Protože se všude psalo, jak je závod těžký, kopce jsou prý takové, že se v nich zvedá přední kolo a navíc nemají konce, zvolila jsem při svém výběru mírnou variantu trasy – 53,1 km (1663 převýšení). Jirka chtěl jet nejprve trasu stovkovou, ale na Bike-foru získal od někoho, kdo nemohl jet výhodně startovné, takže nebylo co řešit.
Start jsme měli až v jedenáct a my to na něj měli z kempu asi čtyři kilometry. Pro jistotu jsme vstávali už v sedm, nasnídali se a začali chystat kola. Vše by bylo fajn, kdyby najednou nezačalo pršet. A to tak, že dost. Stihli jsme se sotva schovat, na kola jsem akorát hodili pár igelitových pytlíků. Aby nenapršelo na Polary :-)
Pak už jsme se jen modlili, aby to přestalo, než budeme muset vyrazit na start. Radost jsme z toho neměli ani trochu, představa, že budeme promočení ještě než dojedem na start nebyla anic trochu lákavá. Asi ve čtvrt na jedenáct už nebylo možné čekat, navlékli jsme na sebe co jsme měli a vylezli ze stanu. A on se stal zázrak – najednou přestalo pršet! Neuvěřitelné. Od mokré silnice jsme stejně během cesty do Bad Goisernu byli celí zastříkaní, ale hlavně že už nepršelo. Měla jsem z toho tak dobrou náladu, že jsem si po cestě vytvořila vlastní verzi chorálu Ktož sú boží bojovnící – prozpěvovala jsem si ve stejné tónině „počasí se nelekejme a na déšť nehleďme“ :-)
V centru města jsme pak shlédli start závodníků na nejkratší trati a sledovali řazení první vlny. Cpát se do ní nemělo smysl a tak jsme se v klidu přesunuli do vlny druhé, stáli jsme asi v její polovině. Vykouklo sluníčko a začalo být teplo, vesta i rukávky tedy putovaly do zadní kapsy.

Pak se ozvalo odpočítávání, nejdřív v němčině, pak v italštině a my mohli vyrazit. Nijak jsme to s Jirkou nehnali. Naším cílem bylo bez zranění dojet (zapomněli jsme na pojištění:-)), poznat tento závod a jeho atmosféru a udělat nějaké fotky. A navíc jsme se nahlásili do soutěže Slow motion za český tým Loneliness of a long distance rider – v této soutěži vyhrává ten tým, jehož jezdci stráví v součtu nejdelší čas nac trati. Pro mě ideální disciplína.
Chvíli jsme se promotávali městem a pak už začalo stoupání. Pělně po sfaltu, ale celkem prudce nahoru. Jelo se mi výborně, takže jsem měla tendenci pořád zrychlovat. Zažila jsem totiž dosud nepoznané – já jsem v kopci předjížděla! Bylo to částečně tím, že mám kopce natrénované z ježdění v italských Alpách a částěčně asi tím, že ti zkušenější věděli, že kopec je ještě dlouhý a tak není kam se hnát.
Ona mě ostatně po pár minutách rychlého tempa začala upozorňovat tepovka, že je sice fajn, že nohy můžou, ale že tu nejsou samy. Blikající 180 po deseti minutách po startu není úplně ideální hodnota. Takže jsem trochu zvolnila, ale stejně jsem se pořád prodírala balíkem dopředu. Jelo se fakt docela pomalu.
Úžasní byli diváci, kteří lemovali trať. Měli obrovské kravské zvonce a zvonili a hulákali. V jedné zatáčce stála starší paní, v ruce rádio s hlásnou troubou vyřvávající do zblbnutí olé,oléoléolé. No sranda. Kromě lesních úseků nahoře v horách byli diváci všude. Připadala jsem si jako na Tour, rozdávala jsem úsměvy a zdravila, pokud zrovna stačil dech. Pocit velkého závodu umocňovala i helikoptéra, která nad námi neustále kroužila.
Po pár kilometrech začalo dělení zrn od plev, v prudších úsecích začali někteří závodnící tlačit. Já jsem chtěla ještě býti zrnem. Asi na osmém kilometru asfalt skončil a začala šotolina. Ale úplně pohodová, byla to široká cesta z udusané hlíny posypaná kamínky. Jelo se stále dobře. Až jsem začala mít tendence maraton podceňovat, říkala jsem si, že na to, že už jsem skoro na vrcholu prvního kopce ze dvou, je to nějak jednoduchý.
Najednou se objevila občerstvovačka. Teda alespoň jsem si to myslela, když jsem před sebou viděla dav stojících lidí. Ale chyba lávky, ono tam bylo první zúžení trati a sjezd, takže se hned vytvořil špunt. Všichni slezli z kola a tlačili, i když sjezdík to byl úplně lehoučký. Škoda. Najednou jsem zbystřila, davem se odspoda prodíral fotograf a fotil tlačící závodníky. „Ich möchte foto!“ hlásím se hned o svá práva. Fotograf se širokým úsměvem poslouchá a cvaká spouští, sotva stačím hrdě vypnout hruď. „Ahoj, viel spass“ popřeje ještě a mizí v davu.
Hned mi to zlepšuje náladu a tak se i s kolem prodírám dopředu. Ještě přes lávku, za ní čekám na Jirku a dělám také pár fotek. Pak už je možné konečně jet. Ale opatrně, klouže to. V zatáčce to přede mnou pokládá nějaká holka, ale padá do měkého (zabořila se do bahna), takže je v pohodě.
Najednou se les rozevřel a my vyjeli na sjezdovku. Všichni zase slejzají z kol a vedou je dolů. Snažím se jet, ale lidi mi překážejí, vyhýbám se a zajíždím do špatné stopy. Nejde to, musím taky slízt. Tak alespoň fotím a pak společně s ostatními napůl sbíhám a napůl sklouzávám dolů. V lese pod sjezdovkou je ještě hůř, regulérní bahení lázně. Tady se jet ani nesnažím, příkrý sklon a řídké bahno se mi ani trochu nelíbí. Nějakej Rakušák v bílém dresu to zarputile zkouší sjet a pořád padá, předvádí na kole ekvilbristické kousky, ale má výdrž, nevzdává to. Znovu a znovu sedá na kolo. Většina ostatních jde pěkně po svých a dole pod kopcem bojují s pedály, protože tretry obalené bahnem nejdou zacvaknout.
Už jen kousek a jsme na občerstvovačce. Rozhlížím se, co dobrého nabízí – banány, jablka, sušené ovoce a dva druhy koláčů. Jeden ochutnávám, takový placatý hnědý posypaný oříšky. Je perníkový a výborný. Ještě kelímek jonťáku – ne, fuj, není to joňták ale naředěný redbull. Blee, nechutná mi to, ale piju, udělalo se už docela vedro a pít se musí.
A jedeme dál, jsme teprve na dvanáctém kilometru. První kopec trati ještě neřekl své poslední slovo, po občerstvovačce přichází opět stoupání. Už ale nic hrozného, jedeme s Jirkou spolu, povídáme a předjíždíme. Jsme nahoře a těšíme se na sjezd, snad to bude tentokrát lepší?
Bylo a o hodně. Krásný sjezd po šotolině, široká cesta, nic těžkého, kolem nás se vine nějaký potok (či možná vyschlá říčka). Užívám si to, jen v zatáčkách přibržďuji, pád na šotolině už jsem dneska taky viděla.
Před námi je kopec číslo dvě. Hm, je to horší, po sjezdu ztuhly nohy, už se netočí tak lehce. Ale stejně není potřeba tlačit, sklon není tak hrozný. Asi je to těžší spíše na psychiku, pro ty závodníky, co neznají délku alpských kopců. My jsme naštěstí po Itálii zvyklí, tohle nám nepřijde jako nic vyjímečného. Mnohem horší je horko, sluníčko začalo docela pálit. Trochu se mi motá hlava a hlavně ta pitomá tepovka je pořád nahoře a nechce se uklidnit. I když hodně zpomalím a jedu rychlostí kolem 5 km/h, mám tam pořád skoro 180. Naprosto překvapivě ale každou chvíli někoho předjíždím. Jirka jede o něco rychleji a vždycky na mě někde chvíli počká, to jsem ráda.
Čas se začíná hrozně vléct a všechno mi splývá, koukám jen na Polara a odečítám výškové metry do vrcholu. Ještě před ním je další občerstvovačka, na ní jen piju, chci už mít ten kopec za sebou, takže rychle zase do sedla. Závěrečných asi 250 výškových metrů je hnusných, jen to pomyšlení na blížící se vrchol pomáhá. Těsně pod ním je ještě jeden tlačící úsek, slejzám a mám tak tuhé nohy, že skoro nemůžu chodit. Tak raději zase sedám na kolo – a zaplaťpánbůh, jsem nahoře a přichází sjezd. Nejdříve parádní po šotolině, pak se zajede do lesa a cesta je užší a rozbahněná. První uklouznutí ještě ustojím a to ani nevím jak, už jsem se viděla, jak si stelu na kamenech. Další zaváhání už mě ale vyhazuje ze sedla, kolo jde naštorc, pád zastavuji vycvaknutím nohy z pedálu a odražením se. Klučina za mnou už to ale neubrzdil a doklouzal až do mě, takže jsme se lehce ťukli. Čekám nadávky, ale místo toho slyším jen veselé „naboural jsem Vinohradskou šlapku!“
Dál už je to bez pádů, přichází ale ještě těžší úsek – hodně úzká pěšina v bahně, ve kterém jsou zasázené kameny, navíc je to tam dost tmavé, je hůř vidět – brrr. Z brždění už mám křeče v rukou, kéž by byl konec!
Skoro jsem zapomněla napsat o pasáži s názvem Ewige Wand, která je někde nahoře ve druhém kopci. Přesnou kilometráž už si nepamatuji, ale bylo to nějak ke konci. Jedná se o cestu ve skále vysoko nad údolím, od srázu je tam člověk oddělen jen takovým drátěným zábradlím. Dolů do údolí jsou krásné výhledy. Po otevřeném úseku přichází ještě tmavý tunel, ve kterém já úplně ztratila orientaci a musela jsem se vycvaknout, nebo bych spadla. Celé to má asi jen 100 metrů a všude číhají fotografové, mě to tam hodně připomínalo některá místa z okolí Lago di Garda.
Z Ewige Wand se opět klesá, ještě je to nějaký ten výškový metr dolů, než se člověk dostane na rychlejší šotolinový úsek. Tam se sjíždíme s Jirkou a jedeme spolu poměrně rychle přes takové malé hupíky. Za námi se ozývá halasné „Šlapkýýý jedééém!“ Další Čech. Že nás tu ale je.
Ještě jeden sjezdík a jsme na asfaltu, tam do toho šlapeme, chci se alespoň na konci trochu zazávodit. Za chvíli ale zase slejzám, na schody si totiž netroufám, Jirka je jede. Pak zase jedeme jak o život, míjíme čtvrtou občersvovačku, diváci fandí a dokonce volají mé jméno (mám ho na startovním čísle). To je pěkné, dokáže to hezky nabudit.
Myslela jsem, že to takhle (po asfaltu) půjde až do cíle, ale jsme svedeni na šotolinu k řece, pak přes most na druhou stranu řeky na úzkou udusanou cestu, po schodech nahoru a zase přes řeku, do cíle zbývají asi tři kilometry. Za mostem následuje prudká zatáčkou po louce pod most, zase jedeme podél řeky a pak už asfalt až do cíle. Uff. Míjíme chudáka, co přetrhl řetěz přespurtováváme pár jezdců a dojíždíme ruka v ruce. Čas 4:17. Atmosféra je super, všude kvanta lidí, všichni fandí a tleskají. Odevzdáváme čip a jdeme si místo něj pro tričko, protože počasí se už zase kazí.
Myjeme kola a jedeme do kempu umýt také sebe, pak převléknout a zpátky do centra na jídlo. Mezitím už opět vydatně prší. V tomto počasí dokončují závod někteří stovkaři a dvoustovkaři, potkávali jsme je v protisměru.
My jdeme nejprve na masáž – já chtěla vyzkoušet elektrostimulace - a pak pro jídlo. Ve velkém stanu dostáváme za kupón výborné těstoviny a řešíme co dál. Je sedm hodin a vyhlášení a tombola je až v devět nebo v deset. Jsme unavení, na vyhlášení tedy rezignujeme a jedeme zpátky do kempu. V noci pořád prší, takže měníme plány a místo nedělního pobytu se rozhodujeme pro ranní odjezd do Prahy.
I tak jsme si Rakousko pěkně užili a jsme s celým víkendem moc spokojení. V souteži Slow motion vyhrál čeký tým třetí místo! A Češi byli hodně vidět i na všech výsledkových listinách, po loňskom vítězství Tomáše Trunschky byl letos druhý Ondřej Fojtík.
Trať se mi líbila, i když je pravda, že v Čechách jsou tratě pestřejší. Ale zase nemáme desetikilometrové kopce :-) Rozhodně to tady má své kouzlo a to hlavně díky divákům a atmosféře velkozávodu. Pokud ještě někdy přijedu, zkusím stovkovou trasu.
Andrea Barešová
















