Ráno jsme poprvé v životě nasedli na tandem a vyjeli na 17-ti kilometrovou rozjížďku na start. Sedět v zadu na tandemu je zvláštní, žádné brzdy, řazení ani řidítkama točit nelze(teda nám to šlo, ale tím pádem se točilo i sedlo pod Jindrou :). Před startem jsme zjistili, že jsme jediný tandem na dlouhé (63 km/1600m)... hurá, když dojedeme, tak vyhrajeme! Při startu jsme se řadili na konec, jeli jsme na pohodu (taky nám ještě moc nešlo nasedání).
Začátek trasy po silnici pak obrátka doprava a lesní cestou k Libínu. Šlapalo se nám dobře, jen místy prověřilo pár kořenů a kamenů jak pevně sedíme. Z rozhledny nás čekal sjezd, chvíli po zpevněné cestě a pak v propozicích uvedená "one men" stezka. Já toho tedy moc ze své pozice neviděla ale to málo stačilo. Sjezd lesem, kořeny, kameny...nu snad to přežijeme...Po prvních metrech sjezdíku dostala moje levá klika náraz od kamene,noha vylétla z nášlapu, kolo se dostalo do poněkud nekontrolovatelného stavu....(a já v tu chvíli měla jediné přání „ať už to skončí“). Díky Jindrovým pilotním dovednostem jsme se i v té rychlosti nenapíchli na strom a v pořádku vyjeli na asfaltku v Rohanově. Tam jsme zjistili, že klika je ohnutá a moje noha opisovala při šlapání i kruh do strany.“Tak honem na občerstvovačku, tam to snad nějak zpravíme“.
Po poněkud delší době než říkali pořadatelé na křižovatce, jsme dojeli občerstvovačku. Nejdřív jsem si zkoušela hrát na opraváře a se sekyrkou v ruce (kladivo neměli) jsem se snažila silou kliku narovnat... ale ani o milimetr. Nakonec nám pomohl místní pán a s pomocí kleští a palice kliku narovnal. Mezitím nás dojel tandem z krátké trasy (42km/720m), tak jsem si ho vyblejskli a honem na trasu.
Prodloužení dlouhé trasy k druhé občerstvovačce vedlo lesem, většinou po zpevněné cestě, dva prudké výjezdy přes kořeny a kameny. Na druhé občerstvovačce nás informovali, že už to bude „jen“ po zpevněné cestě do kopce, pak rovina a závěrečný sjezd, který už známe. Nu realita byla jiná, čekal nás ještě poměrně dlouhý singl na kopci u Libína i s padlými kmeny. Docela jsem si oddechla, když jsme byli zase na široké lesní cestě. Sjezd po stejné cestě jako ráno nahoru byl pěkný, zkazil nám ho jen „defekt“ blatníku, jenž se nacpal do zadního kola a zasekl ho. Nechápu jak že jsme neskončili v takové rychlosti na zemi..Jindra blatník vytáhl z kola a jeli jsme dál.
V cíli nás čekal potlesk, že jsme vůbec dojeli:) Vystáli jsme si frontu na jídlo (nu těstoviny za moc nestály a k nim jsem až po druhé prosbě dostala malou vidličku na hranolky) a usedli za zpěvu místního umělce ke stolu. Následovalo představení na u rampě a vyhlášení vítězů. Závod byl dle mého názoru povedený, trasa pěkná, dobře zanačená, pořadatelé ochotní, organizace fungovala...Jen jídlo nebylo nic moc a zpěv nás všechny trochu tahal za uši....
text: Jitka Slabá
foto: Jindra Volný
















