Mám půlhodiny do startu a vydávám se trochu probrázdit ulice Berouna a taky prozkoumat ten věhlasný brod, který bude na trati poslední překážkou před vjezdem do cíle. No je opravdu zajímavý, 68 m na délku, u pravého břehu vody skoro po kolena a ne právě malé kameny. Bude legrace…
Devadesátka závodníků na startu dlouhé trasy (78 km) není moc a hlavním favoritem na vítězství je samozřejmě Jan Hruška, který si přijel pro prize money. Budiž mu tedy přáno, když má takovou formu. V 11.30h start a na nic se nečeká a jede se svižně. Hned za městem začínáme stoupat po silnici na Zdejcinu, po 2,5 km sjíždíme do terénu a stoupání pokračuje po jakémsi kačírku, kde máte pocit, že vám někdo ta kola snad drží. Pole už se dávno roztrhalo podle výkonnosti a po 5 km celkem náročného stoupání jsme nahoře. Za Zdejcinou nájezd na polní cestu a snad trošku oddych, jenže přede mnou se jedou docela kule, takže se držím ve čtyrčlenné skupince a pálíme to čtyřicítkou a v následujícím sjezdu do Stradonic šedesátkou. Ajaj, nepříjemný drop a prudká levá a vidím tam tři borce, jak se válejí po zemi – jeden nalevo a dva napravo v kukuřici. Tak tady to muselo bolet. Později se dozvídám, že jednoho musela odvézt záchranka do nemocnice, tak snad bude OK. Za Stradonicemi trasa kopíruje Berounku po luční stezce, kde to dost drncá. Blížíme se do Nižboru a hle - malé překvápko. Před mostem technický výběh s kolem, krátký, ale pěkně prudký. Nějak mě to zaskočilo a než se vydrápu nahoru, skupinku, ze které jsem se ve Stradonicích odpoutal, mám zase v patách. V Nižboru přejedeme most a po odbočce najíždíme do lesa do dlouhého táhlého stoupání na Chýňavu. Je to ale stoupání, které mi vyhovuje, po většině s rovnoměrným sklonem, které se dá jet tempově v rytmu. Ze skupinky odjíždíme dva a jak se kopec ke konci utahuje, nahoru už po 6 km dřiny vyjíždím sám. Je to zvláštní, na silničce jsem v kopcích bez šancí a všichni mi ujíždějí, ale na bajku mám většinou ve skupině jezdců mé výkonnosti navrch. Tenhle jev jsem pozoroval už dávno, ale pořád si ho neumím nějak racionálně vysvětlit. Zase mám ale rezervy ve sjezdech, kde to všichni strašně perou…
Nahoře v Chýňavě dojíždím bajkera na Giantu a prakticky spolu jedeme dalších 25 km. Je tu bufet, jako vždy popadnu kelímek, krátce mrknu na ženu a pak pádíme dál mezi poli. Následuje trocha asfaltu v Libečově a za ním začínají techničtější úseky na kořenech a kamení. Tohle nemám rád, ale v porovnání s Brdy je to procházka po pláži. Předjíždějí nás dva borci z toho smotku na začátku a mizí v dáli. Ve sjezdech je kolega na giantu trochu napřed, ale vždycky si ho zase docvaknu. Před obcí Lhotka zahýbáme ostře vlevo a začíná stoupání k rozhledně, zakončené brutální 50m stojkou. Ani se jí nesnažím celou vyjet, na machrování síly nemám, takže většinu tlačím. Nahoře je nápojový bufet a měří se mezičas, horská prémie na 463m za 463,- Kč se nás netýká.
Kolega staví na pití, já se sám pouštím dolů pěkným fofrem lesní cestou k silnici, tu křižuju za asistence policie a mydlím to dál technickým, ale přesto rychlým sjezdem na cestu, která nás přivede do Vráže. Ano nás, protože gianťák má ve sjezdech navrch a už je zase za mnou. Napojíme se na silnici a po přejezdu dálnice se hrabeme po asfaltu do osady Záhrabská, končí to tady zase pěkným zalamovákem. Zaujal mne nápis na silnici „smrt Švédům“, ale protože z hokeje mám dávnou přezdívku Švéd, trochu mě vytočil. Až ve druhém kole mi pak došlo, co by vlastně asi mohl znamenat…
Tak tady už se to zlomí a super sjezd do Berouna je vážně lahůdka. Vychutnat si ho musí každý. Ve dvou se tedy přiřítíme po chodníku proti proudu Berounky k brodu a já připravuju kolegu na pěkný divadlo. Spousta lidí okolo, fotí, tleskají a povzbuzují, někdo se třeba i směje, když předtím viděl brodit profíka, byť silničáře. Snažit se jet 68 metrů širokou Berounku nemá vůbec cenu, takže hned po pár metrech sesedám a dopředu vymyšleným grifem beru kolo do levé ruky, ačkoli jsem pravák. Proud jde zprava a směr brodění je také kolmo doprava, proto tento úchop. I tak podklouznu na jednom z kamenů a udělám si pod kolenem díru tak na dva stehy, ze které mi celé další kolo teče pramínek krve.
Společně s kolegou se vyčvachtáme na břeh a hrabeme se na náměstí. Jsme v polovině závodu, první kolo za 1:46h je nic moc, to teda na 3:30h určitě nebude. Letos poprvé stavím na bufetu – tomu melounu jsem prostě neodolal. Rychle banán a tyčinku do kapsy, meloun do huby a hurá na další kolo, které vede po stejné trase, jako to první.
Při nájezdu do stoupání na Zdejcinu už je znát, že z nohou mizí síla a já točím o stupeň lehčí převody, než na začátku závodu. To ale všichni. Říkáme si, že teď se teprve ukáže, kdo má kolik sil a kdo to přepálil. Před námi na dohled už mne delší dobu rozčiluje kluk na Authoru v modrých trenkách, tak padla hláška, že „ho dáme“. No byl to zrovna jeden z těch, co přepálili, takže ho sjíždíme záhy. Pořád jedu s gianťákem, ale ten mi tradičně odjíždí ve sjezdu do Stradonic. To místo dole je fakt nebezpečné, protože jen co se tam přiženu, vidím ho vyjíždět z kukuřice a na cestě leží další jezdec, myslím že na černém Scottu. Že prý se mu taktak vyhnul…Dostáváme se za Nižborem na začátek toho dlouhého stoupání, které mi v prvním kole tak sedlo. Parťák hlásí, že ho nemá rád, že je nekonečné a tohle mi bylo výzvou k tomu, abych zkusil odjet. Dávám 44/21, později 44/24 a strojovým tempem (říkám tomu diesel tempo) jedu dopředu. Po pár minutách se otočím a kolegu za mnou už nevidím, tak tedy nástup vyšel až nečekaně dobře. V cíli mu nakonec dám 5 minut. Přijíždím osamocen na Chýňavu a jede se mi samotnému líp. Před závodem jsme se se ženou domluvili, že mi na bufetu při druhém průjezdu připraví plný bidon, protože jsem věděl, že na 1 litr to neujedu. Beru ho za jízdy a lepí se na mne borec v červeném dresu, který se tam přede mnou zastavil na občerstvovačce. Zkouší viset, drží se za mnou na dvacet metrů, ale za pár minut toho nechá.
Sakra, nějak mi to teď jede. Soustředím se na své tempo a dávám pozor, abych někde nehodil tlamu. Sice jsem zjevně pomalejší než v prvním kole, ale ostatní taky a o trochu víc. Na kořenech předjíždím dalšího závodníka, který byl pak na bedně do 18ti let a začínám míjet poslední jezdce z krátké tratě.
Na rozhlednu vyfuním na kašpárka a už nechci ani podat pití, naopak z bidonu třetinu ulívám, mám ho dost. Ve sjezdu k Vráži začíná pršet a okamžitě se tvoří klouzavé bahýnko. Brejle jdou dolů a nohy mám za chvilku pokryté bahnem, no tak aspoň mi ta krev přestane téct. Také se tam někdo přede mnou natáhl, jak mi hlásí jeden z pořadatelů v lesní zatáčce. Tak si říkám, že se teď bude bát a mohl bych ho docvaknout. A už ho vidím, jsem snad jednou tak rychlý jako on a v mžiku jdu přes něj.
Na asfaltu u Vráže jsem zase sám, nikde nikdo, „smrt Švédům“ mi naopak zvedá náladu a já mám dobrý pocit ze své jízdy ve druhém kole. Stojka v Záhrabské tak ani nějak nevadí. Ve sjezdu do Berouna předjíždím další 2 lidi, co se to bojí pustit, i když jeden je z krátké trati. K Berounce po asfaltu a po chodníku to peru co můžu, sjedu k brodu, kde už není tolik lidí, protože je vyhnal déšť a zkouším volit stopu víc vpravo. Zjišťuju ale, že je to jedno, kameny jsou všude. Zbývá 200 metrů na náměstí, v cíli jsem za 3:42:34 na 36. místě. Druhé kolo o 11 minut pomalejší, ale přesto lepší a posun o 5 míst dopředu.
Na dlouhé trati vyhrál dle očekávání Jan Hruška, který měl na třetího klubového kolegu Souška 21 minut (!), druhý dojel Jirka Hudeček s pětiminutovou ztrátou na vítěze. První kolo jeli spolu, ale pak mu bývalý profík z Gira někde nastoupil a bylo hotovo. Je jasné, že taky s technikou nemá problémy. Vyhlášení výsledků se, vzhledem k hrozícímu dalšímu dešti, odehrálo o 45 min. dřív a kdo hned zmizel, prohloupil, protože zbyla spousta jídla a to se pak rozdávalo zadarmo všem…gulášek, kuře, plněné knedlíky, koláčky, jablka a sušenky.
Celkově moc fajn akce, zajištěná výborně tak jako v Letech a ten brod hned tak někde nezažijete, takže za rok na viděnou v Berouně!
Pavel Polidar
















