Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Albion Day by Night – dvojnásobná premiéra

3.9.2007 15:44

Minulý závod ze seriálu Brdman Adventure – Krakatit – jsem musela kvůli zranění vynechat a moc mě to mrzelo. O to víc jsem se těď těšila na štafetový maraton Day by Night. Trochu jsem z něj měla respekt, přece jen jsem na biku právě vinou zranění dlouho neseděla.

Bookmark and Share

Na druhou stranu jsem si říkala, že po té, co jsem strávila týden na silničce v Alpách (cca 650 km, 13.400 výškových metrů), měla bych snad být ve formě. Nervózní jsem byla hlavně z jízdy ve tmě, ještě nikdy jsem v noci nejela. Tohle měla být moje premiéra, stejně jako štafetový závod (jela jsem ve dvojici s Jirkou). Bohužel se ukázalo, že právě jízda v noci se mi moc nezdařila, asi právě díky nezkušenosti a také špatným osvětlením. Malé světlo na řidítkách moc nestačilo a hlavně čelovka selhala. S tou jsem si vůbec docela užila. Start závodu byl v Dobříši v sobotu ve tři hodiny dopoledne, bylo tedy dost času vše připravit. Nejvíce času mi zabrala právě montáž čelovky – mám totiž takový předpotopní typ – přední část je hodně mohutná, ale je jen na maličkou žárovku a vzadu je velká krabička skrývající plochou baterku. Pod přilbu takovou čelovku umístit nešlo a na přilbě vůbec nedržela. Takže nakonec jsem na závod vezla přilby dvě, jednu na denní a jednu na noční jízdu. Na tu na noční jízdu jsem čelovku připevnila izolepou a ozdobnou zlatou mašlí na dárky – neměla jsem žádný provázek. Vypadalo to moc zajímavě, ještě že jsem ji nasadila až po tmě a nikdo mě neviděl :-) Asi v půl druhé jsme s Jirkou zaparkovali na již známém parkovišti u sportovního klubu Vlaška a po registraci a připevnění čísel (č. 21) jsme si vyrazili projet trať. Z jejího projetí jsem byla dost špatná, vůbec mi to nejelo. To jsem myslela, že na tom po Alpách budu líp. Po projetí trati (měla jsem měla pocit, že to ujedu tak maximálně třikrát), jsme si šli do prostoru startu a cíle připravit zázemí. Před loukou s bránou byl vytyčen koridor, ve kterém mělo docházet ke střídání jezdců – respektive v něm se měla dvojice sjet a společně vjet do brány, dále pak pokračoval jen „čerstvý“ jezdec. Byly tam také držáky na kola známé z triatlonu – kola si tam dávali ti závodníci, co zrovna odpočívali. My jsme si tedy zázemí připravili vedle koridoru – měli jsme deku a skládací židličku a také tašku s teplejším oblečením na večer a samozřejmě s jídlem. Toho jsme ale ani moc nepotřebovali, neboť občerstvovací stanice byla zásobená dost (tak jsem jezdila na melouny a banány). Ve tři hodiny zazněl výstřel a jedna polovina závodníků (za nás Jirka) vyrazila na start. Já jsem tedy měla zhruba 20-30 minut na relax, netušila jsem, za jak dlouho Jirka dorazí. Ti nejrychlejší přijeli asi za 21 minut. Jirka o nějakých šest, sedm minut později. Už jsem byla připravená, takže jakmile vjel do koridoru, sedala jsem na kolo a předání štafety tak proběhlo bez problémů. Až na jedno drobné zahaprování nám to fungovalo celý závod bez problémů. První kolo se mi jelo dobře, mnohem lépe, než když jsem ho jela tréninkově. Asi to bylo tím, že už jsem se rozjela. Předjelo mě sice pár chlapů, ve stoupáních jsem je ale většinou dojela, aby mi pak zase ve sjezdu ujeli. Dalo by se říct, že ve všech kolech jsem se honila skoro se stejnými lidmi. Toto kolo jsem jela nejrychleji – asi 29 minut minut (průměrná rychlost 21,3 km/h). Když jsme se s Jirkou opět vystřídali, měla jsem čas na jídlo a pití a také na chvíli odpočinku. Usazená na židličku jsem pozorovala šrumec kolem. Všichni brali závod hrozně vážně, dvojice se navzájem povzbuzovali, diváci kolem trati tleskali. Atmosféra byla fajn. Dokonce bylo možné využít služeb masérky a nechat si trochu rozhýbat ztuhlé nohy. Jirka přijel dřív, než bych chtěla :-) a tak jsem vyrazila na trať podruhé. I toto kolo bylo v pohodě, i když jsem trochu zpomalila, trvalo mi to skoro třicet minut (průměrná rychlost 21,1 km/h). Trend zpomalování byl pak patrný v každém kole, jak se objevovala únava. Čas na odpočinek na úplnou regeneraci nestačil, takže můj výkon dost klesal. Ve čtvrtém kole přišla i krize, při které jsem musela poprvé použít malou placku na převodníku, nohy se nechtěly točit. To jsem byla hodně ráda, když už jsem byla v cíli. Pak mě ale vyděsil Jirka, který v té vtěřině co jsme se míjeli, vyhrkl, že má proříznutej plášť a že to asi dlouho nevydrží. Tak jsem se psychicky srovnávala s tím, že možná budeme muset vzdát, ale naštěstí plášť vydržel, takže to nebylo nutné. Když vyjížděl Jirka do šestého kola, už se stmívalo. Přesto jsme oba mysleli, že to stihne za světla. Bouřka, která v tom kole začala, však způsobila zatažení oblohy a Jirkův dojezd  poloviny trati doslova naslepo. To já už v našem táboře připevňovala světla a za hustého deště se snažila obléknout. Fuj, to byla najednou zima! (přes den bylo pořád kolem 25 stupňů, teď to kleslo na 17). Jirka dorazil promočený, ale naštěstí v pořádku a já vyrazila do tmy. Hned jak jsem zajela do lesa, bylo mi jasné, že to za moc stát nebude. Déšť naštěstí ustával, ale moje osvětlení bylo chabé, moc jsem toho neviděla. Musím říct že mi to vadilo, strašně nerada jezdím potmě i autem, takže to pro mě bylo fakt adrenalinové. Jela jsem tedy hodně pomalu a hlavně v tom dlouhém sjezdu korytem jsem byla hodně vyklepaná. Jednou jsem vyjela z trati a pak chytla jednu díru, co mě málem hodila přes řidítka, ale jinak jsem přežila a došnečila se do cíle (všichni takové štěstí neměli, pár pádů bylo). Trvalo mi to asi 40 minut a průměrná rychlost klesla na 15,2 km, to byla slabota! Zbývala necelá hodina do konce sedmihodinového časového limitu a já se rozhodla, že už to balím. I kdyby to byl Jirka stihl včas, jako že ano, na trať už znovu nevyjedu. Přiznávám že jsem srab, ale kombinace únavy, zimy a nedostatečného osvětlení mě zdolala. Jirka tedy vyrazil do sedmého kola, já se spokojila se šesti, zabalila jsem se do deky a pozorovala střídání závodníků. Někteří měli osvětlení fakt vymakané, takové světlomety se jen tak nevidí. Legrační bylo, jak se dvojice po tmě hledaly a vyvolávaly tak do tmy svá jména. V tuto chvíli zesílilo i povzbuzování jak závodníků, tak i diváků, příjezd každého do cíle byl odměňován potleskem. To bylo určitě hodně motivační. Já už jsem ale byla fakt ráda, že nikam nemusím :-) Jirka zvládl poslední kolo asi za 32 minut a pak postupně dojížděli všichni z trati. Protože nám byla fakt zima a byli jsme promočení, rozhodli jsme se nečekat na vyhlášení výsledků ani grilované sele a vyrazili domů. Aby byl report úplný, připojuji i dojmy parťáka: 1. kolo: Startuji z poslední lajny. Mám už zase obavy z postartovní šťouchanice. Ale po pár stovkách metrů už předjíždím minimálně 10 závodníků. Jede se hodně svižně, po skupinkách. Na asfaltu využívám jízdy v háku za soupeři, abych pošetřil síly do kopců. V prvním větším kopci přejíždím další soupeře. Většinu kola nejde tepovka pod 170, na vrcholu Kazatelny mám maximálku. První sjezd jedu hodně opatrně, zákonitě mne tedy předjíždí cca 3 soupeři. Na asfaltu pár kilometrů před cílem se opět odpočívám v háku a těsně před „předávkou“ spurtuji a Polar ukazuje 193 (5 tepů nad maximálkou). Následuje vydýchání, občerstvení se ionťákem, vodou a banánem. Mám nyní přibližně 30 minut na to, abych se dal dohromady a připravil se na další kolo. Protahuji stehna, lýtka, sleduju šrumec okolo. 3. kolo Snažím se držet podobné tempo, ale už jedu trochu s rozumem, protože už vím, kde je zbytečné jít ze sedla, kde je lepší si odpočinout, protože přijde stoupání apod. Sjezd z Kazatelny jedu už o poznání rychleji, ale pořád trochu opatrně, hlavně horní úsek. Dolní úsek jedu naplno. Před cílem opět krátký spurt a předávka. Pak již tradiční rituál občerstvení, odpočinek, strečink, příprava na střídání. Předpokládal jsem, že Andrea přijede za 30 minut, ale jela jen o 20sekund pomaleji než kolo minulé, což mne zaskočilo a střídání trochu zaskřípalo. 5. kolo Ve snaze dohnat ztrátu pár vteřin vinou mnou zpackaného střídání, jedu hodně na krev, až se mi ve výjezdu na Kazatelnu dělá na omdlení :-(. Prvních pár metrů sjezdu z Kazatelny nemám vůbec sílu v rukou, jak jsem vyčerpaný. Snad možná také proto jedu sjezd zcela bez zábran a prakticky nebrzdím a předjížďím dokonce několik soupeřů. V depu odpočívám a letmo obhlížím svůj bajk. Zjišťuji, že mám v zadním plášti velkou díru a skrz ni „vykukuje“ duše. Trošku panikařím, protože náhradní plášť nemám. Nakonec pomocí kancelářské lepenky plášť provizorně zalepuji a hustím na menší tlak, aby se plášť úplně neroztrhnul. Psychicky se připravuji, že plášť vydrží max. další kolo. Budu se snažit jen hodně opatrně, abych plášť moc nehuntoval. 7. kolo Úseky, kde nejsou ostré kameny jedu tradičním tempem, asfaltové úseky jedu naplno. Druhou polovinu okruhu (hlavně sjezd z Kazatelny) jedu velmi opatrně. Dojíždím do cíle a střídáme. 9. kolo V depu jsem zkontroloval plášť a vypadá to velmi dobře. Je to znát, 5.kolo jedu o necelou minutu rychleji, než to minulé. 11. kolo Stmívá se, ochlazuje se. Ale na čelovku to ještě není. Vyrážím tedy bez ní. V lesních úsecích už je sice hodně šero, ale pořád to jde. Ve stoupání pár kilometrů pod Kazatelnou se obloha zatahuje, začíná hodně pršet a na Kazatelnu stoupám za hustého deště a dokonce se blýská. Sjezd z Kazatelny jedu poslepu. Mám chuť vzdát, ale zodpovědnost k partnerovi mi nedovoluje na to pomyslet. Čas mám o 5 minut horší, než v minulém kole. Do cíle přijíždím úplně promočený a promrzlý. V depu se snažím obléknout si návleky, vestu, dlouhé rukavice. Balím se do deky, abych se zahřál, déšť ustává. Andrea dlouho nejede, mám o ni strach, zda neměla v té tmě pád, ale po 41 minutách doráží. 13. kolo Koukám na hodinky - když se nebudu flákat, ještě jedno kolečko (kromě toho mého) stihneme. Jedu tedy, co možná nejrychleji. Chytám se jednoho ze soupeřů a svítíme si vzájemně na cestu. Soupeř na tom však už není moc dobře a v kopci mu ujíždím. Do kopce se zahřívám a Kazatelnu kupodivu vyjíždím docela v pohodě. V cíli volám na Andreu, aby jsme vystřídali. Ale ta se choulí v depu a říká, že už nepojede a přemluvit se nenechá. Takže končíme... Moje štafetová premiéra byla úspěšná, spolupráce fungovala perfektně a tento typ závodu se mi moc zalíbil. S druhou – noční premiérou – to tedy bylo o něco horší, ale alespoň vím, co musím vylepšit a co natrénovat. Každopádně to byl opět velmi povedený a organizačně zvládnutý závod. Nám nakonec vynesl deváté místo ze čtrnácti dvojic, přičemž ve smíšených párech suveréně zvítězili Roman Spudil a Petra Stočesová, kteří zvládli ujet 17. kol! Výsledky a další fotky jsou ZDE >> Andrea Barešová a Jirka Jandafoto: Kejmil Arnošt a autoři

Diskusní fórum pro: "Albion Day by Night – dvojnásobná premiéra"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Související články

Žádné související články

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |