Vyjelo se z náměstí za zaváděcím vozem a balík nabral hned slušnou rychlost. Všichni makají a předhání se. Netrvá dlouho a najíždí se na pořádný stoupák. To je vždycky moje smrt. Tepovka leze nahoru, motá se mi hlava a gumovatí nohy. Hodinky sice ukazovaly tep přes 180, ale stejně mi to je při morbidní obezitě k ničemu. V kopci je každé kilo navíc průšvih a tenhle první kopec měl snad 15 kiláků. Někteří dobrodruzi z řad amatérů dokázali jet do toho krpálu s takovým nasazením, jako by byla do něj vypsaná prémie a závod měl nahoře končit. Zvuky, které u toho vydávali ale rozhodně nesvědčily o jejich dobré kondici. Podobné zvuky totiž znám ze seriálu "doktor House" a obvykle předcházejí infarktu myokardu. Jeden postarší chlapík dokonce zrudl v obličeji na takovou barvu, jakou jsem na živém člověku ještě nikdy neviděla. Divím se, že vůbec přežil. 
Netrvalo dlouho a už za sebou slyším zvuky motoru. Otáčím se a je to čtyřkolka, která uzavírá závod. Těch pár málo závodníků, kteří byli za mnou a nebyli na rozdíl ode mě zvyklí na doprovod pořadatele, to vyplašilo a razantně přidali na tempu. Rázem jsem měla tu čest a ocitla se poslední já. Ten zvuk mě rozčiloval. Není nic horšího a potupnějšího, než když vás doprovází takovýhle monstrum až do cíle. A tak jsem zkusila mávnout rukou, ať jede napřed a uhnula ze stopy. Ono to skutečně vyšlo, čtyřkolka odjela.
Moje chvíle přichází po 15 km, nadšení ze startu a vitalita opouští v zadních řadách mnoho účastníků, zejména těch, co pojali první kopec jako časovku. Já mám poctivě natrénováno a to je znát. Začínám předjíždět. Na trase dojíždím už třetího člověka z týmu Kebek B, na kterého bych loni ani omylem neměla. Říkal, že mu cvrnkají křeče do nohou. Chtěla jsem ho za každou cenu porazit, a tak jsem ho s výrazem hráče pokeru nabádala, aby si zvolnil a že nejlepší by bylo z kola slézt úplně a udělat strečink. A vůbec, ať to raději zabalí, protože jde přeci o jeho zdraví. Blafovala jsem, ale finta nezabrala. Po závodě mi oznámil Kebek B, že se mnou končí.
Závod měl dvě tratě 80 km a 50 km, které se na konci závodu spojovaly. Tam mě začali předjíždět borci z dlouhé, kteří dokončovali. Myslím, že ze mě neměli zrovna radost, když jsem jim blokovala průjezd. Při asfaltovém sjezdu jsem jim ale ukázala, jak se sjíždí kopce u nás v rodině. Tým závodních chrtů byl seřazen do formace a ve vláčku šlapali po silnici z kopce. Já jsem zaujala výletní posed a s přehledem je přefrčela. Tady je vidět, že aspoň k něčemu je dobrá váha urostlého bikera.Do cíle jsem dojela nakonec v čase 3,5 hodin a myslím, že jsem s výsledkem spokojená s ohledem na svoji výkonnost a váhu. Na vyhlášení se čekalo několik hodin, dlouhé chvíle krátil jakýsi chlapík, co předváděl exhibici na malém kole. Odpozorovala jsem od něj pár triků, které, až uzavřu životní pojistku, určitě vyzkouším.
Jinak na 50 km trase trať byla dobře značená, ale lidi z dlouhé si stěžovali na velmi špatné značení, protože několikrát zbloudili. Shromaždiště na start bylo na náměstí, asi kilák od prezentace. Nebyly tam kadiboudy. Restaurace na náměstí dělaly drahoty a nechtěly nás moc pouštět na své WC. Nebylo, kde pořádně vypustit žumpu. Navrhuji do budoucna předjednat s restauracemi možnost využití jejich sociálního zařízení.Trať se mi líbila, byla dobře nachystaná a zabezpečená, brod byl vyčištěný, že byl bez problémů průjezdný. Občerstvovačky mi chutnaly a jídlo v cíli jakbysmet. Prvně se mi podařilo i navštívit VIP stan, kde sem se pěkně docvakala.
Lucie Pouchová
foto: Václav Křížek, www.dvfoto.nolimit.cz,
Jitka Slabá
















