Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Rallye Sudety, opět ujety

13.9.2007 09:45

Chlad, mlha, bláto, kořeny, déšť, šutry, dřina, písek, spousta stoupání a strmých sjezdů. Ale také výzva, diváci, souboj, organizace, překonání, přátelství, katarze v závěru a euforie v cíli. Prostě Sudety jsou tohle všechno. A k tomu je to jeden z nejkrásnějších a letos s přehledem nejtěžších závodů u nás.

Bookmark and Share

Příprava - hlavně mentální Letos jsem tradičně přes léto s bajkováním polevil. Vedro mi nedělá dobře. Teda ne, že bych si nevychutnal nějaký ten závod. Takový Drásal či 6-ti denní etapák Bikechallenge vás prověří a zpohodlnět nenechá. Jenže v srpnu už jsem se připravoval spíše na svůj první maratón. Jenže na silnici a v běhu. Ten jsem zvládnul poslední sobotu v srpnu a stehenní svaly z kola mi v něm spíše vadily. Takže pak jsem pár dní sotva chodil a na nějaké ježdění ani pomyšlení. Jediným pořádným tréninkem před Specialized (ano letos už ne Canon) Rallye Sudety nakonec byl 110 km solo švih na silničce, při kterém jsem dosáhnul ubohé průměrky 25 km/h. Takto připraven jsem dorazil před jedenáctou noční do Teplic nad Metují k registraci. Jenže jsem to jaxi popletl, poněvadž se v místním kině registrovalo „jen“ do 22h. V infocentru mi sdělili, že poslední šanci mám ještě ráno 6:30-7h. Nocování v Teplicích není problém, bajkerům je zde ke stanování či bivakování k dispozici pěkný park nedaleko startu. Zimomřivějším typům může vyhovovat tělocvična v místní základce. Já chtěl spát v autě, ale bylo dost zima. Taky jsem chtěl trochu pokecat před spaním. Kamarádi Honza s Romanou málokdy zklamou (jezdí závod za závodem ještě víc než já), tak jsem zkusil veselý (bez)drát – po spojení jsem fakt slyšel jen veselý hovor a smích. Další skvělou zprávou bylo, že pro mě mají místo nejen u stolu v nedalekém hotelu Metuje, ale i v chatce vedle něho. Před barem hotelu bylo ještě dost hostů, převážně bajkerů. Řeči jsme vedli všichni podobné. Směs vyřčených obav a odhodlání nad zítřejším, později vlastně dnešním závodem jsme statečně podlévali pivkem. Já se aklimatizoval skoromístním Primátorem, Honza s ostatními (postupně odcházejícími) dávali přednost dobrotám „ze s Plzně“. Skoro tradičně jsme s Honzou zůstali na závěr sami, ale už jsem se ničeho nebáli – Honza dal před měsícem a půl 200 km Salzkammergut s pekelným převýšením a já ho přece týden před tím porazil na Drásalovi, tak jaképak štráchy s Rallye Sudety! Před startem  Ráno za úsvitu mě probudily ruchy z venku. To se šli protáhnout či dokonce proběhnout ti, co to berou seriózně. Rychle jsem slezl z bidýlka, sebral si své verky i breberky a šup do kina. Tam před solidními kožen(kov)ými sedadly na pódiu proběhla blesková registrace. Tím pádem jsem měl dost času na přípravu ke startu. Nejprve snídaně – dočetl jsem se, že se pro závodníky podává v restu na stadionu. A také tam byla a švédské stoly vypadaly mňamózně. Jenže jsem si nevzal prašule. Hladový se vracím zpátky k autu, kde jsem objevil nějaké mysli pochutiny, kterými jsem vzal zavděk. Pak jsem podlehl předstartovní nervozitě a vyrazil se projet. Zkouška stoupání na Váhu mi dala zapravdu – vesta i větrovka stačí, protože bajker si při výkonu vytváří dostatek vlastního tepla.  Zpátky jsem sice znovu promrzl, ale nechť. Vůbec otázka oblečení se mi zdála klíčovou - při návratu na start okukuji plnící se koridor. Jenže moc se toho okoukat nedalo – bajkeři byli oblečeni od zimní výbavy až po nalehko jedoucí hrdiny. Když nevíš co a jak, tak to neměň. Takže díky lenosti jsem se zařadil do první vlny mezi eliťáky solidně vybaven čtyřmi vrstvami proti nepohodě. Začátek ujde, pak se to zhoršuje Letos měla na Sudetech premiéru nová „krátká“ 63 km trasa s převýšením 1350 m, která byla jakýmsi kompromisem mezi „žákovskou“ 36 km (700m převýšení) a originální „dlouhou“ 123 km (3350 m převýšení). Start krátké i dlouhé trasy proběhnul zároveň a to hlasitým výstřelem z muškety v 8:01. Na trať se poté vydalo něco přes tisícovku cyklistů a cyklistek rozdělených do 3 vln. Díky tomu, že jsem byl v té první, tak jsem neuvíznul v tradičním špuntu na odbočce z hlavní silnice do táhlého, skoro čtyřkilometrového stoupání na Váhu (694 m n.m.), čímž nabíráme prvních 250 m převýšení. Už zde poznávám, že kopce mi dnes nepůjdou. Šlapu s rezervou, protože vím, že tady fakt nemá cenu jet na hraně a vyčerpat se. Jenže prudký propad v pořadí daleko za první ženy jasně naznačuje, že ostatní jsou v kondičce dost jinde. Nahoře na Váze je první překvapení – tentokráte nesjíždíme dolů asfaltem, ale pokračujeme lesní cestou pozvolna vzhůru po hřebenu. Sice si tím pádem neodpočinu, ale zase pak nemusím stoupat zpátky na hřeben u Záboře. Až do Adršpachu se jede standardně jako v předchozích letech, takže vystoupáme na Liščí horu, odtud spadneme 150 výškových, abychom se znovu vydrápali na Starozámecký vrch. Potom se opět jede jinak a překvapivě  po asfaltu do Horního Adršpachu a pak většinou po zablácených polních cestách směrem na Dlouhý vrch (698 m n.m.). Na rovině chytám tempo a dojíždím zpátky ostatní, ve sjezdech ukazuji, že patřím k těm co se fakt nebojí a deru se vpřed ještě razantněji. Jenže každé delší, třeba i mírnější stoupání mně znovu ukazuje, že tenhle závod se z kopce nevyhrává. Nemíním se odrovnat v prvních desítkách kilometrů, a tak prostě ztrácím. Také se dost přehřívám a dělá se mi i trochu špatně. Snažím se to spravit na první občerstvovačce na 23. km ve Zdoňově. Zde většinou nezastavuji, a tak i tentokráte přebírám banán a hned za ním i kelímek s ionťákem zkušeně za jízdy. Ještě před najetím do lesa (50 m od přebrání) ve mně obojí zmizí a posílen mizím. Následují stoupání po písčitých lesních cestách až na Bukovou Horu (638 m n.m.). Na jejím vrcholu mě dojíždí Honza, prohodím několik slov o tom, jak mi to dnes (ne)jede a ujíždím mu z kopce. V dalším stoupání na Borek mi to s přehledem vrací, mizí mi pomalu, ale jistě za horizontem a už ho v závodě neuvidím. Vracíme se do Teplic. Po sjezdu na asfaltu si můžeme vyzkoušet cílovou rovinku na pěší zóně – 36 km jsem zdolal za 1:46, docela to jde, ale býval jsem tu i rychlejší a eliťáci i Honza jsou teď už jistě za horami. I proto se na občerstvovačce moc nezdržuji. Beru si zase jen banán a ioňťák v kelímku.  Obojí je velmi dobré a trochu mi spravuje žaludek a s lepší chutí dál na zbývajících 87 km a 2750 m převýšení. Předjíždění s bratrancem Po panelce vystoupáme na Borek. Před vrškem se mě kdosi ptá „Jak to jede Pavle?“ A on to prabratranec Pepík co má sice o 12 let více, ale kondičku snad ještě z vojny, a tak na mě letos stačí. Honím se s ním dalších 40 km. Z kopců mu mizím bleskově, do kopců se snažím držet a občas to i jde, jenže jakmile se utáhnu, vypouštím a Pepík jde přede mě jak buldog.Takto se to opakovalo při sjezdu z Borku, nádherném singltrekovém lesním výjezdu na Honský Špičák (663 m n.m.), sjezdu na Ameriku, …  až po Machov. Pravé Sudety začínají za Amerikou Jó Amerika. Tu si pamatuji z minulých dob coby poslední bod mezi dřinou a ultradřinou, která následuje. Tady se to láme. Do tohoto místa jsou Sudety celkem běžný, ikdyž náročný závod. Zde je občerstvovačka, za kterou začíná peklo. Raději jsem ji profrčel a šel do toho bez přestávky. Ve stoupání na Pánovu věž (150 m převýšení na kilometru), které jsem již párkrát zdolal v sedle, tentokrát slézám už ve třetině. No tak aspoň fotím podobné zoufalce kolem, jak klopýtavě tlačí vhůru. Nahoře opět naskakuji a zdolávám půl krkolomného balvanitého sjezdu směrem na rozcestí U Václava. Opět slézám a fotím váhavce i hrdiny, co to zkouší sjet. Kamzičí chůzí mě míjí Pepík.  Schovávám foťák a sundávám si větrovku, v dalších kopcích se určitě zahřeji dost a dost. Raději nasedám a dávám ten sjezd mezi poskakujícími opatrnějšími bajkery, abych se trochu povyrazil. Ve výjezdu na Hřeben stěn (dalších 170 m výškových strmě vzhůru) začíná pršet silněji a tak sundávám i zapocené brýle. Ve sjezdu mě oslepuje odlétávající bláto, ale předjíždím odvážně občas i se zavřenými očima. Chlupy na rukách mi stojí zimou, na břichu a zádech se naopak nepříjemně přehřívám. Naštěstí se to může trochu srovnat na občerstvovačce ve Slavném. Zde se opět slavně shledávám s Pepíkem a vzájemně se fotíme. Od občerstvení k občerstvení A opět se vše opakuje. Ve výjezdech ztrácím na ostatní, rovinky zvládám, v drsných sjezdech dominuji. Zdoláváme Kamenou bránu pod Velkou kupou (708 m.n.m.), hned potom nás čeká jeden z nejzajímavějších sjezdů trasy starou dlážděnou cestou zvanou Vodní zámky dolů k Martínkovicím. Zde mě vytrestal jeden maník, který se těsně přede mnou prudce zastavil na hraně jednoho většího balvanu. No trochu to ode mě schytal, protože jsem si ten sjezdík chtěl vychutnat bez zastávky, ale i tak jsem si na něm pošmáknul a předjel snad dvacítku rozumnějších. Výjezd na Korunu jsem ještě pln adrenalinu dal velice slušně a vynecháním občerstvovačky v Bočanově se opět dostávám na Pepíkovou úroveň. V největším stoupání na Machovský kříž (695 m n.m., 300 m převýšení na 3km) se zase propadám, přestože mi příjde, že tentokráte ho zdolávám celkem dobře. A díky dalším zabláceným sjezdíkům se vše opakuje a v Machově na 74.km se s Pepou znovu potkávám. Dávám si poprvé polévku – antikřečový hovězí vývar s nudlemi. Také je tu servisní stanoviště, kterého využívají snad všichni bez výjimky. Nejprve nám zde hadicí umyli kolo a především kartáčkem na zuby promazali řetěz a převody. Hned se jelo lépe. Dokonce mi začalo znovu fungovat řazení na každý podnět a řetěz střílel už jen na dvou pastorcích. Stoupání na nejvyšší místo závodu, Bor (752 m n.m.) mi znovu přišlo jezditelné a Pepíkova záda jsem párkrát také zahlédl. Tlačil jsem až v závěru. Jenže všechny tyhle kopce mě stály spoustu sil a postupně vadnu. Pivečko nad ionťák Po absolvování sjezdu kolem Bučiny se dostávám k výjezdu na rozcestí u Vrtule. Po přejezdu nějaké louky míjím rodinku opékající selátko. A zde přecházím na nový životabudič. Dostávám pivečko, které mi výborně zklidňuje žaludek.  Závistivě pošilhávám i po vonícím sudokopytníkovi, ale přece jenom jedu závod a nemůžu čekat až se kůrčička propeče :-) Před občerstvením na Velké srbské je u vjezdu do lesa velká louže a u ní tradičně likvidují další sud piva jacísi místní mládežníci. Nabídnutý Krakonoš vypiju s chutí až do dna, obdržím za to slova uznání a velké fandění při odjezdu. A pivečko mi zachutnalo natolik, že jsem ho žádal i v Srbské. Marně, zato o 15 km dál v Hlavňově jsem se dočkal nejen pivečka, ale polévky s knedlíčky, jednohubek a dokonce i jahodového pudinku. Tomu říkám meníčko! Strávil jsem tam nádherných pět minut a na horizontu pozoroval vzdálenou asfaltku nad Hvězdou nebo Ostaší. Tam snad do hodiny dojedu a pak už jen dvacet kiláčků. Hvězda – opět zářili jiní No na to místo jsem se domátořil víceméně po svých do půl hoďky. Následuje nejtěžší sjezd v rámci všech maratonů u nás a jistě i v okolí. Každý rok si říkám, že ho dám. Každý rok vyměknu. I letos. Ono dotáhnout se na ten stý kilometr po předchozím 200 m převýšení je samo o sobě výkon. Ale překonat únavu a pustit to mezi ty šutry to už je skoro za hranici chápání. Přestože s omluvou seskakuji v polovině sjezdu, diváci uznale mručí. Prý to kromě mě a pětice sjezdařů a jedné fakt husté bajkerky co to přede mnou dali celé tak daleko nikdo nepustil. Však jsem taky málem vystoupil přes řidítka. Takže kultovka je za mnou a zbývá jen to dotáhnut do konce. Už o tom nepochybuji. Dám to, ale v táhlých stoupáních jen stěží držím tempo okolí, a to přesto že mě po pivečkách opustily náznaky křečí v nohách i žaludku. Srdíčko na závěr Občerstvení v Pěkově míjím, Ostaš 1 i 2 jsem vesměs solidně vyjel (jede se tam po asfaltu). V pětikilometrovém závěrečném stoupání na Váhu jsem začal překvapivě i stahovat skupinku přede mnou.  No a v posledním sjezdu jsem se do toho pustil tak, že jsem předjel nějakých sedm jezdců. Na blátě a a v prudkém kopci jsem do toho dával poslední zbytky sil. Celou cestu se mi vyhýbaly technické problémy. No nebyly by to Sudety, abych něco nechytil. Tentokráte až v samotném závěru, ale přece: při najetí z terénu na asfaltku mi na víku kanálu přes silnici praskla ne duše, ale rovnou plášť. Rána to byla skoro jako ta startovní a měl jsem co dělat, abych to v rychlosti kolem 50 km/h ukočíroval. Opravovat nešlo, tlačit se mi ten závěrečný kilometr fakt nechtělo, a tak jsem to dospurtoval jen na ráfku, přičemž plášť házel zadním kolem do stran a dělal celkem solidní kravál. Hnedle jsem měl publikum na své straně a všichni se mohli utleskat. Kluci co jsem předjel mi to až na dva v posledních stovkách metrů oplatili, ale alespoň mě litovali. Jenže mě už to bylo fuk, hlavně že jsem ty svoje páté a podceněné Sudety ve zdraví ujel i tentokráte. Výsledky Čas jsem na trati strávil delší než je šichta v Kolbence a k 8 a půl hodinám jsem přidal přes 6 minut přesčasu. To stačilo na 215. flek, 15 míst za souputníkem Pepou, který mi nakonec nadělil pět minut. To vítězný Tomáš Okrouhlík byl štědřejší – časem 5:31:04 toho nadělil dost a dost úplně všem. Tomáš prozradil, že Sudety jel před deseti lety coby svůj vůbec první závod a od té doby je chtěl vyhrát. Medailí už získal dost, i na Rallye, ale zlatý byl až letos. Druhý dojel Tomáš Trunschka (5:33:47) , třetí byl Oldřich Hakl (5:39:25). Oldřich však zvítězil celkově v Českém poháru. Čtvrtý pak byl Lukáš Vlach a pátý dojel můj oblíbenec z Bikechallenge Mario Nebesář. Letos dlouhou trasu dokončilo 15 udatných žen. Mezi nimi kralovala jako ostatně celý rok Barbora Radová (6:57:00), druhá byla Lucia Čuříková (7:21:40), třetí skončila Pavla Nováková (7:46:21), bramborová medaile zbyla na několikanásobnou vítězku, nestárnoucí Lídu Damkovou. Letošní vítězka silničních Sudet, Jana Kábrtová, dojela 5. V součtu obou závodů však suveréně kralovala, takže společně s Alešem Kestlerem (3. na silnici, 7. v MTB) získali titul Sudetoman (nebo Sudetolady či Sudetomanka?). Krátkou 63 km trať vyhrál Michal Vlček (2:31:41) před juniorem Markem Rauchfussem (2:32:13), který dojel z přeraženým zápěstím. Třetí skončil další junior - Pavel Stőhr (2:34:00). Na nejkratší trati zvítězil broumovský Matěj Hejnyš (1:27:59).Podrobné výsledky naleznete na www.sportis.cz A na závěr pár postřehů a klepů Nejšťastnější byl asi výherce první ceny v tombole  Nejostřeji prý dala Hvězdu jediná bajkerka, která si troufla.  Eva Syslová z CK Kučera Znojmo to pustila rovnou za nosem a ustála to. Slušný výkon tam předvedl i Jirka Kraus na singspeedu s pevnou vidlí. Nejšílenější však patrně byl Honza Šplíchal, který sjel Hvězdu na silničním favoritu. Ten to sice nevydržel (prasklý rám), ale Honza závod dokončil po svých za slušných 10:44:51 Podobně s kolem dopadnul Jirka Kříž z Lannutti Most – potkal se ve sjezdu s běžící srnkou a karbonového Epica měl rázem na dva kusy. Jak prozradil na stupních vítězů vysmátý Tomáš Trunschka (člen teamu), srnka se ani neomluvila a zmizela v lese. Smůla potkala i mého kamaráda Honzu Háchu (díky mně už je z něho fakt mediální hvězda): tomu se podařilo na 55. km (někde u Hřebenu stěn) zlomit přehazovačku, dalších 20 km jel tedy singlespeed. Na občerstvovačce v Machově mu v servisu skoro kompletně obměnili převody a řazení = bowden, lanko, řetěz a přehazovačku. Po dalších 5 km (stoupání na nejvyšší místo Bor) se mu přehazka rozpadla… a pak ještě dvakrát. Ale jinak prý dobrý (=10:13:18). Před takovým odhodláním dokončit smekám. Tak tohle všechno a možná ještě víc je možné zažít na Sudetech a patrně jenom tam ;-) text a foto: Pavel Macháček

Diskusní fórum pro: "Rallye Sudety, opět ujety"

Názor Autor Datum a čas
RE: Rallye Sudety, o... 18. 9. 2007, 16:34
RE: Rallye Sudety, opět ujety
Kucii, dobrý! Pěkná reportáž, četlo se to jedna radost.

Související články

Žádné související články

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |