dalších účastníků a výsledky jednotlivých závodů jsou na adrese www.krkonosskymaraton.cz.
Vít Pokorný