Závod vše v jednom = první + pražský + zimní + MTB + maratón
15.2.2008 13:10
Je ráno, tedy spíše dopoledne, sobota 9.2. Slunce svítí. Zimní MTB maraton je jistě hodně netradiční a zajímavý nápad. Pan Landa, zakladatel a ředitel pražského závodu z Dejvic na Okoř a zpět, s ním letos slavil u bikerů úspěch už pošesté.
Rekordní počet více než 260 závodníků na startu svědčí o zvyšující se oblibě. V propagaci i v zajištění závodu je vidět průběžné zlepšování, a tak přestože ani tentokráte nepanovalo zrovna zimní počasí, lze říci, že se závod vydařil. Ale dost obecného popisování, pojďme na místo činu.
V Bechyňově ulici v areálu ČVUT stojí větší než malý počet policistů a omezují dopravu tak, aby byla volná půlka ulice u studentské menzy, kde bude probíhat start i finiš. Pražáci i mimopražští se sjíždějí především auty. Před menzou jsou dva skládací stolky, kde probíhá blesková prezentace předem přihlášených – nafasuji číslo, tašku s tričkem, můžu si nabrat výrobky od Nutrendu a ochutnat bonbonky s logem zdejší městské části. Kolem stolků stepuje ukecaný moderátor a neúnavně komentuje, kde co, snaží se zlepšovat náladu a minimálně u mě se mu daří navýšit i předstartovní napětí. Vždyť závod jsem nejel čtvrt roku – takže se jdu raději trochu protáhnout do kopce kolem stadionu Dukly a pak šup na start.
Start a úvodní kopce
Je půl jedenácté a startovní koridor je plný. Po neodmyslitelných proslovech, které mají patrně ukolébat pozornost startujících, nás probírá výstřel a vrháme se vpřed. Nejnebezpečnější část závodu byla hned po startu. Heslem je nespadnout v chumlu najíždějícího do prudké levotočivé zatáčky před táhlým kopcem. Podařilo se, přestože přibrzdit jsem musel pořádně.
Pak už je to známá písnička. Tři kopce za sebou oddělují zrno od plev. Já jsem někde mezi. Po týdnu plném tréninků se mi jede velice dobře, ale síla trochu chybí. Vše tradičně napravuji ve sjezdech. Ty si fakt užívám. V kopcích se držím, tepy jsou velmi, velmi vysoké, jede se mi kupodivu pocitově opravdu dobře.
Rovinky, druhý dech a první defekt
Za Horoměřicemi následuje kopec na asfaltu. Ten mě stál hodně sil, ale chytám se do háku. Překvapivě ztrácím po nájezdu na polní cestu, kde mě v druhé koleji po traktorech předjíždí snad pět bikerů a dokonce dvě cyklistky. Na asfaltce za Velkými Přílepy to tempařským způsobem napravuji a přece jenom se rozjíždím. Chytám druhý dech a za Noutonicemi začínám skupinku dokonce v protivětru tahat.
Jenže najednou cítím, jak se pode mnou v zatáčce kolo divně vlní. Seskakuji a obava se potvrzuje – zadní kolo je výrazně měkčí než bylo na startu. Nikde nic nesyčí, chytám se bláhové naděje, že třeba to jen jednorázově unikl vzduch ventilkem a zkouším jet dál. Po dalším kilometru uznávám, že to nemá cenu. Na ráfku sice ještě nejedu, ale plášť je opět výrazně měkčí. Výměna duše mi zabírá dvanáct minut. Po čtyřech minutách mě míjí kamarád Cyril, který se překvapivě velmi slušně drží ve skupině švihařů. Dochází mi síly při pumpování. Nucené zastávky využívám i reportážně – dělám pár fotek projíždějících. Ještě pár trhaných tahů pumpou, nasadit kolo a tradá dobývat ztracené pozice.
Průjezd brodem, občerstvení
Po mohutném propadu v pořadí, kdy mě většina startujících předjela, si mezi těmi pomalejšími závod spíše užívám. Předjíždění mě ani příliš námahy nestojí, sluníčko svítí, krajina je hezká … musím se silou motivovat a hecovat, abych se opět dostal do tempa. K tomu mi měl pomoct i průjezd brodem, do kterého jsem se pustil na rozdíl od snad všech ostatních. Cožpak o to, rozvodněným potokem kousek před Okoří jsem se statečně probil, ale vlhko v botech mě náladu moc nezvedá, spíše si spílám do idiotů.
Na hradě Okoři světla už nehoří…
… za to tam je jediná občerstvovačka. Občerstvení po necelých 20 kilometrech přerušených spravováním opravdu nepotřebuji. Je mi však líto snaživých pořadatelů, a tak si aspoň beru teplý ionťák, v klídku zastavuji a zvěčňuji panorama občerstvovačky na hřišti s impozantním pozadím zříceniny.
Znovu v tempu a znovu defekt
Následují víceméně rovinaté přejezdy otevřenou krajinou mezi poli, kde je největším problémem vítr a pro majitele neodpružených kol (jelo i pár trekařů) výmoly a bahno na polních cestách necestách. Postupně se propracovávám vpřed a svižně předjíždím slušnou řádku závodníků a závodnic. Míjíme Tuchoměřice a blížíme se k letišti. Ve stoupání u Horní Kopaniny znovu vjíždíme do lesa, následuje singltrek, krátký výběh menší hráze a stoupáme lesní stezkou, kde se mi dobře předjíždí.
Dávám fest, ale najednou se mi protočí nohy naprázdno. Předjíždění je krutě přerušeno přetržením řetězu. Náhle, bez nějakého varování. Je to k vzteku, ale na tomhle závodě se stejně spíše jedu protáhnout, takže bez většího brblání vytahuji nýtovačku a dokonce nacházím rychlospojku, kterými jsem se vloni předzásobil po dvou přetrženích při Králi Šumavy.
Trochu jsem si zanýtoval, párkrát se mi z chvějících se rukou řetěz vysmekl, ale zvládnul jsem to celkem v klidu. Oprava i tak zabrala šest minut. Ještě pár snímečků šťastnějších projíždějících a jede se dál.
Hravý závěr, výsledky a vyhlášení
Zbývající trasa kolem Ruzyně, Nebušic a napříč Šáreckým údolím patří k techničtějším a zajímavějším úsekům. Zejména sjezdíky na dno Šáreckého údolí jsem si vychutnával. Díky široké přední pneumatice s hrubým vzorkem a slušně fungujícím hydraulikám jsem si mohl dovolit jet výrazně rychleji než ostatní, kteří jeli na můj vkus až příliš opatrně. Blátíčko sice občas bylo, ale to je právě ta výzva a smyk zažene nudu mezi turisty hluboko v druhé půlce startovního pole.
To už však vidím prudké a táhlé závěrečné stoupání po lesní pěšině k Hanspaulským vilkám na obzoru. Poslední šance jak se trochu posunout vpřed v pořadí. Celkem se daří, předjíždím všechny, které mám na dohled. Odolala jen jedna cyklistka, tu si vychutnávám v následném sjezdíku dolů k cíli.
Ještě před cílem objet menší obchvat Kolejní ulicí a za skromného potlesku projíždím cílem. Tam už na mě čeká Carda, spokojen, že mě poprvé udolal. Já jsem zase spokojen, že se mám na co vymluvit, protože dneska z něho šel strach a podávat nějaké mimořádné výkony se mi vlastně nějak nechtělo.
Vypínám cykloměřák a jsem překvapen, průměrná tepovka těsně pod 130 za minutu svědčí o hodně tréninkovém tempu. Prostě jsem si závod užil, ujet 38 km v ne příliš náročném terénu za 2:11:20 není nic mimořádného – v tomto případě to stačilo na 164 místo. To vítězný Thomas Nicke z DDR se jináč snažil – závod proletěl v novém traťovém rekordu 1:23:16 a těsně za sebou nechal ostříleného Martina Horáka a ještě ostřílenějšího Milana Špolce (ročník 1959). Ženám vévodila Ivana Loubková (1:37:54) před Dagmar Svěrákovou a Barbarou Hanušovou.
Vyhlašování bylo důstojné, ale dlouhé – vyhodnocování a dekorování 13 kategorií se protáhne. Obdiv si u mě získal především tým ČATHS (Česká asociace tělesně handikepovaných sportovců) a to nejen díky předvedenému výkonu, ale také utrousenými vtípky Jirky Ježka (13. celkově). Nejprve litoval Jirku Chybu, že lépe skončit nemohl, neboť jel v týmu s mrzáky, a potom odůvodnil svoji náklonnost k cyklistice tím, že v běhu kariéru neudělá, neboť by se mu protéza bořila do bláta. Prostě, když to máš rád, není co řešit. A vo tom to je, ou jé!
Pavel Macháčekwww.bigbajk.cz