Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Přes tři vrchy Vysočiny – moje dlouhá premiéra

21.7.2008 13:57

„Až se zase někdy budu chtít hlásit na dlouhou, dej mi pár facek“ žádám podle vzoru filmových Básníků Danu. Plácám se už pět a půl hodiny na trati a jsem někde na 75. kilometru, úplně na hadry. Střídavě proklínám sebe, kolo, tenhle závod i to, že jsem se vůbec narodila. A přitom vše od začátku vypadalo tak slibně...

Bookmark and Share

Desetidenní dovolená v Italských Alpách mi umožnila najet dost kilometrů v základní vytrvalosti, stoupáním do nekonečných příkrých kopců jsem získala i slušnou sílu v nohách, krvinkám jistě prospěl i pobyt ve vysokých nadmořských výškách. Závod Salzkammergut minulý týden ukázal, že je to vše opravdu znát, jelo se mi tam hodně dobře a byla jsem se sebou spokojená.


Proto jsem neměla z třech vrchů na Vysočině žádný strach. Sice to měl být můj první dlouhý maraton (dlouhých tras jsem se vždy bála a jezdila proto jen krátké), ale 85 km mi nepřišlo tak strašných a hlavně závod měl mít „pouhých“ 1600 výškových metrů! Stejné převýšení bylo na Salzkammu na 53 kilometrech. Takže jsem si říkala, že to bude pohoda.


Před závodem jsem se sice moc nevyspala, ale optimismu mi to neubralo, nedokázaly to ani tragické komentáře Dany a Jirky, kterým se dnes závodit nějak nechtělo, necítili se.
Stejně jako loni jsme vyráželi po sedmé z Prahy, kolem deváté jsme byli v Cerekvi, vyházeli z auta věci a Jirka jel ještě do Jihlavy pro Káťu, která neměla dopravu. Vše časově krásně klaplo, ještě montáž kol, převlékání, upevnění plastového čipu na tretru, něco pojíst (neudělat stejnou chybu jako loni) a před půl jedenáctou se zařadit na start.

 

Poté, co v noci a ráno v Praze pršelo, byla v Cerekvi celkem jasná obloha a teplota kolem 23 stupňů. Další důvod k optimismu. Start! Všichni, což znamená 191 závodníků, vyráží kupředu. Sakra, to je rychlost! Nějak jsem myslela, že na těch dlouhých se jezdí pomaleji. Za chvíli začíná asfaltové stoupání, tempo nijak nezpomaluje. Mně trvá obvykle tak dvacet minut, než se dostanu do provozní teploty, takže začátek se mi zdá strašný. Visím za Káťou a Danou a hulákám, jestli bychom neměly jet pomaleji, že mám tep furt 185. Samozřejmě je mi to úplně k ničemu.

 

Asfalt končí, vjíždíme do lesa. Zase to stoupá, lesní cesta je podmáčená a kamenitá, tempo trochu zpomaluje (alespoň to moje). Jak se dostanu na rovinu, opět to rozjížím. Motor už mi naskočil, jedu co to dá. Dostávám se do závodního transu, snažím se předjíždět a docela to jde, užívám si opojný pocit rychlosti. Nádhera. I kilometry ubíhají. Začátek trasy je sice stále víceméně do kopce, ale ta stoupání jsou mírná.

 

Uvědomuji si, že kolem sebe nevidím žádný oranžový dres, a tak se rozhlížím kolem. Nikde nikdo. Sakra, že bych jela tak rychle? Začíná ve mně hlodat červíček obav, jestli jsem to moc nepřepálila. Ale zaháním ho, jede se mi dobře, tak co. Ani neřeším, jestli jedu zrovna po poli, lesní cestě, nebo šotolině. Blahosklonně mírním první občerstvovačku. Vzápětí ale přituhuje. Celkem nepříjemné prudké stoupání terénem, to se mi jede značně hůř. Na kraji cesty stojí nějací cyklisté a povzbuzují. Mezi funěním se ještě stíhám zeptat, jestli tohle už je stoupání na Křemešník. Prý haha, to teprve přijde. Hm, tak to pěkně děkuju.

 

Konečně jsem se vysápala nahoru, teď kousek po asfaltu (toho je v tomhle závodě hodně málo) a hned zase do lesa, sjezd a po něm další nepříjemné stoupání. Tady už není možnost se mýlit, je to Křemešník. Po chvíli supění nahoru musím zastavit. Vzala jsem si sluneční brýle a ty se mi v každém kopci zamlžují. Tady už to dosahuje vrcholu, vůbec nevidím na cestu. Brýle putují do kapsy, já do sedla a zase nahoru. Stejně se mi kouká mizerně. Po dobré zkušenosti ze Salzakammu jsem si vzala čočky, dnes mi ale nějak nesedly. Pořád se mi nějak hýbou nebo co, špatně se mi zaostřuje, vnímám zkresleně.

 

Mizérie, ale s tím už nic nenadělám. Křemešník ale nakonec nebyl tak strašný. Někde po cestě jsem dokonce předjela dalšího závodníka od nás (ze Šlapek), Aleše. Asi dvě třetiny závodu jsme pak jeli v podstatě spolu – já mu vždy poodjela ve stoupáních, on mě ve sjezdech.


Sjezd k Křemešníku nebyl nic moc. Na můj vkus příliš mnoho kluzkých kořenů. Ty nenávidím, proto taky nejezdím na Transbrdy. Tady mi to přišlo snad ještě horší. Jednu pasáž jsem raději kolo vedla. V tomhle sjezdu mě předjela Káťa a pak už jsem ji viděla až v cíli. Káťa má sjezdy perfektní, u mě technika dost vázne.

 

Po dlouhém sjezdu začíná opět stoupání, jsem někde kolem dvacátého kilometru. Najednou kolem mě projedou dvě motorky a za nima dva cyklisté. Dochází mi to okamžitě, právě mě dojelo čelo krátké trasy, které startovalo půl hodiny po nás. To mají slušnou rychlost. Žádnou radost jsem ale z vlny nových cyklistů neměla. Řítili se zezadu, řvali buď „hej“ nebo zleva a očekávali, že jim člověk okamžitě vyklidí pozice. Když se tak okamžitě nestalo, byl většinou stejně odstrčen. Znamenalo to většinou, že bylo nutné opustit ideální stopu a zajet někam do nesjízdného terénu, nebo úplně slézt s kola. To fakt nebylo moc příjemné. Chápu sice, že jim šlo o výsledky, ale vyhýbání se v úzkých sjezdových pasážích fakt není něco, o co bych stála. Navíc to člověka docela rozhodí a zbytečně to ubírá síly.

 

Ikdyž mnohem víc mi jich sebral výjezd po sjezdovce na Čeřínek. Ten je fakt hnusnej. Dost lidí rovnou slejzá z kola a tlačí. Vím, že mě to čeká taky, ale zkouším alespoň kousek jet. Zvolání „ať žijou Šlapky“ za mými zády mě posouvá ještě o pár metrů dál :-) Jsem asi v polovině kopce, zvedá se mi přední kolo a leje ze mě jako z konve. Slejzám. Hned dostávám hlášku „takové pěkné kolo a tlačí“. Stydím se.. :-)


I to tlačení mi přijde namáhavé, ještě že vrchol už je nedaleko. Hop do sedla a šupem dolů, zase to byl celkem technicky náročný sjezd. Zase následovalo střídání povrchů, zabahněné lesní cesty, kořeny, šutry, šotolina, louky, asfalt s občerstvovačkou (nikdo tam nezastavoval, tak já taky ne), zase dlouhá a náročná stoupání. Začala na mě padat nějaká únava, ze všeho nejvíc se mi chtělo spát. Nohy se nějak přestávaly točit. Natlačila jsem do sebe rychle gel a zabralo to. Po šotolinových cestách mezi poli jsem zase nabrala rychlost.

Mezi 30. a 40. km nebyly žádné velké kopce, spíše menší hupíky, technicky to ale úplně jednoduché nebylo a hlavně podmáčený a kluzký povrch hodně ubíral sil. Kombinace plášťů Racing Ralph a Noby Nic je sice super, většinou drží parádně, ale tady některá místa klouzala tak, že mi stejně zadní kolo občas ustřelovalo.

 

Po čtyřicátém kilometru se únava začala opět hlásit, tentokrát už ale vehementně. Necítila jsem se vůbec dobře, všude mě píchalo, žaludek se svíral, v nohách jsem cítila náběh na křeče. Asi se není čemu divit, první půlku trasy jsem asi fakt přepískla, jela jsem ji, jako by mě čekalo jen padesát kilometrů. Tep byl pořád kolem stoosmdesátky, a to se asi dlouho nedá vydržet. Rozdvojeni tratí mě rozesmutnilo. Kdybych teď odbočila doprava, zajela bych si pro „na mě slušný“ výsledek na krátké. Cesta vlevo byla předzvěstí trápení.

 

Ale co se dá dělat, stejně jako menšina závodníků odbočuji doleva. Najednou si na trati připadám sama, nikdo na mě nehuláká a nepředjíždí, ani já už nemám koho dojet. Držím se v blízkosti tří bikerů, co jedou přede mnou, jedeme lesem, poli a mě se snad zasekl Polar, vůbec mi nepřibývají kilometry! Zase stoupáme, trasa vede pořád nahoru a dolů, ale ani ve sjezdech není možné si odpočinout. Většinou jsou tam kluzké kořeny, nebo je potřeba kličkovat mezi šutrama. Vzpomínám na Salzkammergut, to byla oproti tomuhle procházka růžovou zahradou. Technicky to nebylo až na jeden sjezd náročné vůec. Jelo se dlouho nahoooooru, pak zase dolůůůů, znovu nahooooru a zase dolůůůůů a do cíle. Tady je to pořád nahoru-dolu-nahoru-dolu a nemá to konce.


Na padesátém kilometru mě se slovy „dobrý den“ předjíží Jirka. Evidentně jel na začátku hlavou a rozložil síly, teď se mu jede v pohodě. Za chvíli se mi ztrácí, nemám sílu a vlastně ani chuť zrychlovat a chytat ho. Závodění už jsem vzdala, jedu jen na dojetí. Mám pocit, že kdyby kolem jela babička na tříkolce, předjede mě. Plácám se fakt strašně a je úplně jedno, jestli jedu po rovině, nebo do kopce. Moje rychlost je pořád skoro stejná a možná že bych rychleji i šla.


Už mě předjel i Aleš. V kopci. Tomu říkám zmar. Na kolikátém jsem kilometru? Nechce se mi věřit, že ještě nemám ani šedesát. Hrabu se dál do kopce, poznávám to tam z loňska, vím, že jedu na Javořici. Zezadu přijíždí Dana. Má toho taky plný zuby. Tak si mě sjeli všichni. Připadám si jako naprostý trotl. Ale jsem šťastná, že tam Danu mám a nejedu sama. Té se už nepustím. Naštěstí nemusím ani zrychlovat, jede stejně pomalu jako já. A taky nadává :-)
Ve dvou to utíká trochu líp, za chvíli jsme u vysílače.

 

Zase sjezd a dole – hurá, občerstvovačka! Tuhle už opravdu neminu :-) Dávám si banán, mandarinku a dva kelímky jonťáku, protahuju nohy. Pokračujeme dál, po chvíli opět do kopce. Zase nějaké šutry, louka, lesní cesta. Najednou mám pocit, že zažívám deja-vu – před sebou vidím zase vysílač na Javořici! Jsem z toho v šoku, v mapě jsem si nevšimla, že na ní jedeme dvakrát. Nadávám tak, až mě paní, která v lese češe borůvky, uklidňuje, prý se nejede až nahoru. Hm.


Jsem naprosto vyčerpaná. Z profilu, který mám s sebou, vidím, že už bychom měly prakticky jen klesat, v cestě jsou jen dva nebo tři malé kopečky. I Polar ukazuje, že do cíle bychom měly nastoupat už jen asi stopadesát metrů (nakonec to bylo o sto víc). To mě trochu uklidňuje.


Cesta, která je před námi, by opravdu nebyla náročná, kdyby měl člověk dost sil. Byla by moc pěkná, pestrá, opět se všemi typy terénu, krásnými singlíky a technickými sjezdy. V mém stavu mi ale připadá strašně těžká. Vůbec celý závod mi přijde jako nějtěžší, jaký jsem kdy jela. Není možné si odpočinout. Když je náhodou na trase rovina, jsou na ní buď kořeny, nebo šutry, popřípadě bahnité úseky. V jednom takovém jsem si pěkně ustlala. Vyhýbala jsem se rygolu plnému vody, smeklo se mi kolo a já bez slova protestu lehla nabok. Jak jsem dopadla, chytla mě strašná křeč do pravého stehna, noha se propla a vymrštila. Ležela jsem na boku v bahně, kolo na mě a já se nemohla pohnout. Asi jsem vypadala dost komicky. Naštěstí to po chvíli odeznělo.


Honem jsem se snažila dohnat Danu, která mi mezitím dost poodjela, sama jsem nechtěla jet v žádném případě. Překvapilo mě, že se ještě dokážu rychle rozjet, to už jsem moc nečekala. Danu jsem chytla a společně jsme zdolávaly poslední kilometry lesem. Předjelo nás pár cyklistů, my už neměly ambice se s nimi honit. Konečně přišel asfalt, měl však jen krátké trvání, zase nás trať zatáhla na nějakou cestičku kolem rybníka a pole s kukuřicí. Před námi se objevil brod. Dana dala na „dobré“ rady okolostojícich a projela ho prostředkem. Pořádně se zmáčela. Dokonce pak mluvila sprostě :-) Já to zbaběle přešla po hrázi. Pak už to byl jen kousek po cestě a konečně přišel dlouhý úsek po asfaltu. Tam jsem se chytla do háku nějakému klukovi a rozjeli jsme to, do cíle chybělo už jen pár kilometrů. Vzápětí jsme ale asfaltku opustili a sjeli doleva, zase někam do polí.

 

Zjišťuju, že nemám Danu a čekám na ni, dojíždí po chvíli. Vypadá hodně jetě. Pokračujeme dál, podjíždíme mostík, pod kterým na nás čeká Jirka, ještě kousek po silnici a už odbočujeme doprava k cíli. Zpomaluji, abychom s Danou dojely společně. To je úleva! Jsem strašně, strašně unavená. Čas 5:51. Za námi už dojelo jen deset lidí.


Tenhle závod jsem naprosto podcenila a své fyzické možnosti naopak přecenila. Tady na Vysočině nějak jezdit neumím. No snad to zlomím příší rok :-)

Celkové výsledky jsou TADY >>.

 

Andrea Barešová

 

Diskusní fórum pro: "Přes tři vrchy Vysočiny – moje dlouhá premiéra"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |