Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Železné hory na bahně

30.7.2008 14:21

Když jsem začátkem roku plánovala, kterých závodů se chci letos zúčastnit, váhala jsem nad nějakým ze série Kolo pro život. Zajímaly mne změny, které byly na letošní sezónu připraveny a týkaly se hlavně stravování a upomínkových předmětů v podobě triček značky Alpine Pro. Obojím se totiž organizátor hodně honosil :-)

Bookmark and Share

Ze široké nabídky závodů mne nakonec zlákal Rubena Manitou Železné hory, a to hlavně proto, že ho vždy hodně chválila Káťa alias Kámen úrazu. Prý je to moc pěkná trať.
Káťa, která bydlí kousek od Chrudimi, kde byl start závodu, mi navíc nabídla i možnost ubytování z pátku na sobotu. To jsem s díky přijala, a tak jsme se po večerní registraci v Chrudimi uchýlily do pohostinné péče Katčiných rodičů. Večer přes spaním mi pak Káťa místo pohádky popisovala trasu závodu. Dozvěděla jsem se, na co si mám dát pozor, kde nejspíš budu tlačit, na kolikátém kilometru před cílem můžu jet naplno, kde najdu občerstvovačky a co si na nich mám dát... no prostě doslova mě zasypala informacemi.

 

Její komentáře težších úseků “neboj, néni to zlý” mi zněly ještě dlouho v uších. Na závod jsem se těšila, po zpackané Vysočině jsem si potřebovala trochu zvednout sebevědomí a napravit reputaci. Navíc závod na 50 kilometrů s pouhými 720 metry převýšení a poměrně vysokým procentem asfaltu by mi měl vyhovovat.

V šest jsme vstaly, snídaně v posteli, rychlá nakládka do auta a přesun do Chrudimi. Na parkovišti nás už čeká Igor, kterému Káťa musí předat jeho startovní číslo. Oblékáme se a šup na start, dlouhá trasa startovala už v 8:15. Káťa i Igor se pro ni rozhodli, a tak se postavili na krásném chrudimském náměstí do zadních řad startovního pole. Já kolem nich pobíhám s foťákem a pořizuji nějaké záběry, když tu uslyším z řady jezdců své jméno. A on to Robert Gamba z Liberce. Teď jsem chtěla napsat, že je to můj zákazník, ale v souvislosti s názvem mého klubu Vinohradské šlapky by to mohlo asi vyznít jinak, než jsem zamýšlela :-)) Takže ho raději označím jako vášnivého bikera, jezdícího za Spinfit Liberec.

Po startu dlouhé se pomalu řadím na své místo i já. Mé místo je v poslední vlně, jelikož mám vysoké číslo 728. Rozhlížím se kolem sebe, je tu tak pět set lidí různého věku s různou výbavou. Kousek vedle mě stojí dva kluci v kraťasech, bavlněných tričkách a pedálech s klipsnami. No proti gustu žádný dišputát. Čas startu se blíží, čekáme jen, až vyjede z nádraží vlak, abychom se s ním nepotkali, trať totiž kříží železniční koleje.

Konečně vyrážíme! Ujedu ale jen pár set metrů a už musím z kola, před námi jsou schody. Všichni slejzají a kola vedou a stejná situace se opakuje o kousek níže. Tam by byly schody určitě jetelné, jsou mírné a celkem široké, ale v mase lidí je jízda nemožná. Kousek za schody se dá konečně normálně jet. Začátek má být po asfaltu, chci se tedy chytit k někomu do háku a šetřit síly. Zaujal mě svalnatý jezdec jedoucí v dresu s nápisem “Never say die” a tak se za něj věším. Po chvilce lituju, jede pěkně zostra a mám co dělat, abych se udržela.

Ač nenápadně, jedeme pořád do kopce. Srdce mám až v krku, ale říkám si, že na padesátikilometrové trati si můžu napálení na začátku dovolit :-) Předjíždíme spoustu lidí a z toho mám radost, ráda bych se ve výsledcích propracovala alespoň do poloviny závodního pole. Po chvíli asfalt končí a my vjíždíme na pole, z balíku jezdců se nejprve tvoří had a po nájezdu do lesa bohužel špunt. Cesta se hodně zúžila, opět všichni slejzají z kola a tlačí. Pak se dá zase kousek jet, nicméně v zápětí se situace opakuje. Sakra! Mám hroznou chuť závodit, tohle mě štvě. Přece sem nejedu na závod v tlačení kol! Trvalo to fakt dlouho, než se dalo normálně jet, odhaduji ztrátu tak na deset minut. To zamrzí.

Musím to dohnat, a tak do toho šlapu. Lesní úsek přes kořeny a bahno moc rychle jet nejde, ale když z lesa vyjedeme na silnici, roztáčím pedály a nechávám soupeře za sebou. Dokonce i “Never”, začal nějak ztrácet. Místo něj si teď vybírám dres Maxidek Cannondale. Snažím se nezpomalovat ani ve stoupání, není nijak hrozné. Prvních deset kilometrů je prakticky pořád do kopce, ale stoupá to opravdu jen mírně. Po asfaltu je i dost sjezdů, tam se to dá krásně rozjet a přitom si odpočinout.

Tepovku mám sice pořád kolem 180, ale jede se mi dobře, neřeším to. Horší jsou jen úseky v lese, všude je strašného bahna, takového řídkého a mazlavého, kolo pod nánosy těžkne. Některé hluboké rygoly plné kalné vody jdou objet, někde volím stejně jako většina závodníků taktiku tlačení kola, protože jet se prostě nedá. Na rychlejších úsecích pak bahno z kol lítá všude kolem tak, že musím jet se zavřenou pusou. Bahno tuším žádné sacharidy nemá, tak proč ho konzumovat.

Kolem patnáctého kilometru se objevuje přehrada, hned si vzpomenu na varování Káti. Po přehradě prý následuje nejtěžší stoupání závodu. Začíná asfaltem, cedule stoupání 15% moc radosti neudělá. Jetelné je to ale v pohodě, zase se mi daří za sebou nechat nějaké lidi a už se najíždí do terénu. Sjezdík a zase stoupání, klouže to a jsou tam kameny. Úzká cestička lesem a jsem na louce. Vetšina lidí slejzá z kola a tlačí, to jsem moc nepochopila. Není to nijak prudké. Jediné, co vadí je sluníčko, na louce to pere docela dost. Leje ze mě jak z konve a pomalu se škrábu nahoru.

Tady jsem za sebou nechala hodně soupeřů, přece jen jsem se pohybovala o něco rychleji než pěší. Následoval sjezdík a ještě jedno stoupání, ve kterém už jsem se těšila na občerstvovačku. Na řidítkách jsem měla připěvněný profil trati s popisky (to jsem odkoukala na Salzkammu), a tak jsem přesně věděla, kde to bude jak vypadat. Občerstvovačka byla na 22.kilometru, nechala jsem si dolít bidon, snědla půlku banánu a druhou strčila do kapsy. Tenhle závod to jídlo nesmím podcenit. Rychle na kolo a jedu dál, vím, že teď přijde dlouhé stoupání po rozbitém asfaltu (díky Káťo!).

Jede se mi pořád dobře, a tak opět předjíždím, už se mi to zdá nějak divné. Přichází sjezd, kde si mohu trochu odychnout a poslední stoupání do Javorné. To je zhruba na 25. kilometru a podle profilu tratu bych měla mít tu těžší polovinu za sebou. Přede mnou je klesavých pět kilometrů, po asfaltu i šotolině, jede to pořádně. Těžší je až, přesně jak Káťa předpověděla, opětovné stoupání u Křižanovic. Zpočátku se dá jet, ale pak se to pořádně zvedne a po mazlavém povrchu a kamenech v těchto místech snad nemohla jet ani elita. Všichni svorně jdeme pěšky a někteří včetně mě pak nasedají až na širší kamenné cestě. Tady je to ještě pěkná dřina, dost se mi uleví, když to mám za sebou.

Posledních patnáct kilometrů do cíle by až na drobné hupíky mělo být z kopce. Tak do toho zase pořádně šlapu, je to skoro pořád asfalt, dá se jet v pohodě na velkou pilu. V jedné zatáčce za mnou nějaký biker lehá, byl tam písek a tak asi dostal smyk. Ohlížím se a ptám se, jestli je v pořádku, prý ano, tak jedu dál. Chudák, musel se asi pěkně odřít.

Přichází pár malých kopečků, v nich už to nejede tak snadno, síly ubývají. Pořád ale předjíždím další závodníky, teď už jen jednotlivce, maximálně dvojice. Občerstvovačku na 40. km vynechávám, pití mám a v zásobě gel, který v zápětí konzumuju. Koukám na Polara, do cíle je to asi pět kilometrů, čas mám 2:45. Moc bych to chtěla dát pod tři hodiny, jedu na maximum, na tepovku už raději nekoukám. Stahuju další a další závodníky.

Kousek před cílem nás trať zavádí mezi pole na šotolinu. Daleko přede mnou je někdo v zeleném dresu, musím ho dohnat. Nohy bolí, plíce pálí. Jeden kilometr do cíle. Zelený dres se přibližuje. Píp! Polar hlásí 50 km. Ale cíl nikde. Kruci, co je? Drtím pedály, zuby vyceněné. Musím toho zeleňáka dojet. Ještě kousek... mám ho! Mám radost, ale taky už toho mám plné zuby. Kde je ten zatracenej cíl? Najíždím zase na silnici. A vidím nápis “cíl 2 km”. To nééé!

Navíc je to do kopce. Potupně řadím na čím dál nižší převody a doufám, že mě zelený dres nedojede. Fuj, mám fakt dost. Cíl 1 km. Šlapej, dělej! Nemám sílu sledovat Polara, nevím, jaký mám čas. Soustřeďuji se jen na to, abych nepřestala šlapat, protože přesně tohle po mě chtějí nohy. Zázrak! Vidím před sebou nafukovací cílovou bránu. Povědomě ještě zrychluji. Ale zrada, cesta nevede přímočaře, nýbrž prudce uhýbá doprava a klesá. Beru za obě brzdy, kolo jde do smyku, málem hážu pár metrů před cílem a zraky diváků tlamu. Ustála jsem to, vzápětí ale přichází další šok – přímo přede mnou se tyčí takový ten můstek, co se používá třeba v cyklokrosu. Prudká dřevěná stěna nahoru, rovná plošinka a zase padák dolů. Jak se to přede mnou zjevilo, strašně jsem se lekla, tohle jsem nečekala. Kolem stojí diváci a povzbuzují. Jsem tak rozjetá, že bych nemohla slézt z kola ani kdybych chtěla. Stíhám jen shodit vpředu na malou placku a pak už jen cítím náraz, jak mě překážka kopla do předního kola a to pak letělo samo nahoru. Pod vrcholem jsem si nějak automaticky dvakrát šlápla a bylo to, jsem nahoře! Ani jsem se nestačila leknout sjezdu a už jsem letěla zase dolů. Dopad na zem pobrala krásně vidle. Páni, to bylo něco! Dobrovolně bych to asi nevyjela, bála bych se. Takhle z toho mám zážitek :-)

Ještě párkrát šlápnout a jsem v cíli. Berou mi čip, dávají vodu. Tlačím kolo o kousek dál, pokládám ho, lehám na záda a vnímám jen tlukot vlastního srdce. Myslím, že jsem tam ležela dost dlouho :-)


Po vzpamatování jsem se byla u korýtka omýt (nohy skoro nebyly pod nánosem bahna vidět) a protože na sprchování kol byly strašné fronty, přemluvila jsem nějakého pána, že mi půjčil svůj kyblík a houbičku. Na teplé jídlo jsem neměla chuť, takže jsem novou kuchyni a výběr ze tří jídel ani neotestovala, dala jsem si jen tvarohový koláček (teda dva :-)). Pak jsem koukla na Polara, jak jsem vlastně dopadla. Čas 3:04. To je smůla, jen čtyři minuty! Škoda těch špuntů na začátku. Najeto 52,9 kilometrů, nastoupáno 960 metrů. Tak nevím, jestli mi to špatně měří, nebo chyba v propozicích? Ale to je fuk.

Závod se mi líbil, fakt jsem si ho užila a výsledné 8. místo v kategorii se mi zdá super!

 

Andrea Barešová

Diskusní fórum pro: "Železné hory na bahně"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |