Pražská 50 proti větru
18.9.2007 10:27
Přiznám se, že na tento závod jsem se moc netěšila. Poslední měsíc jsem kromě závodu Day by Night neseděla na kole a zatím čtrnáctidenní vlastnictví štěněte se ukazuje jako dost vyčerpávající – jsem permanentně nevyspalá (ale jinak je to moje sluníčko!).
Na závod jsem četla poměrně dost kritik, jako že není dostatečně atraktivní a že za to startovné ani nestojí. A mě osobně trochu zklamaly webové stránky závodu. Navíc dosavadní počasí v září také nebylo nic moc, ani jsem nevěděla, co od soboty čekat a jak se obléknout.
Ale tady už mohu přejít z negativismu na optimismus. I když se po obloze honily mraky, počasí nakonec vyšlo parádně – nespadla ani kapka a průměrná teplota byla příjemných 16 stupňů. Ještě ten vítr mohl foukat trochu méně a občas taky do zad...
Jak se mi do závodu moc nechtělo, podcenila jsem i přípravu – respektive zapomněla jsem na základní věci. Na start do Dejvic jsem přijela bez jídla, s měkkýma kolama a suchým nepromazaným řetězem. Ale stejně jako počasí, i toto se v dobré obrátilo. Při prezentaci jsem dostala gel a u stánku Meridy mi ochotně zapůjčili pumpičku i olej na řetěz. A navíc jsem zjistila, že díky svému startovnímu číslu mám nárok na první vlnu (čísla do 250). To se mi ještě nestalo, svými výkony bych si nikdy první vlnu nevyjela.
Povídáním jsme příjemně strávili zbývající čas do startu a v deset se vyrazilo. O výhodu první vlny jsem přišla asi po dvěstě metrech, převalilo se přede mne kde co.Jely se pěkný kule a navíc do kopce, a to rovnou dva kilometry. A po sjezdíku následoval kopec druhý a třetí. Byly to docela stojky, byť po asfaltu a já se snažila točit těžší převody, aby mě nepředjeli úplně všichni. Ovšem dosáhla jsem tím jen tepovky 198, což je můj dosavadní rekord. Překvapila mě cyklokrosová vložka, když jsme museli vystoupat po schodech. Tam jsem se alespoň trochu vydýchala, neboť se tvořila fronta. Asfaltu bylo na trati hodně, občas byl proložen polními či štěrkovými cestami. Těch lesních bylo spíše minimum.
Po deseti kilometrech a 300 výškových metrech jsem toho měla docela dost, tréninkový výpadek se ukázal v plné kráse, nemohla jsem popadnout dech. Přemýšlela jsem, jak moc velká ostuda bude, když to vzdám... Ale usnesla jsem se, že asi dost, tak jsem jela dál. Překvapivě kolem 15. km jsem se nějak dostala do tempa a zbytek závodu se mi jelo výborně (asi to bylo i tím, že už tam nebyly kopce - celkové převýšení bylo jen 775 metrů).
Najednou mě to začalo strašně bavit, a tak jsem se snažila zrychlovat a předjíždět. Jediné, co bylo opravdu nepříjemné, bylo to, že na polích a všech otevřených úsecích (což bylo skoro všude) to pěkně (teda vlastně nepěkně) foukalo. Jízda na samotku byla vyčerpávající a tak jsem se pořád za někým schovávala v háku a „přeskakovala“ vždy na rychlejšího jezdce, který nás zrovna předjížděl. To fungovalo docela pěkně. Trať mezi desátým a dvacátým kilometrem byla v podstatě rovinatá, takže se tam jelo dost rychle.
Od 22. kilometru to začalo opět stoupat – sice mírně, ale za to celých deset kilometrů. Zpestřením byl brod na 27. kilometru, kteří někteří projíždeli a někteří včetně mě (zase takové teplo nebylo) přebíhali po mostíku. Asi kilometr za ním nás čekala jediná občerstvovačka v závodě. Nefungovala samoobslužně, ale tím způsobem, že se postupně projíždělo kolem tří „čerpacích stanic“, kde se dal natankovat ionťák, banán a tatranka a to vložením do ruky. Nebylo tedy vůbec nutné zastavovat. Za jízdy jsem půl ionťáku vypila a druhou polovinou se polila a dvakrát jsem kousla do banánu – měla jsem nějak staženej žaludek.
Sil jsem však pořád měla dost, a tak opět začal pokus o sjíždění jezdců přede mnou. V průběhu celého závodu jsem jich předjela dost, některé i několikrát. Jela jsem totiž skoro pořád v asi 20-30 členné skupině, která se různě roztahovala, a ve které jsme se neustále vzájemně předjížděli. Já pro mě nečekaně získala nejvíce skalpů ve stoupáních. Naopak ve sjezdech mi to moc nešlo, sice nebyly ani trochu technicky náročné, byly poměrně úzké a protože všude kolem bylo pořád hodně lidí, zdálo se mi předjíždění riskantní. Někteří jedinci do toho však pro mě trochu nepochopitelně řezali hlava nehlava, a to i přesto, že se bojovalo o zadní pozice... naštěstí k žádnému zranění nedošlo. Ale defektů jsem po cestě viděla hodně.
Posledních dvacet kilometrů mi přišlo poměrně jednoduchých – bylo tam jen jedno stoupání na 35. km, jinak rovinka a sjezdy. Dest kilometrů před cílem jsem si dala gel a jela jsem, co to dá, tedy na své maximum. Proto mě nemile překvapila stojka v lese kousek do cíle – vůbec jsem ji nečekala a moc sil mi na ní nezbylo. Plazila jsem se tam na kašpara a braly mě křeče do stehen. Někteří lidé tam i tlačili, ti na tom byli asi hůř, což mě uklidňovalo, i když jsme se pohybovali stejně rychle. No a pak už to byl až do cíle sjezd po asfaltu... ani jsem nemohla uvěřit, že už to mám za sebou, byla jsem ještě nějaká napumpovaná. Čas 2:29 mě mile překvapil, myslela jsem, že výsledek bude mnohem horší.
A vůbec mohu říct, že sobotní den postupně rozptýlil všechny moje pochybnosti: až na prvních deset kilometrů se mi jelo skvěle, můj nový karbonový Superior je opravdu „chrtí“ stroj a takovýto typ závodu mu dokonale seděl (jediný slabší článek na tomto kole byl jeho jezdec), počasí bylo pro závod ideální (nakonec jsem jela v krátkých rukávech), trasa byla dobře značená, křižovatky výborně zajištěné a i celkově se mi líbila, pokecala jsem se spoustou fajn lidí, v cíli si dala výborné švestkové knedlíky, no a 7. místo v kategorii (z 26) mi na moji bídnou kondici přišlo skoro až moc dobré!
Nejrychleji zdolal trať Michal Bubílek a stačila mu na to pouhá 1:39!
Andrea Barešová