Délku trati si každý volí sám, dle nabídky propozic. V průměru to vychází co závod, to 100 km. Vše se vyřešilo poměrně záhy. Na dlouhých tratích bývá přísné časové kritérium a už na prvním závodě mě diskvalifikovali, protože bych dojela až za tmy. Titul pro rok 2008 byl ztracen. Pokračovat v tomhle šílenství dál nemělo smysl. Navíc tělu po 100 najetých kilometrech na závodě trvá prý regenerace 14 dní, a to je dlouho. Obrátila jsem se s prosbou na Radka Patráka – ředitele Malevilu, aby mě tedy zase přehlásil do krátkých tratí. Jenže to by nebyl Patrák, aby mi po mailu neodpověděl "Máš cos chtěla. Požadavku se nevyhovuje." Ale nakonec ustoupil.
Marathon man je moc hezký seriál horských kol. Kdo se zúčastní, ten si pak může po právu říkat biker. Každý závod má svoji atmosféru a je něčím výjimečný. V Německu se člověk dočká velké pozornosti a podpory od diváků. Fandí děti, starci, dospělí, prostě všichni. U trati seděla i postarší dáma v trávě, v ruce měla kastrol a tloukla do něj kladívkem, vydržela to několik hodin. Jiní zas měli na tyčích upevněné kravské zvonce. Atmosféra jak na hokeji.
Seifen není těžký závod. Trať je jezdivá, bez výraznějšího terénu.

Závod se začíná z dlouhého táhlého kopce po silnici, kde jsem loni bez šlapání nabrala rychlost 76 km/h. Díky váze mi to z kopce upaluje, a to se mi líbí. Letos jsem si to vychutnávala a nechala kolo jet. V rychlosti něco přes 70 jsem se ale zamotala řidítky do jiného kola. To bylo prvně, co jsem se fakt bála o život. Mohlo to skončit fatálně, ale nějakým zázrakem to pádem neskončilo. V těch místech byl tehdy zrovna těžký úraz a pro chlapíka musela sanita. Pak už jsem se raději krotila.
Prvních 12 km se jede po silnici a pak se najíždí do lesa, kde se jede na okruhy. V lese to není ničím výjimečné, jen 2 kraťounké sjezdíky, které vyžadují odvahu, techniku anebo jít pěšky. Ale jedna specialita by tu byla. V oblasti cíle je výdrbek strmý jak výjezd na Říp. Je tam atmosféra připomínající Tour de France. Podél asfaltového výjezdu stojí hustý špalír lidí a řve na každého: "Zupa, schnella, dávej...". Na konci stoupáku je kukaně ve výšce 5 metrů se spíkrem, který vás ohlásí jménem: "Lusy Pouchovka!!!" Nelžu, ale v ten moment je úplně každý celebrita a dav po něm šílí. Letos mi ten kopec nepřišel tak hrozný. Ale za to loni! Já se tam trápila při rychlosti 3,5 km/h na TF 190. Hodně lidí sesedalo. I já jsem chtěla loni zahodit kolo, ale bylo mi to blbý. To prostě nejde slézt, když vám fandí a věří tolik lidí. Vzpomínám si, že už jsem byla rozhodnutá jít ze sedla. Ale nějaký postarší německý papík mi začal tleskat, vyřvávat moje jméno a doprovázet mě až na horu. Vypadal jako rodič, když učí dítě chodit. Plácal o sebe dlaněmi, couval přede mnou a cosi žvatlal. Dnes na to ráda vzpomínám, ale tenkrát jsem dědka chtěla něčím praštit po kebuli. Ale vyjela jsem to. A letos jsem si to fakt vychutnala. To nejkrásnější, co tam je, je tento očistec, těch 300 metrů slávy. Za to se vyplatí tam jet.
Němci mají zajímavý přístup, který by asi u nás neprošel. Ale mě se líbil. Při vjezdu do startovního koridoru každý odevzdává lístek, na kterém je uvedeno startovní číslo . Na žádné chipy ani mezičasy se tu prostě nehraje. Jiný kraj, jiný mrav. Tady mají rozhodující význam gumičky, které slouží jako kontrolní mechanismus. Závod se jezdí na okruhy. Na jednom úseku je pořadatelé navlékají za jízdy všem závodníkům na ruku. Za každý projetý okruh navléknou jednu. V cíli se pak odevzdávají.
Na závod mi přišla forma. Od začátku mi tělo dovolilo jet pilu. A soupeře od nás ze vsi, na které jsem si už přes rok brousila zuby, jsem s přehledem porazila. Letos se mi povedlo zajet o 53 minut lepší čas, a na to jsem hrdá.
Lucie Pouchová
















