Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Salzkammergut Trophy nejtěžší a nejproslulejší

17.7.2008 08:41

Vymyslet závod delší než 200 km s brutálním převýšením 7 006 m byl od organizátorů zpod Dachsteinu Das Meisterstück. Salzkammergut Trophy má díky tomu u nás i ve světě specifické postavení a dobrý zvuk. Spoustu bajkerů láká pocit být alespoň nablízku nejtěžšímu, a tedy nejproslulejšímu evropskému závodu.

Bookmark and Share

A to i přestože většinou dokážou stejně jako já zvážit své reálné možnosti a přihlásí se na některou z lehčích tratí. Ale ono pořádně si zastoupat bylo možné vlastně na všech trasách:
 

Start. čas - Trasa - délka a převýšení - Limit do

  • 05.00 - A - 208,7 km (7006 v.m.) - 21.00.
  • 09.00 - B - 109,7 km (3582 v.m.) - 21.00
  • 11.00 - C - 53,1 km (1663 v.m.) - 18.00
  • 10.30 - D - 26,6 km (670 v.m.) - 14.30

Jak na to, ubytování
 

Trophy za poslední léta velmi zapracovala na své propagaci, organizátoři navázali spoustu kontaktů a zapracovali na poskytování informací a usnadnění přihlašování. Jejich web je takřka dokonalý a může posloužit jako (zatím patrně nedostižný) vzor všem ostatním cyklopodnikům. Pořadatelé zjistili, že nejpočetnější zahraniční enklávou jsou překvapivě právě Češi (550 z 3 400 bajkerů bylo letos z ČR), web plně lokalizovali do češtiny (nezapomeňte případně kliknout na vlaječku na homepage). Navíc se spojili s pořadateli Kolopro, takže přihlásit se bylo možné i přes jejich web. Prostě registrace není až na vyšší cenu startovného (30-65 EUR) a za dopravu (Praha – Bad Goisern 380 km) pro našince žádný problém.
 

Možnosti ubytování na místě jsou různorodé. Pensiony se dají sehnat v ceně kolem 20 EUR/osoba, ale my jsme dali přednost stanování v areálu místního hřiště. Sice mě kamarádi strašili, že je třeba přijet velmi brzy, ale přestože jsme dorazili po páté, nebyl s místem problém. Organizátoři byli celkem přístupní, do zcela zaplněného areálu vpouštěli auta i po soumraku a umožnili stanovat i přímo na hřišti za postraní čárou. Cena 5 EUR pro 2 lidi, 2 stany a auto na dva dny je celkem lidová a vybavení celkem libové. Sprchy, WC, restaurace, umývání kol, 5 minut pěšky do startovního areálu. Plná spokojenost.

 

Příprava a rozjímání před závodem

Po absolvování Drásala týden před startem Trophy jsem se na kolo moc nedostal. Dvakrát do práce a zpátky podél řeky mě na 109 km trasu moc nepřipravilo, ale lepší 40 km po rovině než nic. Cestu jsem naštěstí řešit moc nemusel, uvolnilo se místo v Honzově autě a po schválení páteční dovolené jsem se spokojeně vezl až na místo. Tam jsme rozbili stan mezi dalšími zahraničními účastníky (převážně z Čech a Slovače), a šlo se do centra.

Prezentace v místní obdobě Gymnázia proběhla doslova bleskově. V hlavním stanu rozprostřeném nad větší částí náměstí se odehrávalo vše podstatné. V pátek tedy především posezení se sledováním rozprav o trati (i v češtině) a pojídáním roznášených pochutin. Pastapárty byla v ceně startovného, pivečko bohužel ne. Naštěstí Aleš Procházka svůj propagační stan na Šelu vybavil i pípou. Jenže ho rozbil přímo u prezentace a točený Zubr šel tak na dračku, že tam byla stálá fronta.

Nakonec i ta místní břečka za 3 Eura se dala pít. V restu na hřišti ho měli ještě o pár centíků levnější, a tak jsme mohli probrat taktiku a nástrahy tratí. Já i Vlasta jsme si již Béčkovou 109 km trať vyzkoušeli, Honza navíc loni absolvoval dvoustovku. Letos ji hodlal zopakovat, takže řeč se točila především kolem ní. Po pátém pivečku jsem mu málem odkýval, že se přehlásím a ukážu mu, jak se to jezdí. Naštěstí šel po 22. hodině spát, protože po dalším pivu bych mu to odkýval určitě. Což bylo vyloženě k smíchu. A taky se tam za námi hned skupinka udělaných bajkerů pořádně rozchechtala do nočního klidu. Po dvacetiminutovém záchvatu smíchu jsme si řekli, že proti těmhle zkoušencům jsme se svými pivečky vlastně zodpovědní závodníci, myslící na řádné zavodnění organismu a šli jsme zodpovědně spát už kolem půlnoci.

Jdeme na to za deště

Honza vstával kolem čtvrté. Kupodivu mě nevzbudil, a tak jsem start trasy A v 5 hodin naštěstí spokojeně prospal. Ráno v osm již v kempu panoval čilý ruch. Je třeba složit kola, něco pojíst a trochu se rozhýbat. Vlasta vyráží s pomocnou taškou na smluvené místo, aby Honza mohl po 100 km vyměnit nějaké ten oděv a pojíst své oblíbené řízky, určené pro extrémní závody. Já se volným tempem přesouvám na start.

Pět minut před startem v devět se v začínajícím dešti řadím na konec přímé větve. Další závodníci jsou směřováni do vedlejší ulice. Je nás tam bratru přes dva a půl tisíce. Kousek přede mnou udílí rady pan Dolák svým hlavním favoritům Petře Kottové a Mirkovi Janotovi.
Odstartováno jest. Vyrážím opatrně vpřed. Čelo závodu se rychle vzdaluje, z boku se připojuje had bajkerů. Jsem hnedle pohlcen mohutným pelotonem. Nikdo se však nestrká, jede se ohleduplně, času i místa na předjíždění je dost a dost. Po kilometrové rovince ven z města začínáme stoupat.

První kopec

Kopce i trasa jsou tu jiné než u nás. Kopce jsou jaksi strmější a především delší. Naopak terén nebývá tak technický. Většina trati se odehrává na šotolinových cestách, hůře sjízdné úseky jsou krátké a je jich opravdu málo. Místní jezdci jsou vesměs dobří vrchaři, jako sjezdaři také ujdou, v opravdovém terénu však raději slézají.

Stoupám s velkou rezervou, stoupající a klikatící asfaltka je nekonečná. Za samotou Herndl (3. km, nastoupáno 300 m), kde se fandí jako při Tour de France, je nejprve strmé stometrové stoupání a pak najíždíme na lesní blátivou šotolinovou cestu s malými šutráky. Brýle se mi mlží, jedeme stále v houfu a i kvůli tomu občas tlačíme, přestože jet by se dalo vše. S přibývajícími nastoupanými metry tempo polevuje, po deseti kilometrech dokonce začínám poprvé předjíždět. Tep kolem stopadesáti, cítím se velmi dobře, takhle vydržím až nahoru. Na druhou stranu jsem po hodině a 13 ujetých km vděčný za první zdolaný vrchol. Slézám z kola a fotím překrásná panoramata se stoupající mlhou v údolí. Kolem se míhají jezdci, zapínám si větrovku a spouštím se z Raschbergu (1350 m n. m.) dolů.

Z kopce se honím s jedním bláziusem divoce pomalovaným po skotském způsobu na tvářích, pažích i nohách. Díky lepším průjezdům v zatáčkách mu poodjíždím, ale v občasných výjezdech mě dojíždí. Ostatní jedou velmi slušně, ale nás díky většímu riziku při dobržďování celkem nestíhají. Aspoň že je lekrace.
 

Druhý kopec

Od patnáctého km opět stoupáme. Na začátku druhého kopce je novinka – je zde vytyčena tzv. feed zóna. Jedná se o 500m úsek, kde je možno volně odhazovat obaly od jídla. Každý závodník nafasoval s číslem a čipem několik gelů, tyčinek a dalších energetických ptákovin. Teď je toho plná cesta. Já využívám až občerstvovačku, kterou je každá feedzone ukončena. Zde mi podávají dvě obětavé pořadatelky oloupaný banán. Další nabízí kelímek s iontem přímo do ruky. Neztrácíme ani vteřinu a nikdo se nestrká, to by měli vidět na Kolepro.

Zdolávám poklidným tempem dalších dvě stě výškových. Soupeřím jen s tandemem, jinak se držíme jako husy pěkně jeden za druhým a příliš se nepředjíždí. Snad až nahoře na 25. km u chaty Hutteneckalm. Tam k tomu vyloženě provokují fantasticky skandující diváci, které sem na vrchol (1220 m n. m.) dopravuje i vrtulník. Předjíždím skupinku, vzápětí slézám a k úžasu přítomných si celou scenérii fotím. Pak na ně zahoukám houkačkou a za vřelého potlesku sjíždím dolů.

Sjezd a legenda Ewige Wand

Konečně přicházejí technické pasáže. Nejprve zdolávám úzkou bahnitou pěšinku, občas musím objíždět tlačící mezi stromy lesem, občas je naopak křikem zaháním mezi stromy já. Následují 2 takřka nesjízdné bahnité sestupy. Když už jsem slezl, tak si je i fotím. A znovu serpentinami tradá dolů.

A po technickém radostném sjezdu přichází legenda. Věčná stěna Ewige Wand, kde se úzká cesta vine skalním srázem nad Bad Gosisernem a prochází třemi špatně osvícenými tunely.
Tam číhá spousta bulvárních nástrah. Automaty s pohybovým čidlem a reportéři a'la MTBS se svými mnohamegovými tubusy. S černými brýlemi (špatná volba do deště) mezi zuby projíždím tunely, pak zastavuji a odvážně se pokouším profíkům předvést, že fotografování není o vybavení. Díky nechtěnému mlžení objektivu je výsledek - no řekněme že autentický.

Po skalní stezce najíždíme na místní klasickou šotolinu a na 5 km sestoupáme 500 na úroveň řeky.


Přejezd mezi kopci

Podél řeky přejíždíme po okraji Bad Goisernu a pak skrz Gschmandt k jezeru Halstetter See. To celé objíždíme, takže si užíváme celkem dost poklidné jízdy vesměs po rovině. Snažím se jezdit v háku a celkem se mi to na táhlých rovinkách daří. Rovinky jsou proloženy semtam slušným stoupáním. V jednom sjezdu zpátky k jezeru se mi daří zdolat letošní rychlostní rekord – 74 km/h už je slušný frčák. A mohlo to být i víc, kdyby mě nezdržoval nějaký člověk ve fiátku.

Pohoda je znásobena nejkrásnější občerstvovačkou u jezera za Obertraumem. Pod malebným srázem je louka, na louce dětská hřiště a u nich stánky s bohatou nadílkou. Doplňuji ionťák do camelbacku. Z bidonu provádím obstřik totálně zabahněného přesmykače, který přestal řadit kašpárka. Bohužel dělám chybu a v touze po křídlech na zdolání nadcházejícího stoupání si dávám Redbulla.

Třetí kopec

Namísto křídel je mi však šoufl. Už po chvilce, když najíždím do prvního stoupání, na mě příjde nával tepla. Větrovka musí dolů. I tak se díky kopci utahováku začínám přehřívat. Teplota je teď po 13. hodině přes 30 stupňů a sluníčko začíná rychle vysoušet cestu i promáčený dres. Jedeme ve stálé skupince, která mě předtím táhla v rovinách. Po půlhodině polovina jezdců odpadá, začínají porůznu tlačit. Za další čtvrthodinu toho mám dost i já. Je mi blbě od žaludku a jdu se zchladit do horského potoka, kolem kterého pořád stoupáme. Nohy se mi klepou, naštěstí mě chladná voda dostává z nejhoršího a můžu opět stoupat rychlostí do 6 km/h. Po dalších dvou kilometrech si to opakuji a je mi čím dál hůř.

Na 65. km na mě jdou křeče. Začne to nenápadným taháním v pravém stehnu, po odlehčení to začíná i v levém a končí v nádherně symetrických paralelních křečích v obou nohách. Už od půlky kopce není kam řadit, slézat se mi nechce. No ještěže je tu vrchol, za ním krátký sjezd a občerstvovačka Roßalm. Těch 8 km s převýšením 1 000 m jsem si užíval hodinu a půl. Křeče na závěr jsou celkem zákonité, a to přestože jsem se do půlky závodu vesměs šetřil. Jenže ty výjezdy se jinak než silou zdolat nedají.

Sedám si na šutr. V rukách koláčky a napravuji se Kolou, kterou škemrám z poslední litrové lahve do malých kelímků od bodré pořadatelky. Po pěti minutách křeče trochu ustupují. Je čas dát do kupy řazení, které vypovědělo službu a na nejmenší převodník jsem řadil jen ručně poté, co jsem nožně nakopal zabahněný přesmykač. Klackem šťourám, sprejem šplíchám olej a snad se to zlepší.

Čtvrtý kopec

Po sérii táhlých sjezdů následuje slavnostní projetí závěrečného úseku sjezdovky v Hintertallu, kde komentátor podněcuje skandování jména každého, kdo sjezdovku zdolá na kole. Se svojí houkačkou a jednoručním řízením sklízím velké ovace. Aspoň něco. Optimismus se mi v posledním velkém kopci hodí. Čtyřistametrové stoupání na 7 km se mi podaří zdolat ve velmi solidním a zrychlujícím se tempu. Tak to jsem po těch křečích fakt nečekal. Uvědomuji si, že posledních dvacet kilometrů je vesměs z kopce, dávám do toho všechno a ono to fakt jde výborně.

Schäferalm (1240 m n.m.) byl naopak prubířský kámen mnoha jiných jezdců, odpadlo jich fakt dost a drtivá většina část tohoto kopce tlačila.

Dva pády na závěr

Podle toho také vypadal následující sjezd. Mnozí jeli jako mátohy a opravdu velmi opatrně. To já plný endorfínů a adrenalínů jsem chtěl předject tu chásku línů. Jenže ouha, často jsem musel při předjíždění najíždět do nevýhodných stop. Tam byly kameny, klacky, bláto. Občas jsem musel jít prudce na brzdy, potupně se znovu zařazovat a znovu to rozjíždět a nasazovat k předjetí.

Když jsem se to takto zkoušel na jednoho rakouského bajkera asi po čtvrté, došla mi trpělivost a ve vedlejší krkolomné stopě jsem vydržel. Odměnou mi byl klacek namotaný mezi zadní dráty a krkolomný pád ze stráně podél cesty. Kutálet se umím, takže jsem vykoulel jen pár škrábanců a po dalším kilometru jsem to zkoušel na toho Rakušáka znovu.
To už jsem byl opatrnější a s předjetím jsem si počkal až do ostré levotočivé zatáčky, kde jsem ho zkusil podjet. Jenže znovu smůla. Číhala tam další nástraha v podobě červeného antukového bahna, do kterého se mi zabořilo přední kolo a přes veškerou snahu jsem se po dvou metrech vzpírání poroučel přes řidítka. Tak tentokráte to bolelo fest. Dopadnul jsem na levý loket a pravé koleno a pěkně si je sedřel.

Prozíravě umístěné zdravotnice se mi snažily vrhnout na pomoc. Zahnal jsem je jedním Gut a trojím hlasitým Scheisse!!! Toto zaklínadlo jsem si opakoval celý další sjezd, kdy jsem si ionťákem proplachoval krvácející koleno plné štěrku a bahna. Dole jsem konečně „svého“ Rakušáka předjel a zopakoval mu několikrát svojí říkanku pěkně do ksichtu. Jen ať vidí, jací bajkeři jezdí za kopečkama.

Jakž takž jsem se zklidnil až na poslední občerstvovačce v Klaushofu. Voda na poraněné místa je lepší než ioňťák a je lepší, když proudí z bidonu než z oblohy. Spustil se totiž znovu deštík.

Finiš

V dešti najíždíme ve třech na asfaltku. Drapáky jezdců přede mnou zdvíhají zablácené spršky rovnou do obličeje. Je ale lepší to vydržet, jízda v protivětru je celkem náročná a sil už nemám nazbyt. Po třech kilometrech odbočujeme z hlavní silnice a následuje poslední velký výjezd. První třetinu jedu ve stoje, odměnou mi je, že se mi znenadání vrací křeče do obou nohou. Deset kilometrů před cílem je to k vzteku. Jenže tlačit se mni fakt nechce a možná by to ani nepomohlo. A tak zatínám zuby, nechávám se bezmocně předjíždět a zlehka šlapu přes silnou bolest dál. Po půl kilometru si nohy zvykají a křeč ustupuje.

A znovu sjíždíme v další trojici na hlavní silnici. Po chvíli nás dojíždí dalších deset jezdců, kteří si v zatáčkách a v krátkých výjezdech nastupují. Daří se mi je uviset a v kopečkách se posouvám mezi tahouny. Přejíždíme most před Bad Gosiernem, po pěšině zahýbáme pod něj, k pobavení diváků podjíždíme silnici a po srázu se šplháme nahoru zpátky k nim. Teď už se jedou pořádný kule, cíl je dva kilometry odtud a pořád po asfaltu. Vypínám se k výkonu, zapomínám na naražená místa a v cílové rovince se mi daří předjet všechny jezdce (a jednu jezdkyni).

V čase 7:42:56.28 končím slavně v sedmé stovce celkového pořadí. Slavný silničář Gilberto Simoni (4:29:59.79) mi naděluje tři a čtvrt hodiny. A to je ještě starší vykopávka než já. Druhý o dvě desetiny končí kolumbijec Leonardo Paez , třetí Heinz Verbnjak už má odstup 8 a půl minuty.

Ženám vévodila Jennifer O'Connor (5:56:45.68), na třetím místě skončila naše Pavlína Černá (MTB TEAM Příchovice), neztratila se ani Petra Kottová, která dojela s dvacetiminutovou ztrátou na 5. místě.

Do pekla a zpět

A ještě ke královské A Strecke: Zde vyhrál suverénní Thomas Dietsch v novém rekordu 10:09:14.98 což na absolvovaných 208 km a 7 006 m převýšení představuje neuvěřitelný rychlostní průměr 20,5 km/h (já měl 14,1). Velice dobře zajel Ondřej Fojtík, který skončil na druhém místě, když po krizi a velké ztrátě v půlce trati v závěru útočil i na Dietsche. Dosáhnul stejného času jako loňský vítěz Tomáš Trunschka, který ho ke startu na nejdelší trati přemluvil.

Naštěstí mě naopak nepřemluvil Honza. Přes kvalitně doplněné tekutiny předchozí večer nakonec nedojel. Na 50. km v začínajícím dešti ukončil svůj pokus vylepšit svůj loňský výkon. V tu dobu ztrácel 15 minut oproti loňským mezičasům a velmi reálně hrozilo, že by ho po dalších sto kilometrech přísní pořadatelé diskvalifikovali pro nesplnění průběžného časového limitu. Ještě před Honzou to zabalil na 20. km Véna Hornych. Prý měl náběh na úpal. Ale kdoví, jak to bylo. Oba jsem je viděl spokojeně doplňovat tekutiny v hlavním stanu.
Našli se však i takoví borci, kteří dokončili po 16h pekelné dřiny a i tací, co do cíle finišovali i po 21h s číslem označeným pořadatelským sprejem na důkaz časové diskvalifikace. I přestože si prošli peklem utrpení, vrátili se zpět mezi své věrně čekající kamarády, přítelkyně a manželky.

Zhodnocení na závěr

Co říci závěrem? Lze jen doporučit a rakouským pořadatelům poblahopřát k nejlépe zorganizovanému závodu, který jsem dosud absolvoval. A co Češi? Byli hodně vidět, nejen díky svému počtu, ale i předvedenými výkony. Například Toyota Kellys Bikezone Příchovice s přehledem vyhrál nejprestižnější teamovou soutěž na nejdelší trati. Silně nadstandardní výkon však podal každý, kdo se mezi Alpskými velikány dobral cíle.

Pavel Macháček

Diskusní fórum pro: "Salzkammergut Trophy nejtěžší a nejproslulejší"

Názor Autor Datum a čas
RE: Salzkammergut Tr... Ada 21. 7. 2008, 13:22
RE: Salzkammergut Tr... Seiko 21. 7. 2008, 08:30
RE: Salzkammergut Tr... Radek 17. 7. 2008, 21:04

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |