Ta byla docela vtipná, paní nějak nechápala, co to znamená statut VIP a jak to, že nic neplatím. Pak jí sklouzl zrak na název týmu – Vinohradské šlapky. Nevím, jaká asociace ji napadla, ale vyrazila objevné „ahá!“ a vypukla v hurónský smích :-)) No nic, to byla drobná vložka.
Ztracenou přilbou moje balící trable neskončily, spíše naopak. Asi v jedenáct večer, když už jsme byli ubytovaní, jsem přišla na to, že nemám tretry. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.
Sobota – maraton v teniskách
Ale ráno moudřejší večera, takže jsem to moc neřešila a šla spát. Start maratonu na krátké (tj. 58 km) trase byl až v 11:30, času tedy bylo docela dost. To Jirka vstával brzy, jeho dlouhá (102 km) trasa startovala už v devět. Společně s ním si na ní troufla i Káťa (Kámen úrazu), se kterou jsem jela loni orienťák a její přítel a zbrusu nová Šlapka Petr (PeBe).
Nakonec jsem se taky vykopala z postele a šla je všechny na trať vyfotit. Pak jsem začala řešit, jak to provedu s tretrama. Bůh mi seslal spásu v podobě dobře zásobeného stánku Cykloexpertu. Nejdřív jsem chvíli spekulovala o koupi nových treter, ale bylo mi líto vyhozených peněz, a tak jsem tam u kluků nakonec vyžebrala takové ty malé plastové pedálky, co bývají nacvaknuté do nášlapů u nových kol. Dříve jsem přece také jezdila bez nášlapů, tak proč bych to teď neodjela v teniskách! Ve stánku jsem pak koupila sobě i Jirkovi alespoň tričko UAX a ke svému překvapení jsem v jednom ze servisáků poznala „starého známého“ Lišáka. Cyklistický svět je fakt malý.

S Danou jsme se pak šly ještě na chvíli natáhnout a na jedenáctou pak vyrazily na start. Lidí tam byla spousta, zbylo na nás místo někde v poslední třetině startovního pole. Po výstřelu jsme se rozjely po známých kostkách do mírného stoupání, tenhle závod začíná rovnou kopečkem. Peloton se natáhl, ale neroztrhal, na to bylo stoupání opravdu příliš mírné, v balíku se tedy po pár kilometrech po asfaltu sjelo do polí. Loni bylo všude bahno, letos bylo zase až moc sucho, po nájezdu cyklistů se zvedala všude mračna prachu.
Nejelo se mi moc dobře, tím nemyslím prach v očích a mezi zubama. Jízdě bez pedálů jsem asi nenávratně odvykla. Ty plastové pedálky jsou navíc malé a moje tenisky zase hladké, takže výsledným efektem bylo, že nohy z pedálů stále sklouzávaly. Jízda po rovině ještě docela šla, pokud se nejelo příliš rychle. Do kopce už mi nohy sjížděly, takže jsem většinou po chvíli šlapala patama a katastrofa to byla po nájezdu do terénu. Hned v prvním výjezdu takovým vymletým korytem mě pokus o přejetí většího kamene z pedálů vykopl. To bylo k vzteku, fyzicky jsem byla v pohodě, chtěla jsem jet a ne se klidit stranou a pouštět ty štastnější. A to horší mělo teprve přijít – ano, byly to sjezdy. Tak ty byly fakt strašné, jak kolo po kořenech a kamenech (a že jich tam bylo požehnaně) nadskakovalo, stálo mě nadlidské síly se v pedálech udržet. Teprve nyní dokážu pořádně ocenit genialitu nášlapných pedálů. Bez nich už nikdy více!
Jelo se mi sice mizerně, ale pořád jsem nebyla poslední, stále mě někdo předjížděl. To bylo najednu stranu příjemné, štvalo mě ale, že ve sjezdech jsem nebezpečná nejen sobě, ale i ostatním, občas mě kolo opravdu katapultovalo a já se musela dekovat.

V jednom sjezdu asi kolem patnáctého kilometru mě jeden hupík rozhodil tak, že mi sklouzly z pedálů obě nohy současně a já jen dopadla na sedlo a zuřivě korigovala kolo, abych nešla na hubu. Přitom mě pravý pedál trefil do holeně, sakra to byla rána. Musela jsem zastavit, kromě rostoucí boule na holeni byl dalsí závadou spadlý řetěz. To byla poslední kapka, v tomhle místě jsem se rozhodla, že se nehodlám zmrzačit, když mám zítra ještě jeden závod, a že pojedu jen nejkratší, 32 kilometrovou trať.
Noha sice bolela, ale cítila jsem úlevu, nijak jsem se pak nehnala a i přes potíže s pedály jsem si trať docela užívala. V závodě člověk kolikrát vůbec nevnímá, jakými pěknými místy projíždí, a to je tady fakt škoda. Třeba úsek podél potoka z jedné a červených skal z druhé strany, na který navazují malé brodíky, je moc pěkný.
Občerstvovačku na 18. kilometru jsem projela, na takto krátký úsek přece nic nepotřebuji. Cesta utíkala docela rychle, kolem bylo pořád dost lidí, bylo to příjemné. V jednom táhlém stoupání v lese jsem dokonce předjížděla. Ani nevím jak, ale najednou jsem byla na rozdělení tratí, tedy asi na 28. kilometru. Většina lidí jela rovně, já odbočovala na krátkou doleva. Poslední úsek byl už rychlý, po asfaltu. Tam i to i bez treter jelo bez problémů, takže jsem to napálila a předjela čtyři cyklisty (každý předjetý chlap se počítá) a v čase 2:01 dorazila do cíle. Chvíli jsem tak ve výsledkách figurovala jako vítěz trati na 58 km, což by bylo moc pěkné :-)
Abych se v cíli nenudila, jela jsem pak ještě 9 kilometrů v protisměru trasy (což někteří závodníci nějak nechápali:-)) na poslední občerstvovačku Kravín, povzbuzovat Danu, Jirku, Káťu a Petra. Na Jirku jsem čekala asi hodinu, ale byli tam super lidi a vypila jsem dvě piva a snědla pár kousků výborného domácího perníku, takže mi to ani nevadilo :-)
Neděle – kocour v botách
Na nedělní orienťák jsme vymysleli jinou taktiku obutí – Jirka, který nezávodil, mi půjčil svoje tretry. Sice jsou o čtyři čísla vetší než moje, ale cokoliv lepší než tenisky. V těch obřích tretrách byl na mě asi veselý pohled, sama jsem si připadala jako kocour v botách :-) Dlouhé špičky mi překážely a pohodlné to nebylo ani trochu, ale po pár kilometrech na kole jsem si docela zvykla.
Z předchozích ročníků mám dvě druhá místa (jednou s Danou, jednou s Káťou), letos by to chtělo už konečně zlatou! Motivaci jsme měly s Danou velkou. Už v sobotu večer jsme si do mapy překreslily kontroly a dohledaly ty, u kterých byly uvedeny jen souřadnice. Bylo jasné, že letos to pořadatelé totálně překopali. Minulé dva ročníky byly kontroly umístěny na téměř stejných místech a cesta vedla poměrně logicky, dobře to na sebe navazovalo. Letos jsme na to koukaly jak blázni, kontroly byly nějak bez ladu a skladu rozesety všude, návaznosti se hledaly jen těžko. Navíc co kontrola, to kopec.
Nakonec jsme plus mínus naplánovaly nějaký postup, vycházely jsme z toho, že na severu na hřebenu budou asi stějně kontroly za nejvíce bodů.
V neděli vyrážíme na start v devět, byly jsme úplně první dvojice, a tak jsme začínaly v čase 9:30. Dostáváme bodové ohodnocení, přepisujeme ho do mapy, a protože odpovídá našim předpokladům, okamžitě vyrážíme. Třináctka byla jen za deset a navíc v kopci, vynecháváme ji a jako první jedeme po zelené pro dvanáctku za 15 bodů. Hezkej singlík, ale samozřejmě do kopce. Procvaknout papírek a honem zpátky, podél řeky dojet do Suchovršic a přes most po žebříku pro jedenáctku. Číhá tam kameraman, asi sbírá materiál na festivalové DVD, hned ho zaujal můj dres. Prý musí takový nápis (Vinohradské šlapky) pořídit manželce, haha. Je vidět, že jsme klub, který hned každého zaujme :-)) Pokračujeme po silnici do Bohuslavic, jak to vymyslela Dana a hledáme zelenou turistickou značku. Máme jí, ale hrůza hrůz, vede do strašného krpálu, je tam uzoučká cesta a sem tam nějaké schody. Od rána je strašné vedro, tohle vláčení kola mi dává pořádně zabrat, klopýtám v dlouhých botách a přemýtám o tom, že dneska to asi na bednu nebude. Kopec se sice tvářil, že nikdy neskončí, ale nakonec jsme ho přemohly a našly i sjízdnou stezku po žluté, po které jsme dostoupaly až na severní Čížkovy kameny. To tedy byla kontrola za všechny prachy! Alespoň že byla za 25 bodů
Pak trošku riskujeme a zkoušíme zkratku ke kontrole patnáct. Vychází, a tak máme dalších dvacet bodů. Teď to ale bude zase záhul, čeká nás Žaltman, nejvyšší místo trasy. Bereme to po červené – nejřív stojka po asfaltu. Pak stoupání přes pole, nakonec další stojka v lese, která ani není sjízdná. Pot se mi řine ze všech míst, a to jsme ve stínu pod stromy. Konečně jsme na hřebeni, a ten asi kilometr a půl po zelené k Žaltmanovi už je docela v pohodě.
Dalších 25 bodů je v kapse. Teď nás čeká nádherný sjezd, protože musíme z hřebenu zase dolů. Napojujeme se na trať včerejší nejdelší trasy a sjíždíme po červené až ke kontrole devatenáct (15 bodů). To bylo super! Už třetí rok po sobě si říkám, že se sem musím jednou vrátit ne jako závodník, ale jako cykloturista a v klidu si tu pojezdit, podívat se ze všech úžasných vyhlídek, projít bunkry, prohlédnout kamenné útvary... tak snad to někdy vyjde.
Na další kontrolu to máme docela daleko, je až u Chlívců. Bereme to nejprve po silnici, tam to ubíhá nejrychleji, pak volíme terénní zkratku a opět nekonečně stoupáme, míjíme hospodu v Chlívcích a pořád nahoru, až k bunkru Pláň. U dvacítky za 15 bodů chvíli postojíme, abychom snědly tyčinku a zkontrolovaly zásobu vody. V tomhle vedru ubývá rychle, vezeme 4 litry, ale zásoby se tenčí.
Vyrážíme ke kontrole s číslem 21. Té se děsím od začátku, u Jiráskovy chaty je totiž kontrola každý rok, a tak vím přesně, co mě čeká. No jo, je to stejné jako loni a předloni :-) Co mám povídat, prostě je to hnusnej kopec. Letos navíc zpestřený kontrolou 22 na sjezdovce. Tu jsme špatně odhadly a hledaly ji na jejím vrcholu, zatímco byla dole. Znamenalo to seběhnutí (sesun) po sjezdovce dolů a výklus (vyplahočení se) nahoru. Dohromady zde ale získáváme 45 bodů, paráda! Do časového limitu zbývá hodina, takže honem zpátky a kalíme to po silnici přes Rtyni a Batňovice. U Kravína jsme chtěly uhnout a po žluté si dojet pro kontroly 8 a 9. Nevím, jak se nám to mohlo stát, ale prostě jsme to přejely. Zjišťujeme to až po vjezdu do Úpice :-(
Do limitu zbývá půl hodiny a do cíle to máme ještě asi na deset minut. Rozhodujeme se neriskovat bodovou penalizaci a raději dojíždíme před limitem. Stejně toho máme plný zuby, to horko (průměrná teplota byla 29?C) bylo ničivé.
V cíli čeká Jirka, jdeme se umýt a najíst. Jak jsem ráda, že sedím ve stínu a k tomu studené pivo! Na to jsem se těšila přes půl závodu, hnalo mě do cíle :-) Balíme a na půl pátou jdeme na vyhlášení. Třetí dvojice má 125 bodů, bednu máme jistou! S našimi 170b. pořážíme druhou dvojici těsně o pět bodů, těsne, ale přece.
Tak to napotřetí vyšlo, je to zlato! Dostáváme velké poháry a další brašny na kola. Ještě rok-dva a můžu vyrazit na nějakou dalekou cykloexpedici, jak budu brašnama vybavená :-)
V absolutním pořadí jsme 26. z 52 dvojic, i to je pěkné. Mám radost, že i přes trable (způsobené vlastní blbostí) to byl nakonec super víkend.
Andrea Barešová
















