Pak bráchovi začala dělat zadní brzda divné zvuky, podobné zvukům z filmu Jurský park, znělo to jako hýkání dinosaurů. Postupně mu brzda přestala brzdit úplně a byl odkázán jenom na přední, což bylo vzhledem k náročným sjezdům docela o hubu. Na zadním kole se mu udělala i pěkná vůle a jako by to nestačilo, mně prasknul řetěz. Nějaký čas jsme se věnovali opravám. S bráchovým kolem jsme nedokázali udělat nic.
Vydali jsme se dál po trase. Na jeden výjezd zhruba v půlce trati nikdy nezapomenu. Stoupalo se po balvanech. Některé byly napevno, většinou byly kameny volně. Vyšlapat na kole tenhle kopec bylo velkým dobrodružstvím. Několikrát jsem dostala ránu do pedálu. Sjezd co následoval, byl hotová jatka. Samý kámen, balvan a kořen. Brácha využil vedlejší stezku. Říkám mu něco v tom smyslu, že je to chytrý a rozumný. Najednou rána. Brácha zapíchnul přední kolo do pařezu, udělal salto, v letu se vyvlíkl z protézy, pahýlem se zabořil do země a řval. Myslela jsem, že je po něm. Celý se klepal, nemohl dýchat, řval bolestí a hrabal kolem sebe do hlíny. Nějakou dobu trvalo, než přišel k normálnějšímu vědomí a začal komunikovat. Na hrudníku měl velkou podlitinu. Udělal si první pomoc a vyrazilo se dál.
Po 40. km už jsme toho měli plné zuby. Už od začátku se jelo buď do kopce, (mimochodem některé z nich nešly ani vytlačit), nebo se jelo z kopce (a z kopce to bylo jak za trest - zlatý Malevil). Na 40. km byla poslední občerstvovačka, kousek za ní cedule s nápisem 10 km. Usoudili jsme, že je to do cíle 10 km. Brácha do sebe kopnul poslední šlehu a hrdinně vylil jeden bidon, aby odlehčil. Jenže zdejší míry nejspíš neodpovídají soustavě SI a jejich 10 km je našich 20 km.
Asi tak na 47. km vidíme na kraji lesa posed v plamenech. Brácha jakožto dobrovolný hasič z hasičského spolku Nové Jirny konal svoji povinnost. Jeli jsme k nejbližšímu stavení oznámit požár. Na zahradě byli dva Poláci a nechápali, co po nich chceme. Mluvili jsme na ně česky, anglicky, německy, sprostě, pantomimou a makatonem. S goralem se člověk domluví lépe než s Polákem. Brácha pak na ně volal "traktor", a ukazoval prstem. Poláci se na nás usmívali jako děti z rozvojových zemí, když jim turisté rozdávají suvenýry. Nemělo to cenu. Ale nakonec s traktorem vyjeli.
Naštěstí se tam přichomítl i mladší kluk na motorce, tak jsme mu ukazovali, ať někoho zavolá. Ten to pochopil hned. Brácha zamířil k ohni a začal jednat. Udusával trávu, aby se oheň nemohl tak snadno rozšířit a vylamoval okolní stromky. Posed se začal rozpadat a na zem padaly hořící trámy. Brácha začal intuitivně do plamenů močit. Já jsem si ze svého výcviku u dobrovolných hasičů vzpomněla jen na námořnický uzel, tak mě brácha v této akci pasoval na funkci zdravotníka. Vzhledem k tomu, že nebyli žádní ranění, to byla dobrá funkce. Zhruba po půl hodině přijelo k zásahu osobní civilní vozidlo a z něj vylezli 2 pupkáči. Neměli snahu cokoliv podnikat a romanticky se zahleděli na hořící hranici. Docela mi to připomnělo povídku od Šimka a Grosmana, když měli dobrovolní hasiči cvičení a cvičně si zapálili svoje město. Když se oheň rozhořel, vedoucí hasičů odvolal cvičení, s tím, že s tím nechtějí mít nic společného a město lehlo popelem. Oheň jsme předali "pověřeným osobám" a vydali se dokončit závod. Prostě v téhle zemi to všechno funguje jinak a ani bych se nedivila, kdyby les nakonec shořel, protože jsme žádné hasičské auto ani hodinu po oznámení neslyšeli.
Nabyli jsme dojmu, že to máme od místa požáru do cíle 3 km. Ale jeli jsme ještě 15 km a strávili na trati dalších 1,5 hodiny. Brácha totálně vyhořel, voda mu došla, protože naivně vylil ten bidon. Tlačili jsme sebemenší kopec. Brácha tlačil i z kopce, protože mu totálně přestalo brzdit kolo. Do posledního výjezdu jsem si držela bráchu asi 5 metrů za zády. Vím, že kdybych bráchovi ujela víc, slezl by a usedl by do trávy. Kdyby jel těsně za mnou, oznámil by mi, že už nemůže a že si na chvíli sedne do trávy. Znám ho. Říkal mi, že s ním přestala mluvit jeho prdel. Na chvíli jsem mu dovolila slézt. Když zase nasedl, vypustil ze sebe obrovského rozparovače. Moc jsem nebyla ráda, že sním prdel už zase mluví.
Do cíle se sjíždělo po lanové dráze. Kolo tam nešlo ani tlačit. Byl tam krátký úsek, kdy se muselo kolo před sebe házet napříč a na závěr asi metr schod. Nikdy nezapomenu, jak si tam brácha sedl a aby mu nepodjel zadek, chytl se malého stébla. Nezapomenu na ten obraz, jak sedí na svahu obrovská porce chlapa, v ruce svírá malý stvol a odmítá kamkoliv.
Na 55 km trase jsme strávili se všemi těmi dobrodružstvími něco přes 7 hodin. V cíli nás vítal člen naší posádky Mirek Pilát. Byl nepohyblivý, jelikož měl naražená žebra. Kdyby nás někdo viděl pohromadě, myslel by si, že jsme ze svazu českých invalidů.I když si dnes lepím na nohy mentolové náplasti, co jsme v Polsku fasovali a motá se mi hlava, musím říct, že trať se mi svoji náročností líbila a právem byla zařazena do série Marathon man. V čem ale vidím problém, Poláci opět nezvládli závod po organizační stránce. U výdeje startovních čísel byl ohromný zmatek. Všechny informace v polštině, všichni mluvili polsky. Bylo několik výdejen na startovní čísla a nikdo nechápal, co má dělat a kam má jít. Fronta vůbec neodsejpala. Pak byl problém, že u skoro každého závodníka byl špatně naprogramovaný chip a museli jsme do další fronty, nechat si upravit data. Na tuto informaci nás osobně upozornila výprava Paklisportu z Jabloného pod Ještědí.
Předpokládám, že ke spoustě zahraničním účastníkům, se tato informace vůbec nedostala. V čem ale vidím největší průšvih, je zajištění trati. Vím, že každý jede na vlastní nebezpečí. Ale i přesto by měl organizátor trať zajistit a na riziková místa někoho postavit. Stalo se mi, že jsem i třeba víc jak hodinu nenarazila na živého člověka. Tam v horách, kdyby se někomu něco stalo, tak se jen tak pomoci nedočká. Co ale musím pochválit, je značení tratě. Tak dobře čitelné značení, jsem ještě na žádném závodě neviděla. Co deset metrů, to výrazná značka. Tady odvedli pořadatelé opravdu kus práce.
Co ale zase zvorali, tak od hranic měl být příjezd na prezentaci značen. Organizátoři sice příjezd od hranice značili, jenže použili to samé značení pro trať závodu, tak i silniční dopravu. Kritická byla místa, kde se protínala trať s příjezdovou silnicí. Stalo se nám, a nejenom nám, že nás šipky několikrát zavedly do lesů a do luk. Dokonce si tam jeden český účastník něco urval na podvozku auta. Bloudili všichni.
Lucie Pouchová
P.S.: Děkuji Radku Patrákovi, organizátorovi Malevilu. Po trase mi dělal fandklub. Hecoval mě, jako by ode mě čekal nějaký mimořádný výkon.
















