Pepík má letos naježdíno a minule ho atmosféra nadchla. I Seika jsme zlomili poměrně brzo, najeto má letos 300 km, ale také on byl minulý rok nadšen a ve štychu nás nechat nechtěl. Jenže třetího blázna, který by si vychutnal moto závodu Těžká pohoda jsme sháněli velmi těžko. Nakonec Pepík na fotbálku ulovil Jarka alias Jendu, který sice letos na bajku ještě neseděl, bajka nevlastní, ale zato si prý v minulosti vychutnal trasu Istanbul – Brno na silničce.
A tak jsme se jednoho sobotního dopoledne sešli na louce v lyžařském areálu ve Vesci. Sníh svezený z Jizerské magistrály už tu dávno roztál, naopak tu po Katčině řádění zbyla pěkná tribuna (tam se nesmělo) a vyasfaltované cestičky. Ty se hodily coby místo startu a průjezdů, kde se střídaly štafety a bylo tu také zázemí závodu s bohatým občerstvením, stany a stánky. Prostě takový bajk kemp. Mají tady snad 5 volných wifi připojení, vzal jsem notebook a teď vám pěkně popíšu jak to tady prožíváme.
Celkem se přihlásilo přes 400 bajkerů. Od pohodářů, jedoucích ve čtveřicích, přes dvojice až po opravdu odvážné sólisty, kteří těch 24 hodin odkrouží sami. Ti nejlepší dají přes 400 km jen s pár desítkami minut oddechu, při kterých jim podpůrný team podává jídlo a pitíčko.
Závod se startuje celkem netradičně. Běží se úsek do prudkého kopce, pak pěkně strmě dolů a přes dva mostky nad lyžařskými asfaltkami před tribunu, kde leží ve třech dlouhých řadách kola. Na ně se naskočí a dál už tradičně bajko. První poběžím já, za Tryskomyši vyhlášený běžec Niky, který mě letos poráží i na maratónech. Chceme oba dát dva okruhy, ale v našem teamu převládá názor, že střídání o jednom kole bude zkraje lepší strategií. No uvidíme.
Tak mám za sebou první okruh. Ke kolům se běželo do ostrého kopce a pak dolů. Vedl jsem si poměrně dobře - doběhl jsem hned za Nikolou a to je exclusivní běžec (orienťáky, maraton). Sice jsem se při běhu dost zahltil, ale až na 3. km jsem se Nikoly držel zuby nehty. V největším padáku jsem dokonce šel před něho, ale měl optimálnější stopu, a tak jsem ho musel před ostřejší zatáčkou pustit. Pak už jsem se mu v kopci jen díval na záda a pak ani to ne.
Jsem celkem nachlazený a v kopcích mě bolelo na plicích a z nosu odkapávalo více než ze zatažené oblohy. Taky se mi v nějakém zhupu posunulo sedlo předkem strmě vzhůru, sedět se na tom dalo, ale fakt blbě. Nakonec jsem se kopci nějak protrápil na 7. km, kde začíná asfaltka. Ta sice také stoupá, ale tam mi ostatní už tak brutálně neujížděli. V následující sérii sjezdů jsem si odfrknul a do konce již nikoho před sebe nepustil. Naopak jsem přibližně deseti bajkerům ukázal, jak se sjezdy mají jezdit a jak se bojuje až do cíle. Tedy do cíle prvního kola. Sice jsem chtěl jet na začátek kola dvě, ale po čtyřiceti minutách jsem toho měl plné zuby a velice rád jsem předal štafetovou hadici čekajícímu Jendovi. Na Nikolu jsem prý ztratil 3 minuty, jenže on si dal na začátek opravdu kola dvě.
Jenda čekal pěkně nalehko, jako amatér v bavlněném tričku, ale zato samá šlacha. Já jsem se jel pěkně vydýchat, vyzkoušel testovacího Garyho 29 palcového karbonového Superfly na vyjetí a honem do autíčka, převléknul se do teplého, sepsal kus reportáže a připravil se na další okruh. Dobrou zprávou je, že Jenda trošičku zkrátil Tryskomyší náskok. Pořád ještě ale nezprovoznili průběžné výsledky závodu, takže těžko říci, jak si vedeme. Na taktizování je času dost. Zatím bude nejlepší soustředit se na slušný výkon, a tak se jdu převléci do závodního a připravit se na svůj druhý úsek.
Zatímco po startu jsem se trápil, tak druhý úsek už jsem dobře věděl do čeho jdu a díky rozvržení sil jsem si docela užíval a výsledkem bylo zlepšení o minutu a půl: 00:36:37 stále nestačí na Nikolu, ale ukazuje, že jsem alespoň tahounem našeho teamu.
Jelo se celkem dobře, menší technické problémy se však opakovaly. Sedlo se pro změnu opět hnulo, ale nebylo to tak hrozné jako na prvním úseku. Aby to nebylo tak růžové tak se mi o 5 cm zasunula sedlovna do rámu. Naštěstí tak 2 km před cílem, takže jsem to ani nespravoval. Tentokrát se mi docela dobře dýchalo, o to více jsem v kopcích cítil ochabující nohy. Je to možná po 4 hodinách závodu důvod k zamyšlení.
Tak jsem si to šel rozmyslit do depa. Poručil jsem si gulášek a zapil ho nejlepším ionťákem co tam měli – pivkem Rohozec. Celkem bodlo. Pořád je však cítím, a to už se pomalu zvedám a jdu na střídání Seika.
Problémy se nevyhnuly ani spřáteleným Tryskomyším – Vítek píchnul. Pro jistotu hned dvakrát. Po druhém vpichu to po prvním kole (myšáci dávají po dvou okruzích, uvidíme zda i Vendula) zabalil a doběhnul na kopec k autům střídat. Celkem ztratili, ale i tak drží pěkný třetí flek ve čtveřicových mixech.
My se zatím měníme po jednom kole, tato taktika nás vynesla na 44. celkové a 3. místo v kategorii mužů veteránů. První je Poštovní spořitelna Marin MTB s 9 ujetými koly, my ztrácíme 2 kola. Jedno kolo ztrácíme i na nejlepšího solo jezdce, kterým je Zdenda Kříž , který vede jen o 20 vteřin před Andrzejem Kuchmistrem. No asi bychom i přes tyto ztráty měli myslet na zadní kolečka, zvolnit a dávat to po dvou kolech, abychom si mohli více odfrknout - nyní je pauza mezi úseky cca 2 h. V noci to tak určitě uděláme, zatím asi ještě ne. No tak jdu na další kolo, možná dvě.
Na tomto úseku jsem již jel rozumněji, rekord teamu jsem měl v kapse patrně napořád a rozhodl jsem se nestrhat se ještě před setměním, neboť v noci jsem chtěl předvést mistrovskou pilotáž při jízdě s baterkami. Vše celkem šlo, ostatní bajkeři už take výrazně zvolnili, takže jsem si celkem zapředjížděl. Hlavně tedy mezi dvojičkami a sólisty.
Po 22 minutách vystoupány všechny táhlé stoupáky a pouštím se do seríe sjezdíků. Snažil jsem se najet nějakou tu sekundu tím, že jsem využíval už celkem slušné znalosti trati a řezal zatáčky co to šlo. To se mi v jednom strmějším a kamenitějším sjezdu nevyplatilo. Jel jsem něco přes čtyřicet v hodině, najednou vidím, že se řítím na šutr. Předním kolem jsem se ještě vyhnul, ale zadním jsem ho trefil naplno. A hned slyším zlověstný sykot. Dojel jsem si k pořádnému balvanu a jal se měnit proraženou duši.
Mrknu na hodinky (měřím ztrátu), sundám blembák a brýle a jdu na to. Duše vyměněna a kolo nahuštěno za svižných 5 minut. Jenže jak jsem sundával pumpu z ventilku, zůstala mi hlavička ventilku v pumpě a byl jsem tam kde předtím. Tedy vlastně jsem na tom byl ještě hůř neboť už jsem neměl náhradní duši. Naštěstí my bajkeři držíme při sobě, a tak jsem do minuty vyškemral náhradní od nějakého projíždějícího bratra Slováka z Popradu. Znovu duši nasadím, začnu pumpovat a hned je u mě kameraman a fotí zblízka, jak se potím u pumpování. Jjsem pěkně napruzený, a to je fotogenické natolik, že prý příjdu na kalendář akce. No pěkně děkuji, raději nasedám a tradá dál. Po kilometru zjišťuji, že nemám brýle, ale nešť.
Do cíle se již nic zajímavého nestalo, snad jenom to, že jsem znovu dojížděl děvčata, která jsem míjel v počátečních kopcích a sjezdech a zdravil jsem je. Jsou fakt dobrá... V cíli pěkně dofouknout kolo natvrdo velkou pumpou, vyškemrat od Seika nové brýle a jít hodovat do depa.
Tam zrovna proběhla “vypečená soutěž” Pivobajker, spočívající v postupném vypití cca 7 piv naex, 100 m sprintu a následné cyklojízdě zpět na nejlehčí převod alias kašpárka. Vítěz vypadal, že má dost, ale byl také dost spokojený. A také nevrhnul jako ten loňský.
Jo ještě jsem neřekl, že i přes mé desetiminutové zdržení s opravou defektu jsme stále na třetím místě, beznadějně (skoro o kolo) za druhými, ale o 22 minut před čtvrtými (a posledními) v kategorii mužských veteránů. Raději tedy končím s mlsáním a vyrážím se připravit na čtvrtý úsek.
Poslední okruh před setměním. Dal jsem ho celkem v pohodě kolem 37 minut a krátce před 21 h předal Jendovi, který už měl políčenou baterku a blikačku.
Závod je to krásný, hlavně v noci. Z našeho místa v kopci nad areálem bylo možné pozorovat světlomety kol spouštějících se z protějšího kopce. Do vlahé tmy vyhrávaly přece jen již tlumené hity, proložené interview. Např. takový vedoucí Zdeněk Kříž si při krátké zastávce po 19 kolech (240 km) nechal zahrát do skoku něco od Mládka. Na následující otázku, kdy bude odpočívat, sdělil, že se mu zdá, že odpočívá furt a vyrazil znovu do tmy. V tu dobu našemu čtyřčlenému teamu dával tento čerstvý mistr Evropy nějakých 20 km.
No hlavně, že furt držíme 3. flek v kategorii a jsme i o pár minut před Tryskomyšma. Po 22. h vyráží na trasu Pepík. Druhý okruh mu trvá výrazně déle, skoro hodinu a už o něho máme strach. Mívá problem s očima a jeho čelovka je oproti ostatním světlometům take dost tupá. Nakonec v pořádku přijíždí a do tmy se vypravuje Seiko.
Jdu se natáhnout a narovnat si na chvli záda. Potom montuji svítilny na řidítka. Jsou to dvě LEDkové a jakž takž svítí. Na cestu snad uvidím, takže šup na start vyčkávat Seika. Čtvrt hodinu před jednou hodinou se ze tmy Seiko konečně vynořuje, taky výrazně zpomalil a okruhy dával přes 60 minut. To mně se jede první okruh parádně. V noci jsme začali střídat po dvou kolech a odpočinek mezi úseky byly větší. Můj čas 42:33 tedy patřil k těm lepším, v druhém kole mi ale začalo docházet. Jednak světlo a jednak bdělost i síly.
Chvilkama jsem se při chabém světle celkem motal do kopce, nevěda přesně jaký je sklon cesty přede mnou. Ještěže jsem měl trať hodně dobře najetou. Člověk si po 5 kolech pamatuje snad každý kořen, louži i šutr. Fajn, tedy až na to usínání za řidítky. Těch 46 minut bylo nekonečných. Ještěže to mám za sebou a jdu se natáhnout za kulíšky do stanu. Na řadu příjdu kolem 7:00 h, a to už bude světlo.
No moc jsem toho nenaspal, každou hodinu někdo vlezl do stanu a jiný se šel připravovat na další jízdu. Po dvou hodinách převalování jsem konečně na hoďku zabral. A už mě budí Pepíkův pokřik, že Seiko je snad v cíli. Mrknu na hodinky, je 5:40, a tak mu říkám, že Seiko má jet ještě druhý okruh. Jenomže prý prdlajs, už je prý světlo a hoši změnili taktiku zpátky na jenokolové střídání. Hmm, ale to mi měli říci, než jsem se uložil do stanu. No nic, natahuji na sebe dres a peláším ke startu. Seiko už tam není, tak si aspoň dávám ve stanu dobrůtky.
Seiko tak musel dát opravdu dva okruhy, ale naštvanej moc není. Prý vynechá příští střídání a aspoň se vyspí. Já tedy objíždím okruh. Snažím se, ale nožky už moc neposlouchají, takže mám slabší čas. Hoďka a půl pauza a jdu na to znovu a naposledy. Zdolávám to za 40:59 a mám pocit celkem dobře odvedené práce.
Seiko jede poslední úsek. Beru foťák a jdu mu naproti do posledního stoupání lesní pěšinou. Fotím poslední jezdce na posledním okruhu. Jsou v těžké pohodě. Aby to bylo ještě těžší, tak se půl hodiny do 12 spouší déšt, který přitvrzuje a mění se v slušnou bouřku s větrem bouřlivákem. V okamžiku, kdy Seiko projíždí cílem, bouřlivák odfukuje měřící koberec a Seikovi to nepípá, to kolo nám uznají až po reklamaci. Dojíždíme pár (doslova) minut před rivaly z Tryskomyší. Mise splněna, všichni v pořádku v cíli, myšáci za námi a před námi jsou v kategorii jen dva teamy.
Výsledky
Na druhé v kategorii ztrácíme 2 kola, na čtvrté máme 4 najeto. Dosáhli jsme celkových 32 kol (každý z nás jel poctivých 8), což je 408 km. A poprvé v kariéře tak získáváme bronz.
Ale i kolem nás jsou všichni kabrňáci a holky kabrňačky. Největší hrdina má jméno Zdenda Kříž, který sólo nakroutil 35 okruhů v délce 446 a převýšení kolem 10 km. Příliš nezaostal ani za vítěznou čtveřicí z Poštovní spořitelny Marin MTB, kteří se 42 okruhy a 535,5 km nedali nikomu šanci. Že ženy nejsou až tak slabé pohlaví dokázala Daniela Chlíbková, která s 21 koly zdolala skoro 268 km s převýšení kolem 5900m.
Podrobné výsledky naleznete zde>>
Vesecká 24hodinovka je organizátorsky výborně zvládnutá. Akce má ducha, pořadatelé dělají vše s citem i nadšením. To se přenáší na spokojené závodníky a dohromady se tak utváří jedinečná atmosféra. S ubývajícími hodinami na časomíře graduje úsilí všech v perfektní zážitek, který se udrží jistě hodně dlouho. A tak věřím, že i náš team přitáhne někdy znovu na start. A vás třeba taky a třeba poprvé. A proč nežít bajkováním celý den, celých 24h aspoň jednou do roka?
text a foto: Pavel Macháček



















