Dobře, že jsem s volbou počkal až do dne D. V pátek a v noci na sobotu 17. května, kdy se konal Letech u Prahy závod Giro Trans Brdy 2008, totiž přišly avizované deště, které přece jen trochu původně tvrdý a suchý povrch pozměnily.
Zase jsem se ráno po probuzení rozhodoval, zda po ose, nebo vlakem. Zvítězil vlak, a tak dvacet minut před ukončením registrace vystupujeme i s koly v Řevnicích. V Letech nás již čekala osádka „hasičárny“ s taškami plnými tiskovin, čísly a ponožkami. Nikde žádné čekání a všechno v pohodě.
Maličko jsme laborovali s uchycením čipů na přední vidlici. Po uložení batohů do úschovny se jedeme trochu protáhnout za řeku do prvního stoupání. Počasí i teplota je přímo ideální. A tak dobře naložen zajíždím do koridoru pro první vlnu, tentokrát to bylo zaslouženě, a sice za loňský vydřený výsledek. Po poslední zkušenosti z Orlíku je to tady něco úplně jiného. Nikdo na nikoho nešpulí svaly a nevede chytré řeči, dokonce ani v první vlně. Letos přijelo 400 závodníků a závodnic, všichni se těší na 62 kiláků krásnou přírodou, cestou necestou. Je pravé poledne, ještě pár pokynů od pořadatelů stran způsobu případného odhazování obalů od životabudičů a jde se na to.
Nejdříve přes Berounku a již je tu zahřívácích pět kiláků pěkně až nahoru na hřeben hor Brdy. Tepovku si už nějakou dobu neměřím, a tak se spíš držím ostatních. Tempo mi vyhovuje a cesta pěkně ubíhá. Deště nestačily stezky ani moc rozmočit, je to tak akorát. Alespoň se nepráší. Po šutrácích a kořenech je na Stožci první občerstvovačka a po ní dlouhý asfaltový sjezd. Nečekaná odbočka do lesa je po zkušenostech z předminulého ročníku velmi dobře zajištěná, zrovna tak i ostatní krizová místa na trase. V lesích pod Kuchyňkou si alespoň letmo všimnu nádherných skalek a suťovišť. Doufám, že i tohle může být inspirace pro ostatní vyrazit do těchto míst, třeba i jinak než závodně. Snad jediná nevýhoda Brd jsou hospody situované v podhůří. Lenoši však mohou na několika místech dovézt kola až na hřeben autem a vydat se na vyjížďku odpočatí.
Já už teda odpočatý nejsem, na Babku jsem se vyšplhal sice ještě v pohodě, ale dál už to bude jen a jen těžší. Tady se závod dostává do druhé svěží poloviny a my se začínáme drbat po jižních svazích nahoru a dolů. Dnes jsem vyměnil jonťák v „kejmlu“ za siný čaj maté, možná je to jenom otázka psychiky, ale řekl bych, že tenhle jihoamerický doping funguje dobře. Rozhodně teda v kombinaci s tabletkami od Enervitu. Žádné další drogy kromě endorfinu a adrenalinu jsem nepoužil. Posledně jmenované se mi vyplavovaly do těla v množství větším než malém přesně podle charakteru trati.
Jede se mi výborně a pořád se držím v dohledu jezdců kolem sebe. Trasu jsem již několikrát popisoval v jiných reportech. Každému ji však mohu doporučit. Je celoročně značená i sjízdná. Možná jen někdy v zimě jsou lepším vybavením lyže. Rozhodně je druhá půlka daleko pestřejší včetně klasických stoupání na druhou občerstvovačku a za Halouny.
Poslední, co ještě v té euforii vnímám, jsou sjezdy po úbočí nad Řevnicemi. Sláva, jsme zase zpátky u Berounky. Tady mne vždycky kousne křeč při výběhu schůdků na most. Poslední kilák v klidném tempu a je z toho 112 místo. Příště to bude zase první grupa na startu.
Náves v Letech je přesně tak velká, aby se všechno vešlo na jedno místo. Vládne tam pohoda, mechanici neúnavně kontrolují předložené stroje, jídlo z boxů je bez fronty. Sportovci, děti i psi se povalují po trávníku a užívají si pozdního odpoledne. Pořadatelé dokonce dokázali odklonit průtrž mračen, která spadla jen několik kilometrů níže po proudu Berounky. Pomalu se schyluje k vyhlášení výsledků. To je již tradičně svižné a zrovna tak tombola. Potom již zazní poděkování pořadatelům a jejich pomocníkům a je konec. Zbývá už jenom společně s Forestem Gumpem říct: Byl to můj nejvíc nejlepší letošní závod.
















