To jsem tomu zase dal. Nejen, že jsem vymýšlel bůhvíjakou strategii a „takticky“ se přihlásil na krátkou 50 km trať, ale závod jsem vůbec nedokončil, za což můžu poděkovat jen a jen sobě. Už od začátku všechno špatně, znáte to, jsou prostě takové dny.

Hned po výstřelu z hmoždíře v 11h se zhruba 350 závodníků vydává na slavnostní okruh městem poměrně šíleným tempem. Tyhle úvodní zběsilosti vůbec nemám rád, a tak se jen snažím viset a čekám na nájezd do terénu. Ten se ovšem koná asi až po pěti kilometrech a mně se povede hned po prvních desítkách metrů na šotolině ohnout vodítko přesmykače. Nevím, jak to dělám, ale letos je to už podruhé. Musím zastavit a použít mírného násilí. Během těch pár minut spravování se kolem mě neustále míhají desítky lidí, a já se tak propadám minimálně někam do poloviny pole.
Skáču na jestřába a začínám stíhací jízdu, jenže to nějak moc nejde, trať je jednoduchá, všichni pádí po šotolině co to dá, a když se začnou objevovat krátká prudká stoupání po kořenech, dvě kola vedle sebe se na úzkou pěšinu nevejdou. Dokonce se často tlačí, ucpává se to a je to celé takové nervózní. Alespoň tedy v mém podání, protože mi začíná být jasné, že výsledek z toho dneska už nebude. Proč já vlastně jedu tu krátkou? Všude je nějak moc lidí, neumím si ani představit třeba 800 kol na nějaké 50 km masovce…
Za moc pěkným sjezdem před první občerstvovačkou zase stojím. Tentokrát čekáme, až přejede vlak. Počítám, že jsem mohl předjet nějakých 40 – 50 lidí, ovšem následující klesání do Konecchlumí pro mě znamená konečnou. Prudký kamenitý sjezd těsně před loukou nad obcí, přední kolo neomylně směruji do díry mezi kameny, ačkoli ji dobře vidím, a následující let přes řidítka končí pro mě tentokrát dost nepěkně. Přistál jsem koleny a bradou na kamení, kolo vzhůru nohama opřené o strom vedle… Prosím toho pána, co stál pár metrů ode mne s foťákem, aby eventuelně zaslal foto.
Chvíli se sbírám a pak se opatrně spouštím dolů do obce a čekám, jestli to půjde dál. Nohy bolí, trochu krve, ale zkusím to. Dám asi 3 kilometry a pořád nevím, jestli pokračovat, v tom si ale sáhnu pro něco do dresu a zjistím, že jsem ztratil pumpu, kterou jsem vezl v kapse. To mě zlomilo. Závod pokažený, tělo bolavé a ztracená pumpa za šest stovek. To mi za to nestojí, není kam pokračovat – vzdávám a vracím se do svahu za obec hledat pumpu.
Ochotní lidé na stráni mi pohlídají kolo, abych ho nemusel táhnout s sebou nahoru, prohledávám místo karambolu, ale pumpa bohužel nikde. Pán s foťákem také nikde. No nic. Belhám se zase zpět a jedna paní mi půjčuje mobil. Za čtvrt hoďky už sedím v autě a pečující žena mě odváží do Bělohradu. Na náměstí ještě pobavíme pár týpků, co už nakládají kola do auta dotazem, kde že je cíl. Je v krásném parčíku u Památníku Karla Václava Raise, potupně vracím čip a hlásím DNF. Milá pořadatelka odchytne právě přijíždějící záchranku, a tak se dostávám do péče zdravotníků, od kterých se dozvídám, že pro jednoho závodníka málem startoval z Hradce Králové vrtulník, byl na tom moc špatně. Také došlo k jednomu střetu s motorkářem (bližší info na webu závodu).
V cíli pak byla velká pohoda, sledovali jsme dojezd jezdců z dlouhé, včetně víteže Aleše Kestlera z Yogi racing teamu a špurtu druhého a třetího Lukáše Sáblíka (Scott Scania) s Martinem Horákem (RM Cyklomax). Byl dostatek koláčků, perníků, a pití a byla docela sranda. I se mi zdálo, že se lidi nerozutíkají do svých domovů tak rychle, jako obvykle. Čím dál víc lituju, že jsem to takhle zahodil a nepoznal krásu okolí na dlouhé trati. Nejel bych tak zběsile a asi by to dopadlo jinak. Tak příští rok. To už opravdu nic vymýšlet nebudu...
Web závodu, info, výsledky atd. ZDE>>
Pavel Polidar
















