Neměla jsem strach, že to neujedu, ale vrtaly mi hlavou hlavně občerstvovačky. Bála jsem se, že to pořadatelé zatáhnou a nebudou čekat na posledního a co já pak někde v noci v lese sama, hladová. Pro všechny případy jsem si na závod sjednala v ten inkriminovaný večer i svačináře Petra Kančického. Musela jsem ho prolít zhruba půl litrem whisky, 3 x vodníkovým spermatem a portským, aby se s ním lépe vyjednávalo. Z jeho mimovolních pohybů v 5h ráno jednoznačně vyplývalo, že už souhlasí a po té se odebral do stanu. Jeho úloha byla přidat se na Karlových Varech v druhém kole s batožinou na zádech a dělat soumara. Do poslední chvíle jsem nevěřila, že se na závod dostaví, neboť jsem počítala i s rizikem windows. Musím říct, že Petr nad moje očekávání přijel a úlohu splnil na výbornou. Srdečně mu děkuji za spoluúčast.
Na závod jsem se těšila a byla jsem zvědavá, co to se mnou vyvede. Ale dost lidí mi dokázalo vzít v ten den kuráž. Nejdřív mě vyvedl z míry jeden biker, kterého jsem ráno napájela litrovou placatkou becherovky. Ptala jsem se ho, jestli to mám vzít s sebou na trasu. On mi odpověděl něco v tom duchu, že si myslí, že už se dneska neuvidíme, když jedu to kilo. Další holka, co jela loni taky dlouhou, se mě ptala, jestli jsem si to nerozmyslela, že ji to loni dost zničilo a ta je výkonnostně úplně jinde než já. Ivan Rybařík mi povídá : "To kilo, to je dost." Reakce okolí mě znejistila, snad nikdo nedoufal v to, že to ujedu. Na startu jsem ztratila veškerou kuráž a začala si vyčítat. Ale to už jsem měla startovní číslo pro dlouhou trať.

Plán jsem měla. Chtěla jsem zajet první kolo spořivě a v druhém pak přidat. To byla teorie. A hlavně se nepouštět do žádných velkých akcí. Ve 12.00 se odstartovalo a hrnulo se to. Pak začalo stoupání. Už od začátku jsem si jela svoje. V prvním kopci jsem dojela bráchu, který se taky přihlásil na kilo a startoval z druhé vlny. Jelikož mi to celou sezónu dává o 20-40 minut, měla jsem na něj políčeno. Když jsem ho předjela pronesl něco ve smyslu, že je to v pr...
Myslela jsem, že mu dávám definitivně vale. Ale on se zahákoval a byl jak klíště. Na únik bylo ještě moc brzo. Zbytečně bych pokusem ujet mu vyčerpala sebe i jeho. Musela jsem přistoupit na to, že první kolo pojedeme spolu. Na to, že nás čekal kus cesty, nasadili jsme na naše poměry svižné tempo. Bráchovi rychlost moc nevyhovovala, ale spoléhala jsem na to, že ho utahám. Ale on má snad obě nohy z ocele nebo co. I když se tavil, dýcha, jako kdyby měl cystickou fibrózu, dokonce ho později i postihly křeče, dokázal držet tempo. Nechali jsme za sebou i pár lidí z krátké trati.
Na občerstvovačkách jsme vypadali za exoty. Brácha měl v dresu mikrotenový sáček a v něm asi 20 kapslí, které tam do sebe házel. Před týdnem cosi mluvil o kokainu, ale prý to byly BCÁčka. Jelikož jsem čekala, že do cíle dorazím mezi 20.00-21.00 hodinou večerní, měla jsem dres naplněný k prasknutí - 10 tub gelů a 3 šlehy + záložní batoh s pojízdným svačinářem. Už mi z toho všeho pěkně štosoval žaludek. Do toho 6 občersvovaček. Takhle jsem se na závodě snad nikdy nepřežrala. Jak mě všichni strašili, byla jsem připravená na nejhorší.
Myslela jsem si, že mě bude ta stovka víc bolet. Trať ale byla jezdivá. Kopce jsou sice dlouhé, táhlé, ale jejich sklon je přijatelný i pro urostlého bajkera. Docela jsem se v pohodě na ně dokázala vyvézt. Musím říct, že jsem se tak nadopovala, těmi všemožnými stimulanty a gely, že mi nohy točily samy, dostávala jsem se do extáze a jelo se mi čím dál, tím lépe. Žádnou bolest ani únavu jsem necítila. Jen jsem stacionárně 7 hodin točila jak robot.
Cesty byly povětšinou zpevněné a bláto se vyskytovalo jen vzácně, takže to odsejpalo. Všude se dalo jet. A sjezdy, no nádhera. Řekla bych, že se mi tenhle závod líbil snad ze všech nejvíc. Nejsou tu žádná hluchá místa, trať je malebná a její ráz se neustále mění. Jsou tu roviny, kopce, terény, silnice, od všeho trochu.
Jedna vesnice nesla název Pila. Trasa závodu vedla skrz ni po silnici, bylo to mírně z kopce. S bráchou jsme na sebe řvali jak na lesy: "Dej tam pilu!", "Mám pilu!", "Pila!“ a spurtovali jsme. A v druhým kole jsme si Pilu zase vychutnali. Byl to docela rachot. Ale užili jsme si to.
V druhém kole se nám s bráchou podařilo sjet jednoho bikera, co už měl ve tváři výraz mrtvého Elvise. To byl jediný náš skalp. Pak už jsem se trhla a jela jsem sólo do cíle. Na poslední občerstvovačce jsem domlouvala obsluze, aby vzkázali bráchovi, že jsem tak půl hodinky před ním. To aby ztratil motivaci mě stíhat.
Už se začalo stmívat a v lese bylo hůř vidět. Na posledním sjezdu nás vyhlížel kapitán Ocelových letců JBP Pinďák a vzal mě do háku. Úžasná byla podpora od pořadatelů. Poslední sjezd vedl od silnice a na ní bylo seskupeno několik pořadatelů. Měli píšťalky a s obrovským nasazením fandili a pískali, bylo to od nich super. Do cíle už pak vedla asfaltka asi 2 km, zkoušela jsem nasadit spurt, ale po pár tempech mi začaly hodně tuhnout nohy. JBP mě dotáhl až do cíle.
No co dodat, mám to za sebou. Byla to první stovka. Původně jsem odhadovala čas 8-9 h jízdy, nakonec jsem to zajela za 6:57. Co víc si můžu přát. Co ale musím vychválit, byl nadmíru vstřícný a ohleduplný přístup od pořadatelů. Do propozic napsali "no limits" a skutečně čekali na posledního. Občerstvovačky sklízeli až v momentě, kdy projel poslední závoďák. Jsem ráda, že jsem to jela.
Lucie Pouchová
foto: Josef Prekop, www.profesionalne.net
















