Den před závodem podstoupila naše česká posádka vytrvalostní trénink, zaměřený na občerstvovací stanice. V Rakousku je draho a zásob jsme moc neměli. Účelem bylo, co nejvíc se během samotného závodu najíst, když jsme si to zaplatili. Chtěla jsem jet závod s igelitkou a na poslední čerpačce ji pořádně nafutrovat. Do cíle bych jela s igelitkou na řidítkách.
Ze stanů jsme v předvečer závodu v rámci tréninku vynášeli veškeré zásoby jídla a hrnuli do sebe lancheomaty, uheráky, nakládačky, beraní rohy, paštiky, rybičky a supermarketový kaviár. Brácha šel i tréninkově do kiosku a snažil se Rakušákům pomocí rukou vysvětlit, že chce klobásu. Ale to, co předváděl, mělo blíž k autofelaci než k uzenině. Dopadlo to nakonec tak, že řekl ,, Ajm hangry 3x“ a dal jim všechny peníze. Čekal, až mu vrátí a byl zvědavý, co mu přinesou.
I krajany, co si k nám náhodně přisedli, jsme vyžrali. Když brácha zjistil, že pivo stojí tolik, co za bolševika u nás, tj. 2,60,- začal nosit jedno za druhým. Náš známý měl jinou úvahu, vydedukoval zřejmě, že je sklo v ceně. Do rána měl v autě 2 plné igelitky. Pak přišly na řadu lidové písně, přírodní drogy a vychechtaná nálada. Brácha s JBP (přezdívka našeho kámoše) si v jeden moment samou radostí i cvrnkli do kalhot. Chtěli jsme jít nad ránem spát, ale nemohli jsme se zvednout z lavice. Asi po hodině se to podařilo. JBP si pod vlivem alkoholu a THC v noci zlomil tyče u svého iglů, takže pak používal stan jako spacák a jako by to nestačilo, nablil nám vedle našeho obydlí.
Ráno bylo skutečně zajímavé. Za 2 hodiny se mělo startovat. Všichni jsme byli stále HOT. JBP měl nateklé oči jako pulec, brácha neovládal motorické funkce a já navíc měla průjem. Na startu jsem ještě nikdy nebyla tak zdevastovaná, abych nemohla zaostřit a koordinovat pohyby. Bylo to peklo. Z bráchy lilo jak nikdy v životě a funěl jak sentinel.

Na start jsme přijeli z posledních zbytků sil. Když se odstartovalo, moc nám to nešlo. Přesto jsme podávali životní výkon. V těchhle stavech se táhnout skoro 4 hodiny do kopce a 1 hodinu z kopce, nic moc. Hned v prvním terénu se brácha vláčně zamotal do mlíka a neudržel stopu asi 1,5 metru širokou. Nemohl se koncentrovat a jeho odhad byl nepřesný. Z kopců musel chodit pěšky.
První občerstvovačku jsme vzali útokem a poručili si i pivo. Když jsme snědli všechny housky se salámem, bylo na čase jet k další pumpě. Vím z loňska, že na druhé občerstvovačce byly švédské stoly, tam jsem se loni krásně přežrala. Poslali jsme JBP napřed, aby nám dal lepší kousky stranou.
2. občerstvovačka byla skutečným zklamáním, oproti loňsku o 2/3 chudší sortiment. Ani houstičky tu neměli. A my naivně snědli všechno jídlo z domova. V tomto duchu se nesl celý závod. Kdybychom si nesežrali všechno jídlo, snad bych ani ráno nešla na start. Závod jsem jela jen proto, že jsem měla ráno hlad a neměla co dát do huby.
Na tomhle závodě ist zuppa, že do cíle se pak jede 12 km z kopce a zbytek po rovině. Jenže mi tam někde cestou na kamenitých sjezdech prasknul ráfek zadního kola z tvrzené ocele, ale jet se na tom dalo.
Krásná atmosféra je při dojezdu do cíle. Je tam špalír lidí a speakr hlásí každého. Lidi tam fandí bez rozdílu. I všude různě po trase jsou jásající fanoušci. Podpora od veřejnosti je obrovská. Vyhlášení vítězů večer připomíná předávání oscarů. V přímém přenosu je i promítané dění na velkou obrazovku. Na atmosféru závod, který se jen tak nezažije. Salz ist Zuppa!
Lucie Pouchová
















